Noc zpovědníka

18.02.2024

První pokus číst Halíka nevyšel. A stal se i posledním, protože jeho „akademičnost“ je stále více rozpoznatelné předvádění. Ufff zahlcení super -znalostmi i -pojmy vč. řady oblíbených slov např. „frapantní“, jež by se dala říci lidštěji... Potřeba autora se vyslovit ke všemu ok, ale jak se vyslovuje! Viz citace. Souvětí na stránku, i dvě, v němž se autor dostane od A do Z, od Z do A a pak fronta dalších od-do nejsou zkouškou pozornosti čtenáře, ale spíše zkouškou inteligence, i víry.

Nepřihlédnout na srozumitelnost pro lidi, to už je na křesťana, který by měl slovem šířit evangelium/víru, tak to by bylo lépe psát si pro sebe... Dílko psané za ztišení? pandemie kovidu nepandemie kovidu to nadzvedne z letargie lidskosti, i víry. Jaké mám doporučení po této knize? Během studia teologie znám dostupnější autory, bez urážky - bez ohledu na tituly či postavení v církvi - takže tohoto autora buď jen poslouchat, nebo ani to:o(

CITACE: „Děti, které tráví denně hodiny podivnou duchovní masturbací při počítačových hrách“ nebo „kultovní knihy katolického romantismu 19.století sadomachistické fantazie Kateřiny Emmerichové.“

19.09.2022

V této knize je prezentována jedna z dle mého názoru nejúžasnějších náboženských myšlenek, která mi denně, vlastně téměř trvale pomáhá prožívat život se všemi radostmi a starostmi, a sice myšlenka o malé víře. Snad se mi zde povede popsat o co jde, doufám, že jsem pana prof. Halíka pochopil správně:
Běžně se věřící člověk modlí aby měl více víry, pevnější víru, větší víru a ještě větší víru, a tím mohl zdolávat starosti a pochybnosti, které na něj ze všech stran doléhají. Realita je potom dosti často taková, že čím chceme větší víru tím více na nás doléhají pochybnosti a náš život (mnohdy nejen náboženský) je potom stále bojem mezi narůstajícími pochybnostmi a tzv. velkou vírou, která tyto pochybnosti zatlačuje do podvědomí. A potom se nám jednoho dne v nějaké krizi najednou ty pochybnosti z podvědomí vyřítí a způsobí nám v duši pravý chaos, bohužel mnohdy i s dopadem na naše okolí.
Pan prof. Halík má pro nás skvělý návod, jak těmto situacím zabránit - prostě ty pochybnosti klidně nechat v našem vědomí, ať si tam dělají co chtějí, narůstají, řvou, syčí, zuří apod., a těmito barvitě se projevujícími pochybnostmi nechat stlačovat naši víru někam do nitra, ať je tato víra klidně menší, a menší, ale až v té největší hlubině. A právě tím, že v našem nitru je tato malá víra, tak už tam není místo v podvědomí pro zatlačení pochybností, které jak už jsem výše napsal, s naprostým klidem můžeme nechat v našem vědomí. Proti takovéto v našem nitru usazené malé víře mají totiž minimální šanci (nemám odvahu napsat, že žádnou). Je ale zapotřebí drobná střelná modlitba: "Pane Bože, prosím Tě, pomáhej mi udržet mou malou víru."
Kdyby pan profesor Halík nepřišel už na nic než na tento geniální návod jak zacházet se svou vírou, naprosto by to stačilo dle mého názoru stačilo k tomu, aby byl zařazen k největším myslitelům.

29.01.2021

Kazdym z devatenacti zamysleni prosvecovala hlavne neuveritelna chytrost, moudrost, laskavost a promyslenost. Aby ne, kdyz je premysleni a pece o stado vase povolani. Obcas si sice u pana Halika rikam, ze by neuskodilo mene akademicnosti, ale co chtit od pana, co ma asi pet vysokych skol, ze jo. Pak se ale kouknu na sebe a nezbyva mi nez si rict: "Sraz paty a jdi se taky neco ucit..." Je pravda, ze eseje nejsou uplne muj salek caje (proto taky jen tri hvezdy), a ze krome nadejeplnyho pocitu si nebudu z knizky extra nic moc pamatovat, ale ke kolemvanocnimu casu je idealni pro takove to domaci rozjimani.

