Nočný rozhovor
Ladislav Mňačko
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/122721/bmid_nocny-rozhovor-1Xv-122721.jpg
5
111
111
Bývalý vězeň koncentračního tábora a nevítaný Ausländer se vrací po válce do zničených Drážďan, aby našel svou bývalou lásku, místní Němku. V hotelu se seznámí s mladou recepční a tráví spolu dlouhé hodiny rozhovorem. On ji vypráví o své nenávisti a lásce k Němcům, o ztracených letech, o mrtvých kamarádech. Ona se mu svěří se svým stigmatem dcery aktivního nacisty, velitele zajateckého tábora, který byl po válce popraven za válečné zločiny. V knize je velmi sugestivně popsán letecký útok na Drážďany 14.února 1945.... celý text
Přidat komentář
Ako som to niekde tento týždeň zaznamenal, história se neopakuje, história sa rýmuje. V knihe som videl v prvom rade veľa podobností s dnešným svetom, tie dialógy sú napísané výborne a dávajú plno podnetov k zamysleniu sa vzhľadom k súčasnej situácii.
Mňačko psát umí ,tuhle knihu jsem četl před pár lety a opět jsem se k ní vrátil. Otravný cizinec, lästige ausländer se vrací po 20 letech do Drážďan, kde tehdy žil, šmelil s tabákem, navštěvoval pochybné podniky a zamiloval se do německé ženy. Svůj příběh vypráví mladé recepční, která se přestěhovala z tehdejšího NSR do NDR, kvůli minulosti otce, který byl prohlášen za válečného zločince, podílel se po náletu na Drážďany na popravách spojeneckých pilotů. Mladá Němka při sklence vína s cizincem, tuto spojitost s Drážďany sdělí cizinci a noc se odvijí ve vzpomínkách obou aktérů. Mňačko a jeho knihy byly před 1989 zakázané, jeho knihy se nehodily tehdejšímu režimu do krámu (Jak chutná moc). Osud Drážďan byl tehdy tabu, vítězové píšou dějiny, dnes víme, že v podstatě šlo o nesmyslný nálet z hlediska vojenské strategie, ve městě nebyl zbrojní průmysl ani větší soustředění německých vojsk, byli zde ale desítky tisíc válečných uprchlíků. Zář z hořících Drážďan v únoru 1945 byla vidět i v Ústí nad Labem. Kurt Vonnegut ,tehdy válečný uprchlík popsal tuto apokalypsu v knize Jatka č.5.
Pro mě nejlepší kniha od autora. Četla jsem ji jako první a od té doby jsem vyhledávala jeho knihy, bylo to dost těžké, vzhledem k tomu, že byly zakázané.
Byla jsem strašně ráda, když jsem sehnala ještě dvě: Jak chudná moc a Opožděné reportáže.
Byla jsem příjemně překvapená. Syrové vyprávění o Německu za války i po válce z pohledu cizince a Němky narozené až po válce (která tedy představuje především posluchače). Nelehké čtení. Řada hnusných zbytečných smrtí. Ale také něco z toho, na co v hodinách dějepisu není čas.
Vlastně bych dal tři hvězdičky, protože mě příběh mezi vypravěčem a Luisou vlastně otravoval a brzdil, ale.... brzdil mě od takových otázek, že musím dát jednu navíc. A to i proto, že na ně nedostaneme odpovědi a musíme si je zodpovedět sami v sobě. Lidé byli, jsou a budou vždy monstra, ať jsou na jakékoliv straně. A jen zakony boží či světské (podle osobniho zaměření) nebo strach z odplaty je drží jakž takž na uzdě. A stačí jen spouštěč.....a válka je jeden z největších. Ať už světová nebo lokální. Ať ta před 1000 či 80 lety nebo některá ta současná.
Dielo poukazuje na problémy Nemcov v období po 2. svetovej vojne. Je jednoznačným prínosom do polemiky o dôsledkoch vojny na generácie Nemcov, ktorí sa snažia vyrovnať so svojou minulosťou. Z hľadiska štylistického je zaujímavá forma, akou sa autor snažil sprostredkovať svoje názory/postoje v povojnovom období. Forma dialógov a rozprávania, ktoré vediale hlavný hrdina, napovedá, že autorovi zrejme nešlo o poskytnutie dialógu, resp. rozhovoru s mladou Nemkou, ale o vlastnú spoveď, na ktorú využil dialóg a rozprávanie. Nasvedčuje tomu napríklad absencia priamej reči v častiach, kde autor ,,rozpráva" svoje zážitky z vojnového obdobia. Zámerom diela teda bola spoveď autora, vyrovnanie sa s udalosťami z obdobia 2. sv. vojny a poukázianie na jej dôsledky (aj) na mladých Nemcov. Autor v diele poukazuje na vlastný (v tom období asi ničím nezvyčajný trend) ambivalentný vzťah k nemeckej spoločnosti/Nemcom, t.j. kontrast fyzická príťažlivosť ženy v kontraste s jej minulosťou - dcéra vojnového zločinca Klaine. Autor tu zápasí s hnevom, krivdou a spomienkami na 2. sv. vojnu, súčasnosťou a snahou vyrovnať sa s prežitou minulosťou - fyzická príťažlivosť Klaine, na druhej strane minulosť Nemcov.
