Norské dřevo
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/1752/bmid_norske-drevo-WEo-1752.jpg
4
4708
4708
V románu nejvýznamnějšího japonského spisovatele současnosti se skrývá fantastický, romantický i tragický milostný příběh. Čtenář však „neunikne“ směsici japonských reálií, psychologickým portrétům hrdinů ani scénám vášně a nespoutaného sexu. Román vyšel japonsky r. 1987, byl přeložen do 36 jazyků a celkově se ho prodalo přes 9 milionů výtisků.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2005 , OdeonOriginální název:
ノルウェイの森 (Noruwei no mori), 1987
více info...
Přidat komentář
Nádherně dojemné, plné citu a křehkosti.... Laskavý, citlivý styl textu, zaměřený na drobné detaily popisu věcí, krajiny, osob, mne zcela uchvátil. Ze všeho nejsilněji na mne zapůsobily pasáže, kdy Tóru W. (vypravěč) vzpomíná na své rozervané bloudění po tom, co odešla jím milovaná osoba.
Je to dobře napsané, čtivé, jsou tam i zajímavé myšlenky, taky trochu filosofie. Příběh mě bavil, ale nelíbilo se mi, že několik protagonistů učiní sebevraždu, aniž by čtenář pořádně pochopil proč... Ale to je nejspíš japonská mentalita. Velmi častým slovem je v knize onanování, což mi sice nevadilo, protože nejsem puritán, ale některé popisy sexu mi už přišly otravné. Zajímavá postava Naoko působila od začátku až do konce záhadně, čekala jsem nějaké rozuzlení, ale nepřišlo. Psychologie postav byla jen lehce načatá, zbytek si čtenář musel domýšlet, zato hlavní vypravěč a postava Toru se svěřuje s intimními detaily možná až moc... Konec mě svým podáním zklamal, i když jsem ho takový očekávala, ale příběh mohl být završen jinak. Oceňuji ale téma a skvělý styl psaní. Opravdu se to četlo samo. Dávám 3-4 hvězdičky.
Murakami mě zatím nikdy nezklamal. Vždy mě dokáže přitáhnout ke své knize tak, že se nemůžu odtrhnout. V Norském dřevu je to hodně o atmosféře a pocitech hrdinů, kteří jsou možná mezi spoustou lidí, ale ve skutečnosti vlastně sami. Proto občas až zoufale hledají lásku a přátelství, i když si s těmi pocity nakonec třeba nevědí rady. Mládí a svoboda jsou někdy svazující, být obyčejný je okouzlující a neschopnost bojovat s vlastními démony je k smrti vyčerpávající.
Pro mě velmi příjemné a čtivé lyrické vyprávění. I když mi někdy Murakamiho postavy nejsou sympatické nebo je nechápu, vždy mě baví o nich číst.
Z počátku jsem si říkala o čem by kniha mohla být. Upřímně, kniha byla vážně úžasná. Některé části byly trochu na mě moc, ale i tak jsem si jí užila. Pocity v nich byly velmi dobře napsané. Příběh plynul hezky, takže jsem to měla přečtené poměrně rychle.
Slova plynou, příběh teče a vše tak příjemně, nežně, lehce, až na to smutné téma. Krásná kniha. Překvapila mě!
Pro mne u nás nepochopitelně populární japonský autor. Dle mého názoru autor pro ženy.
Jestli někdy budu uvažovat o žebříčku nejotravnějších románových protagonistů, tady Tóru Watanabe má svoje místo na 'bedně' jisté.
Smutný příběh, který mi toho hodně předal. Autorův styl psaní mi velmi sednul, umí si opravdu krásně hrát se slovy. Člověka až z toho někdy mrazí.
Plánuju si knihu přečíst klidně i víckrát.
velmi smutný milostný příběh,hledání sama sebe,hledání smyslu života,jedno je jisté pan Murakami to umí moc dobře se slovy
Kniha místy bolavá, palčivá a nepopíratelně čtivá. To co mě na ni však uchvátilo nejvíce, byla její realističnost. Takhle to v životě mladých prostě někdy chodí, psychické problémy jsou neviditelným zabijákem. Je od autora velice pokrokové, že se takovému tématu otevřel již před více než 30 lety. Většinový pohled na knihu je takový, že se jedná o jakousi sexuální zpověď... nemyslím si. Sex k životu vysokoškoláků prostě patří, a proto jej autor do knihy explicitně zařadil. Podle mého názoru se snažil o co nejvěrnější portrét mládí a jeho krás i úskalí. Bravurně se mu to povedlo.
