Northangerské opatství
Jane Austen
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/462689/bmid_northangerske-opatstvi-WVT-462689.png
4
1177
1177
První román Jane Austenové vypráví o sedmnáctileté dívce Catharine Morlandové, která je v lázeňském městečku Bath poprvé uvedena do společnosti. Na plese se seznámí s okouzlujícím panem Tilneym. Avšak mladá dívka si mezi plesy, procházkami a společenským událostmi najde čas na čtení gotických hororových románů, které ji hluboce ovlivní. A tak když se jako host dostane do tajemného starého domu, promítá si do něj všechny děsivé příběhy z knih, které četla.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2021 , CooBooOriginální název:
Northanger Abbey, 1818
více info...
Přidat komentář
Neskutečně moderní: s roztomilou ironií, nadhledem, odstupem. Naivní hrdinka neprokoukne faleš pozlátkového světa a zlatokopek v Bath, pod vlivem hororové četby se ztrapní, zažije horké chvíle, ale její dobrosrdečnost a nefalšovanost srdce jí získají pravé přátelství i lásku. Moc se toho tady neděje, skoro všechno se odehraje v dialozích, ale nemůžete to nečíst rádi a s úsměvem.
,,Jane Austinová je vrchol, o jaký usilují všichni ostatní spisovatelé." Tato slova pronesla má oblíbená J. K. Rowling a já nemohu jinak než souhlasit.
Northangerské opatství je mou první knihou od Jane Austinové, dlouho jsem se autorce vyhýbala snad proto, protože jsem se bála, že budou její knihy složité a nebudou mě bavit. Ale opak je pravdou!
Nebudu tu přepisovat děj, ten jste se dozvěděli v anotaci. Co vám chci říct je, abyste se nebáli klasik, i když k nim má spousta z nás přirozený odpor, jelikož jsme k nim byli nuceni na středních školách.
Příběh nám předkládá dobové názory na manželství, výchovu a vzdělávání žen, přesto je ale hlavní hrdinka za rebelku, která se v lecčems vymezuje. Celou knihou nás provází všudypřítomná nadvláda patriarchátu, ale také elegance, vznešenosti a vybraného chování.
Chvíli mi trvalo se do knihy začíst, ale po pár desítkách stránek mě příběh pohltil a pustil až na konci, četl se mi příjemně a Northangerské opatství pro mě rozhodně není poslední kniha od této autorky.
Po přečtení Pýchy a předsudku jsem si předsevzala, že jednou přečtu celou Austenovou. Dnes mám na kontě také Rozum a cit, Emmu, Annu Elliotovou a Sanditon.
Ve srovnání s těmito bylo Northangerské opatství takový průměr, ovšem dojem z knihy mám jiný než z ostatních. Poprvé jsem zaznamenala prvky hororu, které bych si s autorkou vůbec nespojila a příběh se nesl i jiným tónem, byť v typické austenovské struktuře.
Už jsem si zvykla, že začátky knih jsou takové pomalé a plné popisů, které dle autorky byly podstatné, já bych se bez nich obešla. Ale beru to jako součást a nevadí mi. První polovina knihy popisovala jak je sedmnáctiletá Catherine uvedena do společnosti v Bathu, seznámí se s Isabellou a sourozenci Tilneyovými, s nimiž ve druhé části knihy odjíždí na opatství, které si snaží spojit s hororovými romány spisovatelky Radcliffové.
Konec byl vyjádřen sice v několika málo posledních stranách, ale celou knihu jsem věřila a doufala, že dopadne přesně takhle, takže jsem byla spokojená.
Zlomová kniha to pro mě není, ale četbu jsem si velmi užila, hlavně hororové části, v nichž jsem byla i napjatá, jak bude děj pokračovat a nedokázala přestat číst
Sedmnáctiletá Catherine Morlandová přijíždí do Bathu, kde je uvedena do společnosti. Chodí na plesy, navštěvuje divadlo a seznámí se se sourozenci Tilneyovými.
