Norské dřevo
Haruki Murakami
Po vydání Norského dřeva v USA vzrostl počet Murakamiho čtenářů z obvyklých statisíců na miliony, ačkoli někteří byli zklamáni tím, že autor napsal "jen" milostný příběh… Exotika, milostné vztahy, studentský život, nespoutaný sex - to vše lze v románu nalézt. Jeho název je zvolen podle známé písně Beatles, již si nechává od své spolubydlící Reiko v psychiatrické léčebně zahrát jedna z hlavních postav, dívka Naoko. Jakkoli se autor nesoustředí pouze na partnerské dvojice, ale spíše na trojice, oním styčným i nosným bodem zároveň je jedinec, student Tóru Watanabe. Musí převzít zodpovědnost za svůj život a naučit se sdílet pocity blízkého člověka. Největší výzvu však představuje - aniž by si to plně uvědomoval - otázka volby mezi životem a smrtí. Smrt je již v našem životě skryta, takové poselství mu předává jeho přítel Kizuki, než spáchá sebevraždu a zanechává zde vnitřně rozbitou Naoko s temnotou v duši, která v ní přetrvává od dětství, kdy sebevraždu spáchala její milovaná sestra. Poznává, že smrt má nejen svou tíži, ale i své kouzlo pro ty, kdož nemají kam jít. Norské dřevo nabízí směsici japonských reálií a pohledů do nejhlubšího nitra duše; zároveň přibližuje exotické prostředí, charakteristické dramatickým příběhem, mistrovsky zvládnutou minimalistickou zkratkou i "nevyzpytatelností" hlavních postav.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2002 , OdeonOriginální název:
ノルウェイの森 (Noruwei no mori), 1987
více info...
Přidat komentář
Má první četba od haruki Murakamiho - snad v roce 2023 v Lednu?
I když děj a zážitek z této knihy si pamatuji dodnes.
Zpočátku by si člověk řekl; "Hele, další obvyklý román o obvyklých vztazích, co od toho čekat?" I to jsem si pravil já, když jsem ji zpočátku četl, ale prvních pár stránek změní váš názor skoro ihned.
Příběh má velmi komplexní postavy a lehce pochopitelný děj, takže každý, kdo má rád trochu zamýšlení nad - jak to říci - rozhodnutími? Lehce řečeno, pokud rádi přemýšlíte nad jednou knihou i po tom co jí odložíte, tak vám tuto knihu vřele doporučuji. :)
Mám rozporuplné pocity. Melancholické tápání dvacetiletého pubescenta mezi ženskými stehny mě iritovalo právě hlavní mužskou postavou. Nevyzrálý Tóru, touží po lásce, nechce zraňovat, přitom svou nerozhodností a neschopností se vyjádřit ale setsakra ubližuje. Ženské bytosti zde nesou kříž trpitelek díky osudovým zvratům, nicméně působí životně a rozhodně zajímavě. Nebojím se říct zajímavěji než smrkáč Tóru.
Murakami má dar vést dialogy velmi čtivě a oduševněle, i když jsou to často každodenní plky.
Mimochodem jsem se díky knize dostal k textu písně Norwegian Wood od Beatles. Pěkný vtípek.
Poslechnuto jako audiokniha. Jana Stryková mě naprosto uchvátila podáním živelné Midori, angažmá Filipa Čapky považuju za omyl.
Přečteno v angličtině. Norské dřevo je něco naprosto odlišného od toho, co normálně čtu a nemůžu ho proto porovnávat s podobnými knihami. Ale byl jsem z něj nadšený. Moc se mi líbila pochmurná, melancholická atmosféra, kterou celý příběh má. Je pravdou, že děj není po zvratové stránce nejsilnější, nemyslím si ale ani, že to bylo autorovým záměrem. Mohu vřele doporučit.
Po přečtení necelých 20 % odkládám. Nemám pocit, že by mi kniha něco dávala (ať už zábavu nebo nějaký vhled) a nebaví mě to číst. Použitý jazyk je celkem na úrovni, ale po obsahové stránce nula a hlubší vhled do motivace postav také postrádám. Jediné co vnímám, je zvláštní atmosféra depresivní otupělé prázdnoty a popravdě nevidím důvod proč s něčím takovým trávit čas - takový pocit bych si při troše snahy dovedla navodit přímo ve svém vlastním životě, ale moje životní snahy jsou obvykle přesně opačné. Možná ale pro někoho, kdo žije ve sluníčkovem světě, to bude zajímavé.
