Nikdo není sám
Petra Soukupová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532960/bmid_nikdo-neni-sam-65dd7b3891475.jpg
4
1333
1333
Nikdo není sám, ale možná by někdy chtěl. Anebo jsme sami naopak všichni bez ohledu na to, s kým nebo jak žijeme? Veronika má práci, která ji baví, manžela, který jí rozumí, dvě náctileté děti, s nimiž není žádný větší problém. Sice nemá příliš dobrý vztah s rodiči, ale udržuje si od nich bezpečný odstup. Jenže někdy tohle všechno nestačí. Křehkou rovnováhu náhle naruší smrt matky a Veroničina představa spokojeného života se začne rozpadat jako domeček z karet. Jestliže někdo dokáže popsat nedělní oběd, výlet na rozhlednu nebo babiččin pohřeb jako bezohlednou poziční válku, pak je to Petra Soukupová. Její nový román čtenáře okamžitě vtáhne do světa, ve kterém se spolehlivě poznává, aby vzápětí krok za krokem odhaloval absurditu a trapnost rodinných bitev, v nichž nemůže nikdo vyhrát.... celý text
Přidat komentář
Soukupovou miluju. Dokonale napsané rodinné vztahy, zajímavé dialogy, celý příběh je vlastně poměrně jednoduchý, ale přitom je to celé tak hrozně hluboké. Super práce s jazykem. Doufám, že něco od Petry S. bude tak za 15 let v povinné četbě. Ať se taky od Babičky konečně někam posuneme.
Jenom se jako zástupce mladší generace musím trochu ozvat, že postava mladší dcery už byla maličko karikatura. Přijde mi, že si autorka dělala research na twitteru a na novinkách.cz, kde v diskuzi starší generace nadává na "ty děsný dnešní děcka, to my byli jiní, lepší..." a ve výsledku to pak dopadlo trochu neuvěřitelně vypadajícím odstrašujícím příkladem.
Ale jinak jsem naprosto spokojená. Skvělé to bylo.
Moje první kniha od autorky. Líbila se mi. Autorka dokonale popisuje jednotlivé situace. Doporučuji.
Tím, že chyběly uvozovky, jsem měla pocit, že čtu jedno dlouhé souvětí. Ze začátku se to na mě valilo, po čase jsem si zvykla. Autorku mám ráda, přestože nepíše žádnou "odpočinkovou literaturu na lehátko ". Človek se zamýšlí nad sebou a svým životem a jeho postavami.
Tahle knížka nebyl můj šálek kávy. Takový příběh o ničem. Veronika se pořád motala v kruhu, problémy radši zapíjela vínem než, aby je řešila. Chtěla být s každým za dobře a všem ustupovala, až ji to semlelo.
Sonda do takové normální rodiny. Knížka se mi četla dobře, dcerce bych občas jednu plácla, ale i tohle je puberta.
Kniha se mi četla velmi dobře. Denní starosti mi byly velmi blízké, sama mám (shodou náhod Michala rovněž v 7 třídě) dva puberťaky. Hlavní postavě Veronice bylo osudem tedy dost naloženo najednou. Jen všechno řešila naprosto nevhodně. Stále měnila svá rozhodnutí, čímž si vše komplikovala ještě více. Ke všemu dost sebemrskačsky přehlížela stále nabídnutou pomocnou ruku manžela. Občas je fajn si přečíst i takový "obyč" příběh z našich obýváku. Všechny dosavadní knihy autorky se mi líbily.
PROBOHA, PROČ? To byla moje nejčastější poznámka k chování nebo uvažování postav, když jsem četl tuto knihu. Pak mě ještě napadalo, že tam vlastně všichni žijí opaky 3 ze Čtyř dohod: 1. VYTVÁŘEJÍ si domněnky. 2. BEROU si všechno osobně. 3. HŘEŠÍ slovem (ubližují slovy ostatním). Bylo smutné číst si o tom, jak si nerozumí ti, kteří by si měli být nejblíž. Jediný jakž takž příčetný je tam ten taťka, ale ten zas nedostane prostor se vyjádřit. Stylově je to klasická Soukupová, přesně jak inzeruje obálka - jako by autorka byla nějaká limonáda nebo máslo, které známe, máme rádi, používáme... Ale oproti jejímu předchozímu románu "Věci, na které nastal čas" je to za mě minimálně o 1 hvězdu sešup dolů. Ale líbil se mi nápad komunikace s mrtvou bábou a gradace až do totálního zhroucení hlavní postavy.