Bylo celkem vtipné poslouchat souběžně s Norským dřevem poklad evropské literatury Quo vadis, jehož antická morálka se příběhu dost podobá.
Nevím, kam kráčí mistr Murakami, ale už jsme spolu měli schůzku podruhé (poprvé to byla zkrácená audiokniha) s odstupem několika let a stále dost tápu v odhadu.
Nejlépe se mi četlo o Hacumi, ta měla alespoň zdravé názory.
Celek dokážu asi nejlíp uchopit jako obraz japonské mládeže konce šedesátých let aneb kterak volná láska hippies dorazila do Japonska? Nejbližší je mi asi komentář Bassquiat. Taky formulace kvazi duchovno na autora přesně sedí. Nebo rádoby filozofie. Jakési celkem logické potácení mezi volnou láskou, sebevraždou a léčebnou?
2/3
Cieľová skupina tejto knihy nie som, z tohto typu príbehov som vyrástol, keď som mal cca dvadsaťpäť a problémy dospievania a hľadania samého seba sú mi v súčastnosti ukradnuté - hoci si plne uvedomujem, že je to dôležitá fáza vývoja človeka. Nie som ani (bez)nádejne zamilovaný, ani zamindrákovaný, ani osamelý, ani nemám okolo dvadsať, ani ... ani. A preto sa na príbeh pozerám inou optikou. Ako citlivý cynik knihu považujem za fajn čítanie pre tých, ktorým v živote ublížil buď sám život alebo niekto. Okej, tiež som si prešiel obdobím bolestného rozchodu a zžieravej lásky, ale aby som kvôli tomu vyšiloval, tak to nie. Midori nie je ničím iným, len bezcitnou manipulátorkou, ktorú zaujímajú iba vlastné problémy a hromozvod (sorry elektrikári, bleskozvod sa nekoná, tu ide o prázdne kecy, tedy zvuk a tým pádom hrom), teda prenesenie svojich problémov nachádza v promiskuitnom slabochovi menom Tóru, neschopnom nadviazať normálny vzťah. Okrem toho ma autor tak trochu urazil názvom knihy a ústredným motívom, ktorý si nehanebne požičal od Lennona - John vedel o čom v piesni spieva, je to jeho text. A tie mizerné paralely medzi menami Yoko a Naoko, čudujem sa, že Tóru sa volá Tóru a nie Joh-ru. Žiadna veľká literatúra to nie je - obsahovo, štýlom, ani bohatstvom použitej slovnej zásoby, pána Murakamiho, prihliadnuc ku kvalite tohto diela, považujem za priemerného spisovateľa. Nič to, idem si spraviť chuť knihou Posledné Interview: John Lennon and Yoko Ono, to je originál, nie Murakamiho plagiát.
Nejaponský román japonského spisovatele. Konečně mám za sebou samotného velkého Haruki Murakamiho. Odškrtávám si další kousek z Japonska a vlastně i jeden svůj životní milník. Ale…
Patří určitě mezi ty výjimečné knihy, které neskrývají žádný zásadní a osudový příběh, ale má to něco, čím vyčnívá mezi ostatními. Má svoji vlastní individuální ponurou, ale krásnou atmosféru, osobité podání a své poslání. Příběh plný pocitů, myšlenek, emocí, poselství, dojmů, citu, vnímavosti, lidskosti, křehkosti, ale i síly, bolesti a smutku. To všechno je krásné a úžasné, jenže jsem se těšila na klasické, opravdové a kvalitní Japonsko, čehož se mi tady vůbec nedostalo. Čekala jsem pecku, nálož toho jejich magického realismu a vnitřního světa, tohle je ale na mě přespříliš evropské. I tak mám ale pocit, že je to typický Murakami.
Trochu jsem se bála, nebo jsem si to aspoň myslela, že to bude literárně těžká kniha, pro náročného čtenáře, ale neměla jsem nakonec ten pocit. Možná je to tím, že už v tom umím chodit, každý další krok jsem předvídala a čekala, jestli na to dojde, a ono fakt došlo. Příběh je to sice lyrický, poetický a filozofický, což já ráda, ale nepřijde mi nikterak složitý a těžký na myšlení a vnímání. To ovšem vlastně vůbec není výčitka, možná spíš přednost. Vytvořit příběh takto psychologicky smysluplný a hloubavý, nicméně čtenářsky tvárný, lidsky uchopitelný a významově sofistikovaný, to si myslím, že je to jeho terno.
Jsem ráda, že jsem se k téhle knize nakonec dostala, ve výsledku mě určitě uchvátila, ačkoliv to nebylo to pravé Japonsko, ale poznat tohoto spisovatele stálo za to.