25.08.2019

Pokus neznaboha si dát neco transcendentalniho nevysel. Asi spatny vyber - tahle vec je hlavne pro ty v systemu

Musím s lítostí přiznat že ač jsem se opravdu snažil tak tato věž ze slonoviny je příliš vysoká pro mé současné schopnosti. Nebyl jsem schopen ji dočíst, ale není to vina autora, prostě jsem tomu nerozuměl a nedokázal porozumět. Snad se k ní časem vrátím a zdolám ji.

27.08.2018

Halíka mám opravdu upřímně ráda, baví mě jeho intelektuální úvahy a upřímné hledání pravdy. Ale tohle se mi tak nějak nečetlo vůbec dobře a podle mě úplně zbytečně tam několikrát shazuje charismatiky, aniž by připustil, že neexistuje jedna jediná správná cesta k Bohu.

29.05.2016

Aneb "Paradoxy malé víry v postoptimistické době" je kniha 16 esejí. Kniha plná praktických myšlenek a lidských zamyšlení nad současným stavem světa, společnosti, náboženství. Náš vztah k Tajemství - Bohu - je zde velmi čtivě a srozumitelně podán, vysvětlen jako alternativa k plnému životu ve víře, lásce a naději oproti konzumnímu materialismu. Jako perspektiva k obrodě křesťanství a společnosti, jako dialog vědy a víry, dialog rozmanitosti, paradoxů...
Mně se velmi líbí autorův smysl pro dialog, jeho vnímání problémů současnosti a myšlenky k nápravě. Ač sám nevyznávám žádné náboženství (a tím pádem ani ateismus) mají eseje daleko blíže k filosofickému pojednání než k čistému katechizmu. Je to tím, že autor cituje myšlenky Nietzscheho, Kierkegaarda, Patočky, které jsem již měl to štěstí číst dříve. Tím je pro mne zřejmě i Noc zpovědníka bližší, srozumitelnější, přitažlivější, čtivější. Kniha opravdu není dogmatickým obhajováním náboženství či přesvědčováním o existenci Boha - je to návod k přemýšlení, dialogu, kladení otázek a hledání odpovědí. Každý ať si vytvoří svůj názor na dějiny lidstva, filosofické otázky, svůj názor na skutečnost, odkrytou nám tady a teď, svůj vztah k víře...

„O čem si myslíš, že jsi to poznal, o tom si buď jist, že to není Bůh“ – také takto můžeme přeložit známou větu svatého Augustina „Si comprehendis, non est Deus.“
citát z Talmudu: "Jsme jako olivy – teprve když jsme drceni, vydáváme ze sebe to nejlepší."
apoštol Pavel: "Když jsem slabý, tehdy jsem silný."
"Nepřišel jsi sem, abys něco získal, nýbrž abys mnohé odložil," řekl starý zkušený mnich adeptovi, který ho vyhledal v klášteře.


"Rodiče zas po jistou dobu - a někdy navždy - přestávají být pro dospívající autoritou, protože musí plnit jinou, nevděčnější úlohu; pubertální dítě se učí v distanci vůči nim, v hyperkritičnosti a konfliktech si hledat vlastní cestu, vlastní zodpovědnost. Málokterý rodič zvládne úplně klidně a s vyrovnaným úsměvem, má-li se takřka přes noc stát můstkem, na němž se vlastní děti s bolestným dupnutím učí odrážet se k nutnému - byť mnohdy riskantnímu - skoku do svobody."

"Víra je možnost reinterpretovat to, co se prvoplánovému 'světskému' pohledu jevilo tak jednoznačně. Jedině ve světle víry a naděje můžeme ve světě vidět zároveň i dobré dílo Boží, zaslechnout kromě všeho nářku a kakofonie lidské zloby a násilí i Boží 'a bylo to dobré', které bylo řečeno na počátku a má zaznít i na konci."

28.09.2014

Velmi čtivá, upřímná a lidská kniha. I když jsem místy ne úplně souhlasila, bylo pro mě až neskutečné, jak přesně vystihuje myšlenky a otázky, které si někdy kladu a možná nejsem sama. Do kostela občas zajdu právě díky takovým osobnostem jako je autor.

19.02.2013

Moje první kniha od Halíka, kdy jsem zjistil, že i knihy o Bohu mohou být čitelné. Naprosto fascinující, strhující, těžko popsatelné. Veškeré knihy od Halíka mě dostávají do jiných dimenzí, ale touto jsem začal. Mohu s klidem říct, že mě to vrátilo od skepse k současnému stavu katolické církve do normálního uvažování a vytrvání "chození do kostela".

