Nikdo není sám
Petra Soukupová
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/544491/bmid_nikdo-neni-sam.png
4
1349
1349
Nikdo není sám, ale možná by někdy chtěl. Anebo jsme sami naopak všichni — bez ohledu na to, s kým nebo jak žijeme? Veronika má práci, která ji baví, manžela, který jí rozumí, dvě náctileté děti, s nimiž není žádný větší problém. Sice nemá příliš dobrý vztah s rodiči, ale udržuje si od nich bezpečný odstup. Jenže někdy tohle všechno nestačí. Křehkou rovnováhu náhle naruší smrt matky a Veroničina představa spokojeného života se začne rozpadat jako domeček z karet. Jestliže někdo dokáže popsat nedělní oběd, výlet na rozhlednu nebo babiččin pohřeb jako bezohlednou poziční válku, pak je to Petra Soukupová. Její nový román čtenáře okamžitě vtáhne do světa, ve kterém se spolehlivě poznává, aby vzápětí krok za krokem odhaloval absurditu a trapnost rodinných bitev, v nichž nemůže nikdo vyhrát.... celý text
Přidat komentář
Petra Soukupová jak ji známe a máme rádi! Opět bravurně vykreslila příběh jedné rodiny, který je neobyčejný právě ve své obyčejnosti. Vždy mi vyrazí dech, jak realisticky a pragmaticky autorka příběh podává. Od knihy jsem se nemohla odtrhnout, je napsaná opravdu čtivě. Místy mi vadilo skákání v čase, ale to je jen takový detail. To hlavní je silný příběh, zajímavé uvěřitelné postavy a chytlavý styl psaní. Navíc konec naprosto předčil má očekávání, lepší jsem si nemohla přát. Kdo jste ještě nečetl, má se na co těšit. Kniha je o každodenní realitě života, běžných problémech, které musíme řešit, o rodině... Tím pádem jsem se ocitla na horské dráze emocí a uvědomila jsem si celou řadu věcí.
Momentálně mě vůbec nenadchla, až budu mit jednou pubertální děti tak si ji při vínu otevřu a určitě mi dá víc než teď.
Stokrát nic umorilo osla. Víc než uvěřitelné kniha, jak nám všechny věci můžou přestat fungovat. Žádné pseudointelektualske žvásty, jen velká únava z milionů drobných obtíží
Za mě spisovatelka umí bravurně vložit emoce a pocity do slov, proto se řadí mezi mé oblíbené autory.
Ten kdo čte mezi řády, příběh ocení, ten kdo čte knihu jen jako holý příběh, bude mu kniha připadat ,,slabá".
Ach jo...to byl zase zážitek...děkuju, děkuju, děkuju...přečteno na dva zátahy...já tyhlety rodinný věci prostě miluju...a pro mě jako pro mámu dvou dětí je strašně přínosný ten náhled z jejich strany...za mě prostě opět strašně dobrý!!!
Zase jedna ze slabších knih, které jsem přečetla. Autorka mohla obsah zredukovat na třetinu a stále by psala o tomtéž v kruhu. Snad závěr knihy - možná poselství: " Nemusíš poslouchat svou matku", když už jsi dávno dospělá, je středobodem příběhu.
Kniha se mi líbila, je ze života, každému se něco z příběhu může stát. Doporučuji.
Knihy od Soukupové vždycky přečtu hrozně rychle. Asi je to tím úsporným stylem a úpravou textu (nepoužívá uvozovky), málo popisu, hodně emocí. I Nikdo není sám by mohlo být o polovinu tenčí, ale písmo je docela velké a ještě tučné. Nicméně po grafické stránce se mi kniha líbí.
Já a Veronika máme jedno společné - chtěly bychom stíhat všechno, ovšem já jsem na rozdíl od ní asi línější, zlejší, nepiju a nekouřím. Proto pro mě bylo na jednu stranu celkem snadné se do ní vžít, na druhou jsem si říkala, že by se prostě měla už na něco vykašlat... ale zas na co, no. Je pravda, že se toho možná na můj vkus nakupilo trochu moc (problémy dětí ve škole, Míši mi ve výsledku bylo fakt líto a přála jsem si, aby to uměl popsat stejně jako Soukupová). Manžel je oproti tomu docela držák, umím si představit, že spousta chlapů na jeho místě by toho měla dost daleko dřív. Jak autorka ovšem poznamenala na besedě, jeho perspektiva v knize není, takže co my o něm víme?
P. S. Beseda byla na Světě knihy a Soukupová na mě moc příjemně zapůsobila svojí upřímností, otevřeností a celkově mi přišlo, že bych si s ní ráda povídala jen tak. Jedna z autorek, které budu ráda podporovat.
Rodina, vztahy, život - obyčejný život, většina z nás ho žije, tento stále se dokola opakující nudný, náročný, smutný a pohlcující život. Rutina Vás vcucne a nepustí, děti, manžel, zlý, starý otec a ona - matka, manželka a dcera, která chce vše stihnout, aby byli všichni šťastní a ona měla čas žít. Čekala jsem, kdy se něco změní přijde otočka v ději nebo jen pointa, ale čím více se blížil konec tím víc jsem přestala chápat, snahu autorky nám něco sdělit - něco jiného, než jen, že někdy je to opravdu těžké. Moje první kniha od autorky a upřímně moc nechápu tak vysoké hodnocení.
