Norské dřevo
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/86_/86156/bmid_norske-drevo-JFS-86156.jpg
4
4662
4662
Po vydání Norského dřeva v USA vzrostl počet Murakamiho čtenářů z obvyklých statisíců na miliony, ačkoli někteří byli zklamáni tím, že autor napsal "jen" milostný příběh… Exotika, milostné vztahy, studentský život, nespoutaný sex - to vše lze v románu nalézt. Jeho název je zvolen podle známé písně Beatles, již si nechává od své spolubydlící Reiko v psychiatrické léčebně zahrát jedna z hlavních postav, dívka Naoko. Jakkoli se autor nesoustředí pouze na partnerské dvojice, ale spíše na trojice, oním styčným i nosným bodem zároveň je jedinec, student Tóru Watanabe. Musí převzít zodpovědnost za svůj život a naučit se sdílet pocity blízkého člověka. Největší výzvu však představuje - aniž by si to plně uvědomoval - otázka volby mezi životem a smrtí. Smrt je již v našem životě skryta, takové poselství mu předává jeho přítel Kizuki, než spáchá sebevraždu a zanechává zde vnitřně rozbitou Naoko s temnotou v duši, která v ní přetrvává od dětství, kdy sebevraždu spáchala její milovaná sestra. Poznává, že smrt má nejen svou tíži, ale i své kouzlo pro ty, kdož nemají kam jít. Norské dřevo nabízí směsici japonských reálií a pohledů do nejhlubšího nitra duše; zároveň přibližuje exotické prostředí, charakteristické dramatickým příběhem, mistrovsky zvládnutou minimalistickou zkratkou i "nevyzpytatelností" hlavních postav.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2002 , OdeonOriginální název:
ノルウェイの森 (Noruwei no mori), 1987
více info...
Přidat komentář
Nejdříve jsem si říkala, to je taková nudná povinná četba. Později ... jak se začali vybarvovat různé dějové postavy, mi to začalo bavit. A konec ..... ten je smutně krásný, ale stojí to za přečtení.
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.
K ději Norského dřeva nění moc co dodat. On tam žádný velký děj totiž není. Hlavní postava Tóru se tak nějak potácí od jedné zkoušky k druhé, od jedné onanie k další, od jedné známosti k jiné...
Kniha se měla jmenovat "Tóru Omlouvámse a sebevrazi". Hlavní postava je s prominutím úplný dement, který se všem omlouvá pomalu i za to, že dýchá. Seřvala tě holka? Je to tvoje chyba. Nepřišla na schůzku? Je to tvoje chyba. Dva měsíce tě ignoruje? Je to tvoje chyba... Stejně jako hlavní postava je i zbytek osazenstva více méně nesnesitelný, chovající se iracionálně nebo prostě jenom stupidně. Tóru by si za svou neustálou potřebu moralizovat, hrát si na nejvyššího etika a ublížence zasloužil provaz taky.
To, co mi u Kafky na pobřeží nevadilo, mi tady pilo krev - Murakamiho odosobněné a roboticky chladné chování postav a popis intimních věcí; respektive jazyk k tomu využívaný. Nerozumím autorově obsesi onanií, čitěním zubů, holením a mytím vlasů...
Chtěl jsem napsat komentář, který bude nad věcí a zhodnotí vše v klidu. Po přečtení doslovu to však nedokážu. Tím, jak se Murakami snaží okázale kašlat na japonský tradicionalismus, patriotismus a být za každou cenu západní a „nejaponský" (cola, KFC, západní literatura), mě prostě vytočil. Nevidím ve smazávání národních hodnot nic, za co bych tě, drahý Haruki, měl cenit.
Murakami u mě docílil přesného opaku, než bylo jeho záměrem. S jeho knihami končím a příště, až zabloudím do japonské literární sekce, sáhnu přesně po těch autorech, kterými Murakami opovrhuje a staví se k nim do opozice. Sayōnara.
Velmi politicky nekorektní shrnutí by znělo: o cvocích a sexu. Upřímně, nechápala jsem, co hlavní hrdina viděl v kterékoli z žen, s nimiž se v knize seznámil a vyspal. Ať už to byla Naoko, Midori nebo Reiko, všechny mě trochu děsily. Všichni v téhle knize si zasloužili gauč u dobrého psychiatra.
Moje druhá kniha od Murakamiho, začínám ale mít takové tušení, že jeho psaní prostě nebude pro mě.