(SPOILER)
Číst tuto knihu bylo jako číst umělecké dílo, mistrovské dílo. Murakamiho jsem četla poprvé a chápu, proč jsou tu lidé, kteří buďto jeho díla nenávidí nebo ho naprosto milují. A já patřím k lidem, který je naprosto šíleně miluje. Jeho styl psaní je tak krásný, že mi dělá radost na duši. Číst ho bylo jako poslouchat krásnou smutnou písničku, která ve vás vyvolává nostalgii a vy brečíte ne kvůli smutku, ale kvůli tomu, jak je to krásné.
Hrozně by mě zajímalo, co se stalo se Storm Trooperem, že takhle zmizel. Naoko také zmizela velmi nečekaně. Její smrt pro mě byla upřímně šok, nemohla jsem pokračovat ve čtení. Pociťovala jsem stejně zničené emoce jako Watanabe a byla jsem ráda, že nedovolil temnotě, aby ho pohltila jako Kizukiho nebo Naoko. Když si vybral Midori místo Naoko, v podstatě si vybral žít a jít dál a nebýt na druhé straně s mrtvými.
Některé popisy žen, které Watanabe potkal, mohou znít divně nebo dokonce kontroverzně. Ale je to přece jen z pohledu dospívajícího muže.
Na úvod musím pochválit, že kniha je velmi čtivá. Jednotlivé postavy jsou zajímavé a jde vidět, že se jim autor snažil vdechnout jedinečnou esenci. Rozhovory v této knize jsou poutavě sepsané a skvěle je také zachycená spletitá síť mezilidských vztahů. Ale čekala jsem tak nějak víc, možná trošku větší hloubku a myšlenku. Je mi samozřejmě jasné, že kniha spíše zachycuje existenciální prázdnotu a má především vyvolávat emoce, ale je tenká hranice mezi takovým druhem umění a knihou, která má zkrátka a pouze plytký děj. Osobně mám pocit, že tato kniha je někde na pomezí této hranice a nejsem si jistá, na kterou stranu bych ji zařadila. Také se zde vyskytuje pár pro mě přestřelených pasáží, u kterých si říkám, zda byly opravdu nutné.
Norské dřevo je velmi hluboké čtení. Pocit z něj se dá přirovnat k pocitu staršího Tórua, kterého v letadle bolí hlava. Zřejmě z imersivnosti, tíhy a síly nikoliv z příběhu, to bylo příliš jednoduché, nýbrž z obecného bytí, z minulého, přítomného a zejména v paralelách a kombinacích jednoho s druhým...
Tato kniha je jedna z mála, u nichž jsem po dočtení zalitoval, že není delší. Příběh se zdá být na první pohled docela jednoduchý, ale je podán dost do hloubky, což je jeho jednoznačně silnou stránkou. Autor zkrátka umí čtenáře strhnout popisem úvah a motivů jednání jednotlivých osob a zároveň v něm vyvolat pocit sympatií k téměř všem postavám. To vše má v kombinací se zvláštní posmutnělou atmosférou celého příběhu za následek i silný a dlouho přetrvávající dojem z celé knihy. Doporučuji.
„Kdybych četl to, co všichni ostatní, nakonec bych ještě začal i uvažovat jako všichni ostatní.“
Teď tady čtu ještě anotaci a musím se smát: "scény nespoutaného sexu." Co je na orálním sexu nespoutaného, haha.
