Plešatá zpěvačka / Židle přehled

20.05.2024

Ionesco u nás patřil k povinné maturitní četbě. Ještě dnes se směju, když si vzpomenu, jak jsem četla Plešatou zpěvačku a Židle a vůbec nechápala, o co sakra jde. Dialogy plné opakování, klišé a nesouvislých výroků... V té době bych to dokonce zařadila mezi to nejhorší, co jsem kdy četla.

Pár let minulo a mně to čím dál tím víc připomíná prázdnotu dnešní běžné komunikace, absurditu každodenního života a touhu po uznání, která často nelze naplnit. Konečně mi došlo, že nám Ionesco skrze absurdní situace a dialogy chtěl podstrčit hluboké filozofické otázky, které zůstávají relevantní i po tolika letech.

Banální. Banálně banální. Banalitou oplývající banální banalita. Je to prototyp absurdního dramatu. Hra má neskutečné množství začátků – víte kolik má point? Ani jednu, přátelé! Tedy viděl jsem inscenaci, kde dojde hned ke dvěma vyvrcholením. Ta inscenace je podle mě mimořádně špatná.

O čem Zpěvačka je? No o ničem, samozřejmě. Je prázdná, ale to tak, že úplně. Nejspíše zhruba tak prázdná, jako vaše každodenní životy. Ne, nechci o vás dělat unáhlené soudy, ale nejspíše to tak bude. Nejdéle byste si to měli uvědomit, pokud ne u prvého monologu paní Smithové, u vyprávění o skandálním muži, který si na ulici zavazoval tkaničku u bot. Ta hra je banální. Nemůže vyvrcholit, jak by to udělala? Jak banalita může dojít nějakého vyvrcholení? To by přeci nebyla banální.

Pokud se u hry bavíte... Přečtěte si ji ještě jednou. A pokud to nepomůže, čtěte, dokud se bavit nepřestanete. Po mém soudu není toto drama zábavné, je strašidelné. Čtěte ho. A pak se rozhlédněte.

A pak tu jsou Židle. A to je trochu jiný příběh. Velice silný, velice působivý. Ale strašně divný. Když nad tím zpětně zvažuji, ze všeho nejvíc mi průběh této hry připomněl Pratchetta. Kumulací, ohromnou, absurdní, groteskní kumulací, která v jistém okamžiku jakoby zakryla realitu. Extrémní proliferací zatemňuje střed. Co je tím středem? V tomhle případě patrně vcelku smutný život. Život nenaplněný, přetékající ovšem jistou touhou, ambicí, která nikdy nebyla naplněna. Ovšem! Ovšem pozor. Nezdá se mi, že by, kupodivu, byl závěr knihy tragický. Já vím, působí to zvláštně vzhledem k osudu hlavních postav. Ale přeci si stojím za tím, že je ve své podstatě konec spjat s jistým optimizmem. Je to svým způsobem jisté... vyřešení problému nenaplnění, zoufalství. A zde spatřuji očividný rozdíl oproti Plešaté zpěvačce, který ve mně zasívá pochyby o tom, zda je to vlastně vůbec absurdní drama. Hra má vyvrcholení, a to zcela jasné a svým způsobem dosti očistné. Stařečci udělali ve svém ustrnutí krok. Sice možná do temnoty, ale je to krok.