Knihu mám přečtenou už asi 3 dny, ale na hodnocení jsem si nechala čas. Je to moje první kniha od autora, který je ve světě literatury vysoce hodnocen. Nemohu říct, že by mě kniha naprosto nadchla, ale donutila mě přemýšlet a takové knihy mám ráda. Tóru mi byl vlastně velice sympatický. I když jako hlavní hrdina ničím úplně nevynikal, ale přes všechny "rošťárny" studentského života pro mě byl hlavně dobrým člověkem.
Veskrze depresivní čtení. Připomnělo mi to knihu Letní světlo, a pak přijde noc. Byla z toho cítit enormní neutěšenost a surovost.
Hlavní hrdina se ocitne ve středu životů svých známých a přátel. Každý z nich má mnoho problémů a Tóru je jakýmsi hromosvodem jejich činů a myšlenkových pochodů. Pořád jsem si říkala, doprčic lidi se takhle přeci nechovají. Přišlo mi to strašně uměle vystavěné (jako chování Midori nebylo úplně normální… a nebyla zdaleka jediná). Celou knihu provází pouze sebevraždy, psychické problémy, narcistní sklony, neuvěřitelné chování hlavních postav a sex, který je zde osou celého příběhu a nějak neumím identifikovat proč.
Některým pasážím se nedá upřít originalita, ale jako celek se mi prostě kniha nelíbila. Neztotožňuji se s vysokým hodnocením a řadím ji spíš mezi průměrné čtivo. Kniha se snaží být odvážná a autor se nás snaží skoro na každé stránce něčím šokovat. Já jsem ale ani jedné postavě její chování a příběh nežrala. Kolikrát jsem se přistihla, že čtu s otevřenou pusou říkajíc si - to jako vážně?
Velice výstižná věta pro tento zvláštní příběh je ta přímo z jejího nitra: “K čemu to všechno je? Jaký má tohle smysl ? Nevěděl jsem.”
Originalni, takovou knihu jsem ještě nečetla, opravdu je to originál, který zatím nemám s čím porovnat. Myšlení postav je zcela rozdílné, přesto je stále něco spojuje a nekonfliktně, se jejich myšlení a dramatický děj prolíná až ke konečnému klidu a vyrovnání, ktery hlavní postava celý život hledá
Dlouho jsem se chystala autora přečíst, ale stále odkládala. Díky výzvě jsem si vybrala knihu o které se hodně mluvilo, ale spíš čtení pro mladší ročníky, nevím já mám z toho zvláštní pocit. Styl psaní mi seděl, ale moc depresivní, temný střídání nálady určitě to není oddechové čtení.
Asi hodně na zamyšlení 3,5*
Nelehké dospívání na sklonku 60. let pohledem mladíka, který se tak nějak potácí od ničeho k ničemu ve vztazích, ve škole i v práci. Příliš brzké setkání se smrtí, spolu s pocitem neukotvenosti a upřímným nedostatkem zájmu o dění kolem sebe z něj dělá spíš jen pozorovatele života, prostředníka, k němuž se sbíhají nitky životů jeho přátel, aby se stal v podstatě jakýmsi katalyzátorem milostných, životních i přátelských trojúhelníků. Ve dvaceti letech se tíže života zdá mnohdy neúnosná, naštěstí při zpětném pohledu se často jeví tehdejší pocity malicherné, zbytečně a směšné.
Citát: "Z dnešního pohledu mi rok 1969 ze všeho nejvíc připomíná bezvýchodný močál; hlubokou, mazlavou bažinu, která vám na každém kroku stahuje boty z nohou. Prodíral jsem se tím močálem s vypětím všech sil, za sebou ani před sebou nic než černočerné bahno."
Moje šestá kniha, kterou od Murakamiho čtu, je zároveň asi nejslabší, přestože nejspíš patří mezi nejoblíbenější a nejpopulárnější autorovy prózy. Ta popularita je pravděpodobně způsobená nebývalou sexuální otevřeností, v jedné rovině jde o silně erotické, až do pornografie přecházející dílo, zároveň ale podané dost suchým a strohým vyjadřováním, takže mě tyto pasáže nijak zvlášť ani nepohoršily, ani nenabudily. V románu tentokrát poprvé chybí nadpřirozená linka, takže jde vlastně o realistický román z Japonska podaný v západním stylu, přístupný čtenářům na celém světě. Na druhou stranu druhá hlavní linie románu ukazuje právě na japonskou mentalitu řešit věci sebevraždami. Přiznám se, že do knihy jsem se pořád nemohl nějak dostat, opravdu mě zaujala a dá se říct skoro pohltila až asi v poslední čtvrtině. 70-75%, 2. 4. 2022.