Od Murakamiho jsem toho zatím moc nečetla a kdyby se mě někdo zeptal na mého oblíbeného prozaika, určitě by jeho jméno nepadlo. Ovšem kdykoli na něj narazím, jsem vztažena do jeho strohé a elegantní - snad prostě "japonské" - poetiky. Jeho knížky jsou pro mě asi nejzajímavější tím, že nikdy nevím, jak se vyvinou. Skoro bych řekla, že tam schází katarze... hrdina pořád něco rozplétá a rozplétá, až si nakonec musí přiznat, že to nerozplete a bum! konec zvonec. Nejinak je tomu i v Tóruově příběhu. Jako hrdina mi připadal docela pasivní. Jako by vždy jen reagoval, ale nikdy nebyl původcem děje (pouze *ukal všechny ženy okolo). Každopádně mě to ale bavilo a za čas si od Murakamiho zase něco s chutí přečtu.
Tak tohle je ten slavný postmodernismus? Moderní literatura? Jo,přípomínalo mi to podobné prázdné žvanění jako u Coelha a podobných mudrců... iracionální chování, banální vztahy, nulové napětí, rozvláčný děj, protivné postavy, dialogy jak z absurdního dramatu, ubrečenost snad v každé scéně, rádoby filozofická moudra pronášena bez jakékoliv příčiny, souvislosti....opravdu, proč tohle má takovou popularitu?!? Jen proto, že to je zde západní kultura, otevřená sexualita, melancholie, hippies, tak to je jako dneska fancy číst?? Tak duchaprázdnou knihu jsem opravdu dlouho nečetl, připomíná to plytkost americké literatury, takže ta inspirace je opravdu znát... nějakou uměleckou hodnotu zde hledám bohužel marně, je mi líto. Vrátím se raději ke klasice, takový Dickens, Feuchtwanger, Flaubert, Dostojevskij to je skutečná literatura, která platí i dnes za vrcholnou.
Líbilo se mi tak moc, jako kdyby se všechny dešťové kapky spojily v jednu obrovskou a zaplavily najednou vyprahlé pouště... Naoko, Midori, Reiko, předtím Kizuki, potom Nagasawa (spolu s Hacumi) a s těmi všemi do hloubky propojený Tóru. Syrové a krásné i smutné zároveň
Velmi čtivé, smutné, citlivé. Moje seznámení se s Murakamim. Ponořila jsem se do příběhu a měla pocit, jako bych byla sama součástí hrdiny.
Melancholický román, tak bych to asi nazvala. Kniha mě velmi bavila, hlavně proto, že každá postava byla něčím zvláštní, něčím výjimečná, něčím jiná, než ostatní všední lidé....autor umí krásně vykreslit jejich charakteristiky a popsat jejich úvahy a myšlení. Pro mě to je úplně jiný styl vypravování, ale líbil se mi a bavil mě. Samotné téma je samozřejmě náročné, smutné a hodné zamyšlení.
Wau. Myslím, že Murakami je můj neoblíbenější úchylák. Jeho knížky jsou prostě unikátní. Dokáže velmi rychle a jednoduše vykreslit magickou atmosféru japonského prostředí a její interpretaci západní kultury. A to se mu podařilo i u Norského dřeva. O čem ta kniha vlastně je? O pozdním dospívání, o samotě, o smrti, o přátelství a ... o sexu. Jako vždy jde i o sex, někdy i o hodně divoké pedofilní lesbické hrátky (btw. Tahle scéna byla vážně trochu moc, ale nejsem takovej puritán takže nechávám plné skóre.). Je strašně zajímavé že všechno jeho knížky jsou trochu o ničem – vhled do normálního (nebo lehce abnormálního) života lidí a stejně mě baví - je to Murakamiho magie všedního života.
Štítky knihy
sex sebevražda Japonsko zfilmováno psychiatrické léčebny japonská literatura pornografie poruchy osobnosti romantika poruchy příjmu potravy mezilidské vztahy
Autorovy další knížky
2005 | Norské dřevo |
2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
2010 | Kafka na pobřeží |
2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Chvíli mi trvalo, než jsem se do knihy začetla, ale Tóru mi byl stále vic sympatický, tak jsem pokračovala a nakonec byla na konci knihy. Byl lidský, kamarádský, empatický, na svůj věk duševně a citově vyzrálý. Vrátila jsem se na začátek knihy a četla znovu a rázem do sebe celý děj zapadl. Knížka se mi moc líbila. Díky Tóru Watanabe, diky Haruki Murakami. Druhá a rozhodně ne poslední kniha.