S nimi poté odjede na Northangerské opatství, které v Catherine probouzí ty nejděsivější představy, jaké zná z hororových románů.
Nemohla jsem sáhnout po lepší první knize z edice Cooboo Classics než po oceňovaném románu Jane Austenové. Bylo to čtivé a hlavní postava Catherine mi hned od první chvíle padla do noty. Libuje si v gotických příbězích a nebojí se to říct nahlas.
První část knihy se odehrává v městečku Bath a já se ani na chvíli nenudila. Smysl pro humor tu vážně nechybí. V druhé části jsme se pak přesunuli do krásného starobylého domu, kde jsem očekávala něco trochu víc, protože jsem stránky už neotáčela tak nadšeně jako předtím. Konec mi to ale zas vše vynahradil.
Nedoufala jsem, že by Northangerské opatství překonalo Pýchu a předsudek a skutečně se tak nestalo. I když jsem si i tuto knihu celkem užila a bavila se u ní, Elizabeth a pan Darcy zůstávají na prvním místě.
#spoluprace @albatrosmedia
Ironická Jane Austenová... Hoodně ironická. Mistryně v zachycení drobných charakterů, včetně jejich povrchnosti i odpudivosti. První část knihy je jich plná, takže je to téměř až k nevydržení, ale vydržet se vyplatí, protože... Na vás čeká další dávka charakterů a inteligentní ironie, a pokud jste četli třeba Mnicha, nebo cokoli z Catherininy knihovny, tak se pobavíte o to víc... Dokonce bych řekla, že tohle není tak úplně kniha pro zaryté romantiky, byť rámcově se žánru jednoznačně drží.
V románu se seznámíme se sedmnáctiletou Catherine, dívkou, která je právě uvedena do společnosti, kde potká pana Tilneyho. Ten ji okamžitě okouzlí. Kromě plesů a procházek si najde čas i na svou velkou zálibu čtení. Zejména pak hororových románů. Když se dostane do starého domu, má pocit, jako kdyby se ocitla v jednom z knižních příběhů.
Kdo by neznal knihy Jane Austen? Její Pýcha a předsudek nebo Emma jsou díla, který zná snad každý, ať už v knižní nebo filmové podobě. Ráda jsem sáhla po knize méně známé, u které mě navíc zaujala anotace a po dočtení můžu říci, že jsem byla mile překvapena.
Příběh je psán s určitou lehkostí, nechybí zde vtipné momenty, které bych v takovém příběhu snad ani nečekala. Dočkáme se i kritiky tehdejší společnosti a vůbec se dozvíme, jak to chodilo v osmnáctém století. Některé pasáže zde byly záživnější, některé nudnější, ale četlo se mi to dobře a chtěla jsem číst dál, abych věděla, jak to nakonec celé dopadne (a musím říci, že ještě třicet stran před koncem jsem si nebyla jistá rozuzlením).
Co se mi líbilo, tak zmínky o jiných knihách, které byly v té době oblíbené a do dnešních dnů jsou známé a stále čtené, ať už to jsou Záhady Udolfa nebo Mnich.
Doslov na konci knihy byl skvělý v tom, že jsme se dozvěděli více o životě autorky i o tom, jak vznikalo její dílo. Výborné shrnutí pro všechny, ať už o životě Jane Austen víte vše, nebo se s ní teprve seznamujete.
Celá edice klasických knih vydaných u CooBoo mě ohromně zaujala a plánuji si je pořídit všechny. Budou jak ozdobou knihovny, tak se budou hodit mým dětem do školy, až budou číst klasiku.
Díky čtenářské výzvě jsem se opět vrátila k přečtení příběhu o mladičké Catherine ,která velmi ráda čte hororové romány a pak se vžívá do rolí hrdinů z knihy ,její představivost je
opravdu obdivuhodná.Příjemná oddechovka.
Kniha se pyšní několika přídomky, jako nejvtipnější román J.A., nejkratší román J.A., první prodaný J.A., ale poslední vydaný od J.A.. Pohled mladičké slečny z venkovské farnosti, která se do dostane do velkého světa. A samozřejmě se zamiluje. Lehké, naivní, místy úsměvné, plné jemných kritik na tehdejší společnost, literaturu, či postavení ženy od samotné vypravěčky, tedy Jane Austenové.