(SPOILER) Pekná, samovražedná knižka. Prvá, čo som od Murakamiho čítal, takže nemám možnosť zrovnania, ale prišlo mi, že trochu tlačil na pílu. Ani nie tak po sexuálnej stránke, to tam väčšinu času sedelo. Skôr s tou všetkou smrťou to bolo už za hranicou a ja neviem nejak dojsť nato, aký účel pre príbeh mali smrť otca Midori, alebo smrť sestry Naoko. Smútok nás sprevádza celým dejom a funguje to už od prvej strany, takže vŕšenie pre dej nepodstatných úmrtí (a sexuálnych scén) mi prišlo malinko lenivé. Ten film, ktorý podľa knihy vznikol, si neviem vôbec predstaviť. Z prečítanej literatúry mi to pripomínalo Veronica Decides to Die (atmosférou, nielen tématicky).
AUDIOKNIHA: Musím říct, že z téhle knihy jsem zpočátku měla smíšené pocity. Působilo to jako průměrná romance plná spousty zbytečné vaty. Ale jak příběh pokračoval a klonil se k závěru, docházela mi ta neuvěřitelná hloubka emocí - žalu, lásky, rozervanosti. Snahy žít vlastní život i zůstat věrný a stálý bod v životě někoho jiného. Viděla jsem lásku se zrodit i umírat. A ta vata, poklidné bezvýznamné chvilky, jako by zdůraznily pozdější emoce a prožitky. Totálně mě to dostalo. K tomu si připočtěte pro Evropana zajímavé poznatky o japonské kultuře - jídlo, nemocnice, pornokina... - a máte z toho výjimečnou knihu. Plný počet nedám jen proto, že ona excelentnost vám dojde až dost pozdě, dlouho kniha působí obyčejně, nevýrazně a nedivila bych se, pokud by to s ní někdo vzdal... a to je škoda. Za mě to rozhodně nedělejte. Stojí za to. (A málem bych zapomněla vyzdvihnout audiointerprety - díky nim jsem měla skoro pocit, že nečtu knížku, ale někoho šmíruju při rozhovoru - obzvláště v choulostivých částech. Super práce!)
vlastně se mi to nestává, ale nedočetla jsem... když jsem si uvědomila, že se do otevření knihy nutím, tak jsem se rozhodla nechat to být. Prostě mi to nesedlo a nechápu, co se na tom ostatním tak líbí.
I once had a girl
Or should I say she once had me?
Po mnoha letech se dostávám k něčemu výjimečnému. Těžko se to popisuje, nicméně Norské dřevo je jistým způsobem absolutní zjevení z nebes, které je psychologické, což by mohla být překážka jako to bylo například u Lolity, ale ono to vůbec tak není. Murakami mi totiž začíná sedět svým stylem psaní a osudy jeho postav mě berou za srdce s každým odstavcem a taky do mé duše zařezávají masochistickým potěšením rány, kdy autor nám ubližuje tím, co napsal, ale těší nás jak to napsal. Protože je melancholický génius. Trochu mě navíc překvapuje, že si vzal na paškál sexuální scény, dost explicitně navíc, přičemž ty bývají v literatuře mnohdy tabu. A kupodivu to zde lidem nevadí. Jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četl.
Ide naozaj o zaujímavé dielo. Páčil sa mi autorov spôsob písania aj napriek tomu, že sa jedná o naozaj veľmi melancholický príbeh. Našla som si aj pár pasáží, ktoré mi prišli úsmevné a vniesli do deja trochu života. Na môj vkus však ide o veľmi ťažký a desivý príbeh plný tragédií. Nehanbím sa priznať, že som pri čítaní uronila obrovské more sĺz.
Po přečtení mám tedy velmi smíšené pocity.. bylo to divný, úžasný, zvrácený a přitom reálný. Za mě super.
Nedokážu popsat jestli je kniha úžasná nebo propadák, nemůžu se rozhodnout. Četla se krásně, ale některé pasáže jsem musela přelouskat víckrát. Asi si přečtu i jiné knihy od tohoto autora.