Rozhodně nikdy jsem se neřadila mezi přední fanoušky Petry Soukupové a když se zpětně dívám na svoje hodnocení jejich knih, tato byla za mě asi nejslabší. Chápu, že situace byla opravdu nepříjemná, a že čelit nemocným nebo vyčítavým rodičům včetně problémů vlastních dospívajících dětí může být opravdu náročné. Nicměne za mě kniha neměla žádný zajímavý zvrat, žádný překvapivý obrat nebo motivace postav, popřípadě změny k něčemu. Připadalo mi to, jak kdybych šla s kolegyní na kafe a ta si mi tam stěžovala tři hodiny v kuse, jak to má těžké. Škoda.
Tak úplně nevím . Pro mě první kniha od téhle autorky ,ale jak se říká ... Neurazí,nenadchne ... Chvíli se mi to četlo dobře ,pak sem si zase říkala jestli to není ztráta času, přišla mi málo propracovaná ,v podstatě o ničem ... Postavy mi nesedla ani jedna ... Posmrtné pasáže matky mi lezly na nervy . Myslím že asi nic pro mě .
Autorku mám hodně načtenou,,její knihy mám moc ráda,,řeší hlavně rodinné vztahy děti,rodiče,prarodiče..Ne,vždy je vše ideální,,takový je prostě život,a autorka umí postavy vykreslit,a napsat i drsnější sceny třeba s pejsky,,no to jsem nechápala,,každopádně jsem ji poslouchala a skvělé...hltala jsem každé slovo...a souhlasím nová Soukupová,,tak jak ji znáte a máte ji rádi...
Chvilku jsem si zvykala na způsob psaní, kdy přímá řeč bez uvozovek plynule přecházela v popisování děje. Jinak to není žádný optimistický příběh, je to bolestivý vhled do života jedné rodiny očima Veroniky, její náctileté dcery a syna. Veronice zemře matka, s kterou neměla nijak vřelé vztahy a zůstává otec s počínající demencí, o kterého se snaží postarat, samozřejmě začnou problémy v práci a hlavně s pubertálními dětmi. Příklad sendvičové generace. Psychicky vyčerpaná Veronika nakonec udělá závěrečné rozhodnutí a jen další roky jí ukážou, jestli to bylo správně.
Vzhledem k tématu je to smutné čtení a ke konci je to už na depku, ale nemohla jsem se od knihy odtrhnout.
Mornštajnová, Soukupová, Bolavá, to už je jen jedna velká slitina zmaru, banality a odpudivých psychologických profilů. Jen u Soukupové je výhodou, že se své "hrdiny" ani nesnaží učinit výjimečnými a zápletky nervydrásajícími a šokujícími. Tedy pokud se v životě málo ubíjíte plácáním od ničeho k ničemu ve společnosti omezených a primitivních slabochů, dejte si nášup v podobě světa hrdinů snad každého příběhu Petry Soukupové.
Pokud bych měla zhodnotit jedním slovem obsah, tak to bude ZMAR.
Veronika si najela do svý pomyslný běžkařský stopy, jela a neuhla. Ani kdyby kolem ní měly padat stromy a lítat smrtící třísky.
Celých 360 stran se opakovaly stále stejný situace s čerstvě ovdovělým tátou, ultraprotivným starcem a jejími naprosto nemilými dětmi. A to volím výraz víc než mírný, protože tihle dva uzurpátoři mě naprosto přiváděli v úžas. Dennodenně všichni s kyselým ksichtem Veroniku zbuzerovali a ždímali jako hadr na podlahu. A neustálý opáčko. Pějme píseň dokola okolo stola, la, la. Konec nekonec. Logicky. Perioda vždy potřebuje nějakou dobu, aby se systém dostal zpět do výchozího stavu.
Kniha má 368 stran, ale klidně mohla mít 200 nebo 600, a nezměnilo by se vůbec nic. Klasická modulární kompozice: Kamkoli do textu lze libovolně vložit další epizodu, úvahu, klidně další postavu - a pořád to bude stejná kniha. Přežvykování slov v neměnném rytmu a stylu, postavy bez vývoje, některé (manžel) úplně papundeklové. Za mě dost zklamání.
První stránky knihy byly výborné, avšak po chvíli se to začalo hrozně táhnout, opakovat. Příběh se nikam neposouval, postavy se nevyvíjely. Ke konci se mi z toho, jak se hlavní hrdinka točí v kruhu, začaly kroutit prsty na nohou.
Tématu, stylu psaní a formě Petra Soukupová zůstává věrná. Ve 'Věcech, na které nastal čas' se mi to hodně líbilo, ale tady to působí vyčpěle. Na odložení to není, nicméně, čekala jsem zajímavější čtení.
Velmi povedená kniha. Čtivá, poutavá, nutí k zamyšlení a ukazuje, že i ty nejlepší úmysly mohou člověka dovést do komplikované situace. Líbil se mi styl psaní, kdy čtenář sleduje situace z pohledu jednotlivých osob. Povedené a těším se na další knihy od Petry Soukupové.
Autorovy další knížky
| 2020 |  Věci, na které nastal čas |
| 2009 | Zmizet |
| 2017 | Nejlepší pro všechny |
| 2015 |  Pod sněhem |
| 2022 | Nikdo není sám |
Nový román této současné autorky je čtivý, vtipný a hlavně ze života. Jestli někdo dokáže popsat návštěvy u rodičů, při kterých všichni trpí, ale přesto se snaží o smírné řešení, je to Petra Soukupová. Autorka dokáže velmi přesně popsat absurditu a trapnost rodinných bitev, které nemají vítěze. Můžeme se zkrátka někdy snažit jak chceme, ale přesto se nezavděčíme ani rodičům a ani dětem. Tak nám nezbývá nic jiného, než brát život s nadhledem, nebo se o to alespoň pokoušet. Opět jsem si moc početla a doporučuji všem, kteří mají pocit, že je život nad jejich síly. Neztrácejte hlavu, je nás takových víc...