O tom, proč jsou knihy Petry Soukupové bestsellery, mluvím v nejnovější epizodě svého podcastu. Zvu vás k poslechu: YouTube.com/@PJTBpodcast
Při čtení knihy jsem si položila opakovaně otázku, co je cílem nebo úkolem literatury. A uvědomila jsem si, že pro mě je to únik od reality do jiných světů. Tahle kniha je ovšem čistou realitou, ze které není úniku. Je úžasně napsaná. Opravdu přirozeně a realisticky popsané myšlenky hrdinů. Nejvíc mě zaujal popis myšlení dětí. Jako by byl člověk skutečně v jejich světě. Ale to byl pro mě největší problém. Já vlastně nechci žít a číst složitou realitu někoho jiného. Navíc s otevřeným koncem. A přesto jsem prostě nemohla přestat číst a musela jsem se na ten konec dočíst. Takže za mě kniha skvěle napsaná, jen to téma prostě tak obyčejné a opravdové, až jsem tam nechtěla být ani o minutu déle.
Vhled do života neschopné blbky, která má dva nevychované haranty a chlapa, co už je skoro ženou, je ale nakonec přesto spokojená, především sama se sebou. Pokud to má být názorný příklad toho, jak ne, pak je to geniální. Obávám se ale, že tak to myšleno nebylo.
Výborná. Tohle je stará dobrá Petra Soukupová, která umí pracovat tak krásně s českým jazykem, kdy se vám udělá hezky a najednou ošklivo a vzbudí ve vás bohatou škálu emocí, jako byste s hlavními hrdiny byly v jedné místnosti nebo autě. Zdánlivě obyčejná rodina zažívá každodenní starosti, které všichni máme a autorka je umí popsat, jako by to zrovna byly i naše problémy.... Děkuji za tento pěkný literární zážitek z domácí scény.
Moje druhá knížka (po Věci, na které nastal čas) a ještě lepší zážitek.
Tahle rodina mi byla blízká, až je mi líto, že jsem došla na poslední stránku. Zajímalo by mě, jak to po té katarzi Veroniky dopadlo s otcem a zda Mája byla zase šťastná.
Tzv. dramata všedních dní. Soukupová tohle umí jako málokdo, přesto bych uvítal, kdyby zkusila nějaké nové téma.
Jak se postupně a neodvratně rozpadne život, když se člověk neodřízne od toxických rodinných vztahů a systémů? Zajímalo by mě, zda tohle všechno Soukupová opravdu prožila nebo "jen" odpozorovala. Depresivní kniha s katarzí na konci, skvěle napsané.
Romány Petry Soukupové mi vyloženě sedí a hltám každé její písmenko. Za mě opět bravurně rozebraná psychologie jednotlivých členů rodiny, díky které se čtenář může velmi dobře vžít do fungování rodiny a vztahů a porovnat to s tím, co sám zažívá. Popsaný stereotyp, obyčejnost dnů a mezigenerační rozpor je nádherně ubíjející a z knihy neuvěřitelně sálá.
Soukupová je jedna z mých nejoblíbenějších českých spisovatelek a nezklamala ani s touto knihou. Její styl mám moc ráda - kdyby psala o sluničkovém světě, byla bych dost překvapená, ale ona píše tak, jak někdy život vypadá. Bez příkras, surové... Někteří se diví, že chybí textu, přímé řeči, uvozovky, ale... Ona je skoro v žádné knize nepoužívá. Je to směs myšlenek, řeči, všeho... A to mám na ní vlastně ráda. Že dokáže tak věrohodně popsat, co se v člověku děje... Za mě super kniha! Určitě ne na dovolenou, ale tak nějak na přemýšlení... :-)
Je to moje první setkání s touto spisovatelkou a jsem ráda, že jsem ji objevila. Kniha popisuje nejednoduchý život rodiny, ve kterém se objevují problémy ve výchově, matka trochu alkoholička, otec často zaneprázdněný, potíže s prarodiči......
mě opravdu zaujala od začátku až do konce. Neustále se něco dělo, což mě nutilo stále číst a číst. Hvězdičky ale ztrácí za ty ztracené uvozovky - nechápu proč, snad ne nová móda, jen to ne.
Velmi čtivé, ačkoliv s absencí přímé řeči, resp. jejího uvození, ale dalo se na to zvyknout. Příběh v podstatě obyčejný, jedna rodina, jejich starosti, radosti, vyprávění členů rodiny z jejich úhlů pohledu. Příjemná kniha.
Štítky knihy
česká literatura rodina rodinné vztahy úmrtí v rodině české romány
Autorovy další knížky
| 2020 |  Věci, na které nastal čas |
| 2009 | Zmizet |
| 2017 | Nejlepší pro všechny |
| 2015 |  Pod sněhem |
| 2022 | Nikdo není sám |
Knížka se četla velmi dobře. Hlavní hrdinku jsem litovala, chápala, ale někdy jsem ji nerozuměla /hlavně při výchově dcery/. Její závěrečné rozhodnutí bylo správné, i když vím, že pro ni bylo velmi těžké. Tak trochu si nejsem jistá, že bylo konečné.
Knížka splňuje minimálně bod výzvy 16/2024 a 17/2024. Určitě stojí za přečtení.