Nosorožec
Eugène Ionesco
Město zaplavené nosorožci. To je téma hry významného klasika francouzského absurdního divadla. Pohled na městečko, kde se lidé proměňují v nosorožce, je varujícím metaforickým obrazem totalitní společnosti.
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 2012 , Národní divadlo (Praha)Originální název:
Rhinocéros, 1959
více info...
Přidat komentář
trefne, nadcasove, spousta hlubokych myslenek. Moc zajimava agitacni argumentace, radu argumentu slychame i dnes kolem nas - "ale vsak je to jeho svobodna volba, nikomu tim neublizuje" mi prisla nejtrefnejsi.
v ramci stredoskolskych studii jsme rozebirali na hodinach, ale tehdy me to tedy skutecne neoslovilo
"...jančit kvůli několika lidem, co se rozhodli změnit kůži." Z prken absurdního divadla přímo do reality. V rámci aktuálního dění, v rámci dění, které provází lidskou rasu vlastně tisíce let, se paradoxně nic nemění. Mění se jen způsoby, jak k tomu lidi přimět, nebo jak je přimět přemýšlet. A na konci dne, kdo jediný stojí proti tomu všemu, než někdo obyčejný, nedochvilný násoska Bérenger, který začne být později tak trochu paranoidní, ale kdo má zároveň jasno. "Je třeba jít s dobou."
Je zřejmé co chtěl autor sdělit a před čím varovat. I v dnešní době má hra stále co říct a minimálně přiměje k zamyšlení. Dnes je spíše skloňována a se stádovitostí spojována ovce, ale já si ji ve svém osobním slovníku nahrazuji pojmem nosorožectví, kdy to pro mě má větší význam a vtip.
Sám sebe pokládám za milovníka absurdního dramatu, přičemž v této oblasti je Eugéne Ionesco jednou z nejvýraznějších osobností ajeho tvorby si velice vážím: Ionescova hra Nosorožec ve mně zanechala srovnatelně hluboký dojem jako Plešatá zpěvačka. Nejenom, že je Nosorožec skvěle napsaným absurdním dramatem, je také chytrou alegorií na stádovost lidské rasy. Stále je to ale alegorie ohebná a vícevýznamová, navíc je stvořitelem pojmu: Nosorožectví.
Nicméně výhrada: nosorožci nejsou zelení, že.
Nosorožec se zdá býti až příliš aktuálím. Pro všechny milovníky absurdního divadla je povinností.
Nosorožec je dílo k zamyšlení. O převlékání kabátů a o /ovečkovstvíJ/ nosorožectví... zřejmě. Jedná se o nadčasovou hru a myslím, že se bude dát aplikovat v každém období na soudobé problémy. Lidstvo se motá v kruhu. Na jevišti bych to viděla víc než ráda.
Ionescovo "nosorožectví" a revolta budou poplatné v kterékoliv době, a já hodnotím velmi kladně.
Autorovy další knížky
| 2006 |  Plešatá zpěvačka / Židle |
| 2008 | Nosorožec |
| 2006 |  Král umírá |
| 2020 | Plešatá zpěvačka |
| 2000 | Samotář |
Už při prvním čtení mě zarazilo, jak je tahle hra vlastně jiná, než jakou bych ji čekal podle žánrové kategorizace jejího autora. Eugène Ionesco je významnou postavou absurdního dramatu jako samostatného žánru, to ví každý jen trochu pozornější středoškolák, jenže tahle hra na to vůbec nevypadala – pod pláštíkem nereálna byla zjevně patrná vnitřní struktura příběhu. Šlo tak, alespoň tedy v mých očích, o společensko-politické podobenství, mnohem víc příbuzné s Farmou zvířat nebo Válkou s mloky než třeba s Godotem nebo hrami Václava Havla. Přesné, logické, srozumitelně vystavěné. Forma chytře sloužící obsahu.
Z proměn postojů aktérů hry mrazí. Jak jsme my lidé stále stejní a jak jsme stále stejně zbabělí a sobečtí! Lidský intelekt v této hře, stejně jako v našem světě dnes, nehledá pravdu a cesty k ní, ale jen co nejvíc obhajitelná ospravedlnění vlastní zbabělosti a neochoty angažovat se pro dobro druhých, konkrétních jedinců nebo lidského společenství obecně. Rozum a schopnost argumentace pak pěstujeme proto, abychom před druhými i sebou dokázali vytvořit zdání, že máme nějakou svoji tvář a hodnotovou orientaci. To se může ve vztahu k druhým i sobě podařit, jistě, ve hře i v životě, jenže co když je nad námi někdo, kdo všechny naše mimikry a únikové strategie prohlédne?