Teda, číst Northangerské opatství hned po Radcliffové je mnohem zábavnější než číst ho jen tak. Ve své prvotině Austenová ironicky až jedovatě tepe nemravy a pošetilosti a dvě stovky let jí nijak neubraly na svěžesti.
"Máme-li dobrou hlavu, vybavenou vědomostmi, znamená to, že postrádáme schopnost zalichotit marnivosti ostatních, a toho by se rozumný člověk měl vždycky vyvarovat. A zvlášť to platí pro ženu: pokud se jí stane ten malér, že něco umí, měla by vynaložit všechen svůj důmysl, aby to na sobě nedala znát."
(SPOILER)
Nejdřív si dovolím malou odbočku. Toto pro mě byla v ČV skutečná výzva kniha od S. Kinga nebo J. Austenové. Já jsem se po pravdě nejdřív rozhodla pro Kinga, jen jsem potřebovala sehnat nějakou trochu normální knihu, po které bych nešla večer spát s obavami, o čem se mi bude zdát. Takže knihu "To", kterou jako jedinou máme doma, jsem hned zavrhla. Zelenou míli ani Dlouhý pochod, které jsem vyhodnotila jako pro mě stravitelné, jsem neměla a čekala jsem, až se mi některá z těch knih někde naskytne za výhodnou cenu, protože jsem byla předem rozhodnuta, že po přečtení poputují dál. No, ale pak se v dobročinném bazaru objevilo Opatství Northanger a tak jsem to riskla.
Asi tak 3/4 knihy jsem se střídavě nudila a střídavě ve mě některé pasáže probouzely zvědavost. Totiž spousta věcí, o nichž se v knize píše, jako korzování po kolonádě, řeči o módě, vychvalování a pochlebování, plesy a spousta dalšího mě v reálném životě nebaví, a tudíž mě ani nebaví o nich číst. Baví mě však studovat lidské charaktery a jejich vývoj. A toho jsem si v knize užila hodně. Isabella mi od začátku lezla na nervy, i když jsem si říkala, že bych ji neměla odsuzovat, že tehdy, ve staré Anglii, se to tak prostě vyžadovalo. Její bratr John mě ovšem štval ještě víc a jak to s touto dvojící dopadlo, mě nepřekvapilo.
Catherine jsem si oblíbila pro její upřímnost a oba mladší sourozenci Tilneyovi mi byli rovněž sympatičtí. Tím, jak mě kniha v jednu chvíli fakt hodně nebavila, jsem celkem bezmyšlenkovitě nalistovala závěr, zda má vůbec smysl ve čtení pokračovat. A zjistila jsem, že vše dopadne dobře, tedy jsem chtěla dočíst do konce (a jasně, i kvůli výzvě :-)). Když to krátce před koncem knihy vypadalo dost beznadějně kvůli naprostému obratu ve smýšlení generála Tilneyho, byla jsem zvědavá, jak to autorka zaonačí... no, nakonec to zaonačila docela hezky :-).
Nemohlo mi uniknout, jak často autorka používá přehánění a ironii, zejména když popisuje různé společenské zlozvyky typu prázdné tlachání. Překvapilo mě to, protože u ženy žijící a píšící na přelomu 18. a 19. století bych to nečekala. Chvílemi jsem si i říkala, zda to autorka přece jen nemyslí vážně, že tam tu ironii třeba vidím jen já. Ale po přečtení některých komentářů, např. od uživatelky Petrarka, vidím, že nejsem sama, na koho tato stránka románu zapůsobila :-).
Nakonec jsem ráda, že jsem si Opatství Northanger přečetla, ale další knihy autorky v nejbližší době určitě číst nebudu a v době vzdálenější se uvidí. Teď mi připadá, že ty mnohem objemnější romány by mě svým jazykem plným všelijakých "kudrlinek", přemítání o tom, co hrdinové dělají a o čem přemýšlejí a co by eventuelně ještě mohli/nemohli dělat a o čem by mohli/nemohli přemýšlet, to vše by mě asi umořilo.
