Norské dřevo
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/473407/bmid_norske-drevo-ASM-473407.png
4
4661
4661
V románu nejvýznamnějšího japonského spisovatele současnosti se skrývá fantastický, romantický i tragický milostný příběh. Čtenář však neunikne směsici japonských reálií, psychologickým portrétům hrdinů ani scénám vášně a nespoutaného sexu. Román vyšel japonsky v roce 1987, byl přeložen do 36 jazyků a celkově se ho prodalo přes 9 milionů výtisků.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2021 , OdeonOriginální název:
ノルウェイの森 (Noruwei no mori), 1987
více info...
Přidat komentář
Ježiši, tohle byl fakt přešlap. ČV cos mi to udělala? Nakonec teda dočteno, držela mě nad vodou zvídavost...Nakonec musím uznat, že něco na tom jablku je, ale vlastně nevím, co přesně.
Čekala jsem hodně, avšak když jsem knihu dočetla, honilo se mi v hlavě spousta negativních emocí. Musela jsem tu "naštvanost" pak vychodit na procházce. Opravdu mi to nesedlo.
Přečteno díky čtenářské výzvě. Je to zvlášťni kniha, děj je velmi jednoduchý, tak nějak pomalu plyne, čtenář má pocit, že se toho moc neděje, ale přitom se čte tak hezky a po přečtení mi zůstala ležet v hlavě... Příběh jako takový působí tak smutně.
Kedysi dávno som začal čosi od Murakamiho čítať, ale nebavilo ma to. Mám podozrenie, že je trochu grafoman, u ktorého prevyšuje kvantita nad kvalitou. Dal som mu však ešte šancu a začítal sa do tejto jeho oslavovanej knihy. No nezvládol som to. Nórske drevo je strašne zdĺhavá nuda s dialógmi, ktoré na mňa občas pôsobili ako z telenovely. Autor ani nemá nijak špecificky vycibrený štýl, príde mi to ako taká nekonečná slohová práca s nezaujímavými postavami. Neviem, čím tento text svet tak ohromil, mňa teda vôbec...
„Devatenáct a dvacet let, to je moc důležité období ve vytváření charakteru, a pokud si v ten čas přivodíš nějaké pokřivení, potáhne se s tebou dál.“
Zpočátku jsem se domníval, že jsem se zásadně spletl ve výběru čtiva, jakkoliv jsem samozřejmě knihu zvolil záměrně, přesto jsem dal knize šanci a nakonec nemohu říct, že bych byl nějak zklamán, spíš naopak, byť to rozhodně bylo vykročení z „komfortní zóny“. Prvotní impuls – přečíst si něco od japonského autora – byl splněn, i když jsem si zpočátku říkal, že jsem měl zvolit něco víc Japonsky tradičního. Příběh je podivný, pomalý, reálie jsou krajně nejaponské. Text je však krásný a psaný čtivým stylem, některé věty vyloženě hladí na duši. Přes svou pomalost není nudný, vlastně se nikde nezadrhne. K protagonistovi si lze vybudovat vztah a sympatie. Hlavní téma psychického onemocnění a depresí je zřejmé a není třeba k němu nic dodávat. A jakkoliv je můj komentář spíš neutrální, těch pět hvězd dávám právě hlavně za nosnou myšlenku. Některé autorovi další knihy mám v hledáčku, přesto, otázka, zda si od něj ještě někdy něco přečtu, zůstává prozatím nezodpovězena.
No tuto knihu jsem musela trochu vydýchat. Na rovinu jsem vůbec nevěděla do čeho jdu.
Kniha je moc dobře psaná, líbila se mi. Jen byla pro mě velmi překvapivá a nečekaná.
Konečně jsem se dostala k téhle snad už klasice. Výjimečný styl psaní, poetika střídána okamžiky naprostého smutku a depresí. Hrozně mě mrzí, že jsem tu knihu nečetla o něco dřív, podle mě pro dvacátníky musí být naprosto přelomová. Skvěle zachycené reálie Japonska. Doporučuji, nalákala mě na další autorova díla. Jestli si chcete navodit obdobný feel, fakt si pusťte Norwegian Wood od Beatles.
„Jediní normální jsme tady totiž my,“ řekla Reiko. „A víš proč? Protože my o sobě víme, že jsme blázni.“
Krásný, ale smutný příběh. Možná by se dalo říci, že tahle kniha se vyrovná pojmu deprese. Příběh jde zlehka a pomalu, ale není to rozhodně oddechové čtení, postavy se zde vynořují a pak zase odcházejí, melancholie přetrvává. Nicméně četla jsem v to době, kdy jsem měla podobné pocity, jako hlavní postavy, tudíž to ve mně mnoho zanechalo. Našla jsem zde spoustu skvělých myšlenek s kterými jsem se ztotožnila. Prostředí jsem si užívala, do Tokya se rozhodně chystám někdy podívat.
Murakamiho styl psaní je prostě jedinečný a opět mě nezklamal. Kniha si rozhodně své čtenáře najde.
úplně jiný žánr, než který běžně čtu. Kniha mi dala nahlédnout do kultury, která je mi naprosto cizí. Ze začátku jsem se nemohla začíst, pak už to šlo samo.
Mám Murakamiho velmi ráda, ovšem tato kniha mě příliš neoslovila. Ano, je to jeho styl, ovšem tady mi to všechno přišlo nějaké zdlouhavé. Tuto knihu zatím hodnotím jako jeho nejslabší dílo (i když velmi oceňované). I tak bylo potřeba se při četbě občas zastavit a zapřemýšlet.