Vůbec jsem netušil do čeho jdu a možná i proto jsem byl v (pozitivním) šoku. Možná je to i tím, že jsem se s Tóruem v dost věcech dokázal ztotožnit - ani já nepotřebuji ke štěstí uznání ostatních a i mně je vlastně celkem jedno, co si o mně myslí ostatní. Samozřejmě, ne ve všem se s ním shodnu - ale i díky této shodě se mi kniha četla úplně sama. Mělo to silný a smutný příběh, bylo to velice uvěřitelné a postavy dokázaly vzít za srdce. Rozhodně to není moje poslední kniha od Murakamiho, jehož styl psaní mi dokonale sednul a opravdu mě zaujal.
"Je to šílené!" odpověděl mi na otázku, jak by knihu stručně charakterizoval, jeden můj maturant. Z určitého úhlu pohledu se to tak možná může někomu jevit. Nemohu s tímto výrokem s čistým svědomím úplně souhlasit, ale ani úplně nesouhlasit.
Podotýkám, že jsem tuto knihu četla znovu asi po sedmi letech od prvního přečtení. A i když ani poprvé jsem neměla s přijetím protagonistů problém, teď se čtení násobilo novými (nejen) čtenářskými zkušenostmi.
Ačkoli si kniha zakládá na tom, jak je nejaponská (tedy postrádá tradiční formalismus v jazyce i odkazy na japonský kulturní kontext), za což je mezinárodně ceněna, mně ze všeho nejvíc připomíná typický japonský obrázek: pár velmi umných kontur černou tuší a akvarelově rozpité kolorování, jež dodá jemně melancholickou náladu. Právě tahle imprese dodává románu to "něco navíc", čím uchvátí a co čtenáře smiřuje i s tragickými konci některých postav.
Stejně jako v Na západní frontě klid je tu hrdina mezi 17 a 20 lety, který dozrává pod vlivem extrémních událostí. Zatímco se ale Paul potýká s vnější tragédií (válkou), Tóru čelí osobním tragédiím svých nejbližších přátel, kterým se snaží (marně) pomoct. Průvodcem je mu pocit osamění a marnosti kontrastující s jeho schopností být smysluplně sám se sebou.
Právě tahle osobní hrdinova rovina mě tentokrát oslovila víc než dějové linky. Také jsem si vypsala nezvyklé množství citátů. Zde jen několik na ukázku:
"Samotu nemá nikdo rád. Člověk se ale náramně snadno zklame."
"Nějak jsem totiž cítil, že brát si věci příliš k srdci neznamená nutně, že je chápeme správně."
"Sedával jsem tam, pozoroval paprsky světla, jak se chvějí ve ztichlém prostoru, a pokoušel jsem se pochopit sám sebe. Co vlastně chci? A co vlastně ostatní chtějí po mně? Na nic jsem nepřicházel."
K této knize mě zase zavedla čtenářská výzva. Nevěděla jsem co čekat, ale řekla jsem si...proc ne. Knihu japonského autora jsem nikdy nečetla. Vlastně nevim celkem nic o jejich kultuře. No ale nebylo to zase takové šlápnutí vedle. Kniha je napsána takovým tim příjemným způsobem občas jsem si připadala uprostred děje Salingerova Kdo chytá v žitě. Togu se setkává s různými postavami které jsou k němu až neuvěřitelně upřímné. Je vždy uprostred děje ale jakoby nezúčastněný. Opět jsem si z knihy vzala i nějaké ty moudra. Ačkoliv jsem nasla spoustu kladů nebyla jsem oslněna nějakým zvláštním způsobem takže za mě takový vyšší průměr
Štítky knihy
sex sebevražda Japonsko zfilmováno psychiatrické léčebny japonská literatura pornografie poruchy osobnosti romantika poruchy příjmu potravy mezilidské vztahyAutorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Japonsko, 60. léta. V téhle knize vzpomíná Tóru na své vysokoškolské roky. Na dívky a kamarády, kteří ho ovlivnili... a není to moc veselé čtení.
Melancholie, psychiatrická léčebna, sebevražda kamaráda, kamarádky, další kamarádky, sestry kamarádky, spousta kurvení, někdy až povrchních rozhovorů, ale taky rozhovorů velmi hlubokých. Postupně vás to vtáhne. A čtete a čtete. Jediné co mi vadilo byla linka věnující se Midori..její perverzní tvrdohlavost mi do toho vůbec nepasovala.