Druhá kniha Jane Austenové a nebavila mě stejně jako první. Dočteno jen kvůli čtenářské výzvě. Nic mi kniha nedala, vzala mi čas, ve kterém jsem mohla číst nějakou jinou knihu.
(SPOILER)
Tohle je jednoznačně nejlepší kniha Jane Austenové! V těch dalších převážila romantika, chvějivé, byť ve výsledku pevné hrdinky a praví muži, kteří dokázali ocenit jejich skvělé vlastnosti. Tady autorka osvědčuje takový smysl pro humor a pro realitu, která jde často proti nejortodoxnějším zásadám čtení pro paní a dívky, že čtenář nemůže být neokouzlen. Bavila jsem se.
"... ačkoli ho k ní teď poutala upřímná náklonnost a ačkoli vnímal a radostně oceňoval všechny její skvělé vlastnosti a nesmírně rád s ní trávil čas, musím přiznat, že jeho cit nepramenil z ničeho lepšího než z vděčnosti či, řečeno jinak, že o ní začal vážně uvažovat jen a jen z přesvědčení, že ona má slabost pro něj. Jsem si vědoma toho, že tohle je v romantických příbězích novinka, a to novinka strašlivě srážející hrdinčinu důstojnost, ale pokud je to tak nevídaný jev i v běžném životě, alespoň mi nikdo neupře vavříny za bujnou fantazii." (s. 248)
Tohle je čtvrtá kniha od Jane Austen, kterou jsem za tenhle měsíc přečetla a ačkoliv jsem se bála, že právě Opatství Northanger mě nebude bavi, tak mě naopak kniha okouzlila! Hlavní hrdinka, pan Henry Tilney, ostatní postavy byly skvělé a nebylo jich moct, takže jsem neměla žádný problém si je zapamatovat. Líbilo se mi prostředí a i jednoduchý a vtipný děj!(Oproti složitému Pýchu a předsudku)Skvělá kniha a nejlepší od Austenové!!
Northangerské opatství je mou třetí knihou od Jane Austen. I když jsem byla s autorčiným stylem psaní seznámená, pár drobností mě stále překvapilo. Třeba podobnost mezi charaktery z předchozích počinů, a to především ve způsobu, jakým se dívají na svět. Catherine se mi jako protagonistka líbila a často jsem se v ní viděla, což mi čtení zpříjemňovalo. Bylo také hezké vidět, jak se v průběhu změnila a dost dospěla.
Co se mi nicméně líbilo nejvíce, byl fakt, že je v příběhu přátelství postaveno o něco výš než láska, což byla příjemná změna.
Myslím, že román nejspíš neosloví tolik čtenářů jako autorčiny další tituly, ale přesto bych mu dala šanci, pokud máte rádi komedie odehrávající se na zajímavých místech. Vydáte se totiž do anglických lázní v Bathu a věřte, že se na ono místo budete chtít poté vydat.
Zpočátku jsem se velmi dobře bavila Catherininou naivitou a nechutnymi manipulacemi některých postav, ale nějak nedošlo k uspokojivému zakončení po vygradování děje.
Štítky knihy
láska zfilmováno anglická literatura romantika lázně georgiánská Anglie gotické romány regentská Anglie klasická literatura
Autorovy další knížky
| 2007 |  Emma |
| 1996 | Rozum a cit |
| 2007 | Opatství Northanger |
| 2009 | Sanditon |
| 2006 |  Mansfieldské panství |
Tohle je dokonalost :) Hlavní hrdinka je neskutečně naivní a trochu hloupoučká. Henry je na dobu hodně ironický, ale milý a Catherine zase dobrosrdečná a bezelstná. Protože čte hodně hororových knih, tak se několikrát ztrapní a nedokáže prokouknout ani tu nejjasnější faleš a pochopit úplně základní narážku.
Prostě hezoučký a roztomilý.