Murakami není úplně můj šálek kávy, ale protože má tuhle knihu hodně ráda moje kamarádka, tak jsem se do ní pustila. I tahle kniha ve mně zanechala silný pocit atmosféry chladu a samoty. Předpokládám, že za měsíc už si budu pamatovat jen ten pocit, spíš než děj. Je to svým způsobem uklidňující a poetické. Trochu mě od toho ale rušily pro mě až příliš explicitní erotické části.
Sebevražedná triáda a obezřetný mladý muž, hledající místo mezi ženami a lidmi vůbec.
Otevřená sexuální zpověď napříč všemi postavami s hloubkou příběhu, který nosíte počas čtení neustále v hlavě. A čím déle knihu čtete, tím vám připadá kvalitnější.
Kniha plná pocitů a odhodlání, mnohdy bolavá a smutná.
S postavami se čtenář snadno sžije, není jich mnoho a jsou všichni moc přítomní.
Ženy krásné, ale s prominutím jsem si je nemohl představovat jako Japonky. Nejsem rasista, ale přednostem Evropanek jsem musel dát přednost... Pro zkvalitnění příběhu nepodstatné, ale obrazotvornosti bylo učiněno za dost.
Pokud jste psychologicky tvární a máte rádi poklidné vyprávění s mírně předvídaným závěrem, kniha vás ohromí.
Vlastně bych rád udělil nejvyšší hodnocení, ale cítím, že Murakami je schopen napsat lepší román, bez zbytečných odboček a textových výpotků.
Přesto velice poutavé a řemeslně výborně napsané.
Co k téhle knize povědět?Je jedním slovem nádherná,tolik skvělých dialogů jen tak někde nenajdete,jsou milé , dojemné,ponoříte se do nich a sem tam vám dá autor možnost se zase nadechnout.Téma je zde velmi citlivě zpracováno,bez zbytečných klišé a patosu.
Knihu jsem četla kvůli povinné četbě, ale velmi mile mě překvapila. Právě protože povinná četba mě moc nebaví, řekla bych, že tohle je v ní takový schovaný poklad. Milostný vztah není růžově vykreslený, ukazuje reálné problémy, které se ve vztazích objevují. Také se zabývá i přátelskými vztahy, které se v literatuře pro dospělé úplně běžně nevyskytují. Kniha byla velmi poutavá a četla se velmi snadno.
Skoro bych doporučil tuto knihu přečíst svému mladšímu já. Otákou je, zda-li bych si ovšem odnesl poznatky, které mě tak zaujaly v dnešních dnech.
Kniha je jednoduchá, ale přitom duševně komplikovaná. Vtipná, ale vlastně strašně smutná. Má depresivní konec, co je zároveň i částečný happy end. Asi tak na mě působila...
Norské dřevo byla první kniha od autora, kterou jsem přečetl (ty krátké, ilustrované povídky nepočítám), a moc mě zaujala především tím, kolik zcela odlišných emocí autor předložil čtenáři. Jak jsem zjistil například při četbě Kafky na pobřeží, tohle je pro Harukiho (takhle se jeho jméno skloňuje?) typické. Ne všechny postavy mi byly sympatické, ale zato mi všechny připadaly opravdové a tím pádem jsem se s nimi lépe ztotožnil. Moc se mi líbí, jak Haruki zvládl téma sebevražd mladistvých, které se pokouší přenést do moderní literatury každý druhý autor, ale často mladistvým spíše uškodí například nevhodně použitými slovy a spojeními.
Rozhodně se chci ke knížce někdy v budoucnu vrátit, protože se mi líbí ta hořkosladká atmosféra, kterou autor nastavil. Ta mi vlastně hodně připomíná atmosféru stejnojmenné písničky od The Beatles - díky knížce jsem písničce úplně propadl... Jak je možný, že jsem ji nikdy dřív neslyšel?
Štítky knihy
sex sebevražda Japonsko zfilmováno psychiatrické léčebny japonská literatura pornografie poruchy osobnosti romantika poruchy příjmu potravy mezilidské vztahyAutorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Z této knihy jsem byla poměrně zmatená a nebyla jsem příliš schopna si na ni udělat nějaký komplexní názor. Ač jsem ve věku hlavních názorů, příliš jsem s nimi nesympatizovala a ani neměla tušení, proč jednají jak jednali. O japonské sebevraždě jsem již slyšela, ale v tomto díle mi to přišlo až trochu přehnané.
Nezaujala a ani neurazila. Ovšem znovu už si ji jistě nepřečtu.