Nebeský bubeník, bum, bum, vánoční svíčky padají k zemi, oheň se lije z temné oblohy, kostel chvějící se hrůzou jako člověk... (Drážďany únor 1945)
Lästige ausländer se vrací dvacet po válce do Německa a v rozhovoru s mladinkou hotelovou recepční vzpomíná na život ve stínu šibenice v koncentračním táboře nebo v podsvětí velkého německého města.
Útlá kniha sahá na dřeň lidských emocí nenávisti, sobectví, lásky, přátelství a pokládá otázku kolik generací synů a dcer musí trpět za hříchy otců, aby byl národ očištěn! Kniha se nečte snadno, po jejím přečtení zůstává trpký pocit v ústech.
Jedna noc, jeden muž, dve ženy. S tou, ktorá by mu mohla byť vekom dcéra a on dúfa, že túto noc bude milenka, namiesto v posteli končí v rozhovore o tej druhej, s ktorou kedysi v tomto meste prežíval románik.
On a ona, aktéri rozhovoru, sú pre novelu dôležité kontrasty: on Slovák, ona Nemka, on bývalá obeť, ona dcéra obeseného vojnového zločinca, on starší, ona mladá, on má spomienky, ona otázky.
Postavy (a autor) idú na dreň: rozpitváva sa otázka viny, trestu, spravodlivosti... Celé to pôsobí autenticky (palec hore), chvíľami však aj cynicky (palec dole). Iste, Mňačkov skvelý jazyk a štýl robia z tohto diela Dielo, ale aj tak mi tu chýbalo čosi podstatné pre piatu hviezdičku. Možno viac ľudskosti. Možno menej trpkosti. Možno viac nádeje. Možno bonus v podobe nejakej katarzie.
Takto pre mňa Nočný rozhovor ostáva zafixovaný ako síce literárne kvalitná, ale predsa len tisícprvá kniha o vojne.
Chtěl jsem dát spíš 4/5, protože mě to nepohltilo tak dokonale jako jiné knížky, ale mnohé myšlenky byly tak zajímavé, že si to nakonec plný počet zaslouží. Velmi zajímavé nahlížení na motivy lidí a obecně na válku, dva úhly pohledu na vinu a válečné zločiny, které dávají za pravdu tomu, že ani jedna strana nebyla zcela v právu, ale je ve výsledku neodmyslitelné, s čím Němci vůbec přišli a jak pak ty všemožné věci následně prováděli. To už se jim neodpáře a vykopali si vlastní hrob. Smutné.
Jedna z nejsilnejsich knizek o valce, kterou jsem za posledni dobu cetl. Ne, neni to o frontovych hrdinech. Jenom obycejny rozhovor, ktery odkryva propasti mezi lidmi.
Téma "zločinu a trestu" mimořádně kvalitně zpracované a až k úplnému jádru rozpitvávané otázky konání zločinů proti civilnímu obyvatelstvu - ať už na straně OSY nebo Spojenců - a potrestání či nepotrestání zabíjení nevinných lidí. Stylem podobným jako psával Remarque, Greene či Dostojevský vytvořil autor ve své době jedinečnou novelu! A mne nutí k přemýšlení o této době válečné, ale i poválečné, ještě i dnes.
Konfrontace dvou generací, dvou světů a dvou přenesených vin v průběhu jedné drážďanské noci v roce 1965. Mňačko vypráví nejen o posledních týdnech války, ale i o jejích důsledcích pro milióny mladých lidí tak zvané poválečné generace. Traumata prožívají nejen ti, kdo byli válkou přímo zasažení, ale i ti, kteří si narodili až po jejím skončení. Na jedné straně vzpomínky na vášnivou zapíranou lásku, na straně druhé strach žít ve stínu katovy oprátky. Mňačko zvolil poměrně neotřelý pohled na hrůznou válečnou mašinérii, která nevybíravým způsobem ničila lidské životy. Charaktery postav a jejich psychologii nepitvá, ale nechává je volně vyprávět o svých vnitřních démonech. Střet názorů obou hlavních protagonistů sice křeše jiskry, nicméně mi vadil afekt, s nímž k němu přistupují. V konečném důsledku mi pak Noční rozhovor nesáhl na emoce v kladném ani záporném spektru. Hodnotím proto jako solidní a atraktivní čtení, které bych si však do knihovničky nezařadil.
Silný motiv. Kniha v rámci rozhovoru a vzpomínek dvou osob odhaluje tragédie války a pokusy se s nimi vyrovnat. Autor až šťouravým způsobem dokáže proniknout do samého nitra vědomí a klade otázky a možné odpovědi, které nejsou příjemné pro obě strany rozhovoru. Mistrně také dokázal navodit atmosféru doby a odhaluje skutečnosti a jednání, které se postavy snaží podvědomě si nepřipouštět a vymazat a zároveň i paradoxně hledat bezútěšně vysvětlení.