Kniha čtená kvůli výzvě, úplně mimo můj šálek kávy, ale je plná citu, silného příběhu. Pro mě trošku náhled do jiné kultury, kde sebevraždy nejsou až tak vzácné..
Kniha je plná lásky, citu a bolesti, podané autorem tak, že tomu skutečně věříte a prožíváte s nimi. A i přes to v knize nejsou žádné srdceryvné scény, které vám vhrnou slzy do očí, což osobně považuji za velké plus.
tento melancholický druh literatury mě příliš neoslovuje, knihu jsem dočetla se sebezapřením a neodložila ji jen kvůli čtenářské výzvě...
(SPOILER)
Pocit, který autor ve mně zanechává : obdiv, jsem vděčná i za kvalitu překladu. V čase, který je určen, od prvého nádechu až po poslední výdech, prožijeme sedm proměn. Jednotlivé etapy nás obdaří radostmi i starostmi, než zakusíme a ucítíme tu poslední, o které nemají potuchy ti, co jsou ještě před ní.
Citace: "...už vím, proč tolik prosila. Nikdy nezapomeň, že jsem byla na světě. Než se rozpomenu, chvíli to trvá. Jak jdou léta, je ta chvíle čím dále, tím delší. Co trvalo pět vteřin, prodloužil čas na deset, pak na třicet a nakonec na minutu. Ta doba se prodlužuje, jak večerní stíny a už brzy nadobro propadne noci."
Nevím jak hodnotit. Začátek velká nuda a deprese, Tóru vše odkývá, nikdy neprotestuje. Z postav jsem si snad oblíbila jen Reiko. Konec se trochu rozjel. Celkově se mi kniha nelíbila, taková o ničem. Nechápu ten humbuk kolem knihy.
Tuto knihu jsem vzal do ruky jen náhodou, ale byl jsem mile překvapen. Kniha rozhodně nudná nebyla.
A já si trošku myslím, že je důležité při hodnocení téhle knihy to, jestli čtenář už četl něco podobného, kolik toho přečetl nebo spíš sám prožil. A také to, kdy byla kniha vlastně napsána a kdy se stala tou "bombou". Svého času musela působit neuvěřitelně odvážně a novátorsky. Určitě dovede vtáhnout, vytvořit napětí a očekávání. Z díla však přímo čiší melancholie a marnost. Stále jsem měla pocit, že by mělo být řečeno víc a nějak mi tam chyběla taková ta velká pointa. Extrémní erotické popisky pro mě byly nadbytečné.
..Mimochodm co se stalo s Extrémem? ))))))
NORSKÉ DŘEVO vnímám jako povinnou literaturu. Měla jsem (a stále mám) pocit, že je to natolik kultovní kniha, že bych si ji zkrátka měla přečíst. Nakonec jsem sáhla po po jejím audioknižním zpracování a udělala jsem dobře. Rozhovory v podání Filipa Čapka a Jany Strykové byly pro mě velmi příjemným sluchovým zážitkem.
Takto velmi oceňované, kritiky velebené knihy, mě většinou nezaujmou; jsem normální, konzumní čtenář a od knih očekávám především zábavu, i když pravda!… stále více i nějakou přidanou hodnotu. NORSKÉ DŘEVO mě k vlastnímu překvapení skutečně bavilo, ale že by se pro mě kniha stala osudovou, že bych díky ní nabyla nějakých převratných hodnot a myšlenek, to nemůžu říct. Přesto jsem ráda, že jsem si knihu poslechla, nakonec se vlastně do budoucna nebráním dalším Murakamiho knihám.
Murakamiho nefantaskní próza Norské dřevo je v podstatě takový bildungsroman. Příběh Tóru Watanabeho, který hledá (což zní banálně, ale v tomhle pojetí kupodivu není) sám sebe, lásku, zodpovědnost. On i všechny postavy jsou zvláštní přesně tím způsobem, jakým je to u Murakamiho normální, příběh svou estetikou míchá všednost a nepravděpodobné, silné osudy. Ostatně s kontrasty si Murakami hraje rád, tady mezi ty nejvýraznější patří všednost dní a smutně veselá ztřeštěnost jednotlivých protagonistů, dále všeprostupující jemnost oproti množství (možná až moc vysokému) detailně popsaných erotických scén, nebo samotná podstata příběhu, který dokáže být zároveň spletitý i přímočarý. Nejde o nejlepší autorovu knihu, ale ve výsledku patří k těm nejcitlivějším a nejsugestivnějším, které jsem od něho četl.
Štítky knihy
sex sebevražda Japonsko zfilmováno psychiatrické léčebny japonská literatura pornografie poruchy osobnosti romantika poruchy příjmu potravy mezilidské vztahyAutorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Tak konečně se tahle kniha ke mě dostala. Neskutečně mi tehdy sedla do nálady a četla se skoro sama. Bavil mě příběh, postavy (Midori!), popisy míst a pocitů, ten místy lehce cynický humor. Snad jen ten závěr byl takový... asi typicky Murakamiovský? Ale to mi nezkalí dojem z celé knihy.
Když pominete jména a názvy, tak kniha mi nepřipadá ničím typicky japonská , myslím, že by se mohla odehrávat kdekoli v tehdejším (vyspělém) světě - možná i proto je tak populární.