27.10.2012

I protože mi v uších pořád zní Óda na radost: snad nejhezčí týden tohoto léta jsem strávil s touto knihou a myslím, že právě ona je jedním z nejlepších kandidátů na onu legendární knihu, kterou by si měl přečíst každý, aby člověk, jak učí sv. Augustin, pochopil, že o tom, co jsi pochopil, si buď jist, že to není Bůh. Ten týden jsem vždycky vyšel pod modrou oblohou a žlutým sluncem nad dům do lesa, radovat se ze zázračnosti stvoření, a jakmile se slunce nachýlilo a začalo mi svítit do pokoje na mou nejstarší knihovničku, knihy o zvířatech, sedl jsem si na židli, a, jestli to tak smím říct, rozjímal nad touto knihou. Hráli mi k tomu Jethro Tull, protože mi připomínají zelenou (modrá + žlutá) jako les, abych měl stromy i v pokoji. Přidám jen pár výpisků, které slouží i jako lákadlo, nebo, lépe řečeno, pozvánka do těchto stránek. Pidivarování: nastříhejte si dost papírků na záložky: https://fnrsknmer.rajce.idnes.cz/nastenka/557567436

Výpisky: Náboženství, víra, teologie nemá žádné oprávnění zasahovat do vnitřní sféry vědy, plést se do fyziky a biologie pokud se tady nedrží zcela stranou a nerespektuje naprostou svobodu a samostatnost vědy jakožto vědy, pak jakékoliv zbožné" intervence dopadnou stejně špatně a povedou k podobné diskreditaci náboženství, k jakým docházelo v minulosti, kdy tyto intervence byly navíc doprovázeny politickými zájmy a mocí.

Stejně tak se musí věda držet důsledně stranou oblasti víry a náboženství, zejména pokusů buď dokazovat, nebo vyvracet existenci Boha", jinak se sama zkompromituje a zradí svou poctivost; vědec vyvracející Boha" je podobně trapný jako Gagarinovo údajné hlášení Ústřednímu výboru Komunistické strany SSSR, že okénkem rakety žádného boha neviděl (po němž se sovětským veleknězům ateismu zřejmě zřetelně ulevilo). A dodejme: Vědec dokazující Boha" na tom není o moc lépe.

Znamená to, že věda" a náboženství" jsou dvě naprosto oddělené sféry, které se vůbec nemohou a nemají potkat, a pokusy o nějaký dialog" a spolupráci jsou zbytečné? Naprosto ne! Ten dialog je zvláště dnes pro obě strany, a zejména pro náš společný svět nesmírně důležitý. Ale pole, na němž se může a má konat a jehož pravidla musí respektovat, je filozofie.


Když jsem poprvé četl o protestech rodičů, žádajících v Bavorsku odstranění kříže ze škol, protože se jejich děti musí dívat na tak hrozný výjev, nemohl jsem věřit tomu, že někdo, kdo vyrostl v kultuře prosycené křesťanstvím, tak dokonale nechápe poselství kříže.

Vždyť křesťanství opravdu neoslavuje násilí! Pouze necenzuruje skutečnost, že násilí je součástí našeho světa a že dopadlo i na našeho Pána. Ale zároveň říká, že násilí nemá a nesmí mít poslední slovo, že Ježíš se nechal raději násilím ubít, než aby násilí použil či schválil. Křesťanská víra říká, že násilí poté, co je Kristus vzal na sebe, tu už nestojí jako drásavé absurdno, nýbrž bylo vnitřně proměněno smyslem, který on svému utrpení a smrti dal. Kříž přece není demonstrací" násilí, utrpení a smrti, nýbrž naopak zvěstí o lásce, která je silnější než smrt", je to kázání o síle naděje, která relativizuje a ironizuje samu smrt: Smrti, kde je tvůj osten, kde je tvé vítězství?"

Nelze přece takto zkreslovat smysl kříže, vytrhovat tento symbol z jeho kontextu! Evangelium nevypráví příběh kříže jako horor, kde jsou utrpení a hrůza samoúčelné, kde jsou prostředkem k příjemnému, vzrušivému šimrání nervů. Obraz kříže a utrpení poukazuje k širšímu horizontu a o ten jde!