Pět hvězd, ale nečekejte pobavení. Kniha vás bude nutit se zamyslet nad mnoha věcmi z minulosti a dost možná i v současnosti. A to především ve smyslu nahlížení z dnešní doby na události II. světové války a těsně po ní, kdy v zájmu maximální "korektnosti" se vypichují některé tragické události se snad i úmyslným vytržením z historického kontextu. Válka není korektní totiž nikdy a i souzení viníků vítězi, muselo probíhat za určitých zvláštních podmínek, aby sami se nedostali do rolí obžalovaných. Ovšem je třeba si neustále připomínat, i přes všechnu tu snahu o korektnost, kdo začal a co bylo jeho cílem. Otázka viny či neviny je tak ústředním motivem této skvěle napsané knihy a čtenáři může pomoci v osvětlení kořenů některých historických, krutých, válečných a poválečných reálií.
Noční rozhovor Ladislava Mňačka je pestrá mozaika vzpomínek na osudy obyvatel jednoho nejmenovaného města (podle náletu Drážďany) v posledních dvou letech války 1944-1945. Každá válka nese sebou hodně nezodpovězených otázek o osudech lidí, jejich viny, či neviny. Je voják vrah, když zabíjí z rozkazu, nebo je vrah obyčejný člověk, který zabije vraha. Jsme zvyklí číst o hrdinství a útrapách mužů, ale jaké byly a jsou válkou trýzněny ženy a dívky již mnohé autory nezajímá. Jak může životy ovlivnit souhra náhod štěstí v neštěstí. Jakou cenu má život náhodně osvobozeného člověka před popravou gestapem při náletu na město, kde ve stejném okamžiku zahynulo čtyřicet tisíc lidí. Je to podobné jako hra osudu muže s Hirošimy, který 3 dny po výbuchu popálený přijel domů (obchodní cestující) za rodinou do 397km vzdáleného města Nagasaki, kde přežil i následující den druhy atomový výbuch. Tsutomu Jamaguči zemřel 2010 ve věku 94 let. Kniha vydaná v roce 1966 má dnešnímu čtenáři stále co říct. Doporučuji. P.S. Mňačko určitě četl Noc v Lisabonu od Remarqua (1962). Přes malou podobnost děje je hlavní rozdíl v kvalitě jeho duchovního a myšlenkového ztvárnění, kde Remargue vede s velkou převahou.
Nápadně připomíná Remarqua a jeho Noc v Lisabonu...stejný styl, podobná úroveň..kniha se dobře četla
Od relativně nerozsáhlé novely, která je téměr opravdu jediným nočním rozhovorem (byť jeho nedílnou součástí jsou takřka samostatné příběhy), jsem se nějak nemohla odtrhnout. Témata viny (osobní i kolektivní) a trestu, zodpovědnosti, věrnosti, zrady, ceny života a ceny smrti jsou podána se zmrazující lehkostí a přitom neobyčejnou hloubkou. A mimo jiné začínám tak trochu chápat mně předcházející generaci co do vztahu k Němcům... Rozhodně doporučuji číst, i mladým - o historii to vypovídá víc než leckterá odborná kniha.
Ač jsem o válce slyšel jen od babičky, téměř ve všem se s panem Mňačkem v názorech na němce, válku a problémy kolem ní shodneme. V knize jsou velmi zajímavé myšlenky a názory i ostatatních, německých, postav, že mě místy až mrazilo. Chce se mi napsat, tuto knihu musí všichni přečíst, ale je to samozřejmě nemysl, ovšem kdo chce poznat osudy několika obyčejných životů z konce války v Drážďanech, rozhodně po této knize sáhněte a čtěte...
Hezký psychologický náhled na válku. Autor nám zprostředkoval myšlenky , které člověka,jenž neprožil tyhle těžké časy, ani nenapadnou. Velice si cením , že nám poskytl tak výjimečnou příležitost si o válečných prožitcích popřemýšlet. Je důležité , že nám nabízí pohled ,jenž nesouhlasí s tím co se za války dělo , ať už to bylo na jedné nebo druhé straně fronty.Hlavně přibližuje život lidí , kteří válkou trpěli a přitom do toho byli nevinně zataženi proti své vůli a zničilo jim to životy a to dokonce i v tom případě , že se narodili až po válce.
Štítky knihy
Židé druhá světová válka (1939–1945) nacismus slovenská literatura fašismus bombardování gestapo totalitní režimy Třetí říše (Nacistické Německo), 1933-1945
Autorovy další knížky
| 1968 |  Agresori |
| 1968 |  Ako chutí moc |
| 1997 | Někdo mě chce zabít |
| 1994 | Gigant aneb Tajemství ostrova věčné lásky |
| 1966 | Jizvy zůstaly |
Máme jen málo autorů, kteří by dokázali psát o druhé světové válce lépe než pan Mňačko. Na tuto poměrně útlou knihu jsem před pár lety narazila úplnou náhodou - a protože jsem byla nadšená z románu "Smrt si říká Engelchen", přečetla jsem ji taky. A rozhodně nelituji.