Plešatá zpěvačka / Židle přehled
Eugène Ionesco
Plešatá zpěvačka (1950) s podtitulem Antihra byla v době svého vzniku objevem. Jde o první Ionescovo dramatické dílo, které zároveň otevírá cestu dalším tvůrcům tzv. absurdního divadla. Také Židle (1952) patří mezi Ionescova nejvýznamnější dramatická díla.
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 2006 , ArturOriginální název:
La Cantatrice chauve / Les Chaises
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Plešatá zpěvačka / Židle. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (46)
Banální. Banálně banální. Banalitou oplývající banální banalita. Je to prototyp absurdního dramatu. Hra má neskutečné množství začátků – víte kolik má point? Ani jednu, přátelé! Tedy viděl jsem inscenaci, kde dojde hned ke dvěma vyvrcholením. Ta inscenace je podle mě mimořádně špatná.
O čem Zpěvačka je? No o ničem, samozřejmě. Je prázdná, ale to tak, že úplně. Nejspíše zhruba tak prázdná, jako vaše každodenní životy. Ne, nechci o vás dělat unáhlené soudy, ale nejspíše to tak bude. Nejdéle byste si to měli uvědomit, pokud ne u prvého monologu paní Smithové, u vyprávění o skandálním muži, který si na ulici zavazoval tkaničku u bot. Ta hra je banální. Nemůže vyvrcholit, jak by to udělala? Jak banalita může dojít nějakého vyvrcholení? To by přeci nebyla banální.
Pokud se u hry bavíte... Přečtěte si ji ještě jednou. A pokud to nepomůže, čtěte, dokud se bavit nepřestanete. Po mém soudu není toto drama zábavné, je strašidelné. Čtěte ho. A pak se rozhlédněte.
A pak tu jsou Židle. A to je trochu jiný příběh. Velice silný, velice působivý. Ale strašně divný. Když nad tím zpětně zvažuji, ze všeho nejvíc mi průběh této hry připomněl Pratchetta. Kumulací, ohromnou, absurdní, groteskní kumulací, která v jistém okamžiku jakoby zakryla realitu. Extrémní proliferací zatemňuje střed. Co je tím středem? V tomhle případě patrně vcelku smutný život. Život nenaplněný, přetékající ovšem jistou touhou, ambicí, která nikdy nebyla naplněna. Ovšem! Ovšem pozor. Nezdá se mi, že by, kupodivu, byl závěr knihy tragický. Já vím, působí to zvláštně vzhledem k osudu hlavních postav. Ale přeci si stojím za tím, že je ve své podstatě konec spjat s jistým optimizmem. Je to svým způsobem jisté... vyřešení problému nenaplnění, zoufalství. A zde spatřuji očividný rozdíl oproti Plešaté zpěvačce, který ve mně zasívá pochyby o tom, zda je to vlastně vůbec absurdní drama. Hra má vyvrcholení, a to zcela jasné a svým způsobem dosti očistné. Stařečci udělali ve svém ustrnutí krok. Sice možná do temnoty, ale je to krok.
“Promiňte pane kapitáne, ale nevím, jestli jsem tu vaši historku dobře pochopila. Na konci, kde jde o babičku toho faráře, je to nějak zamotané.”
Naprosto perfektní vtipná absurdní hra. Není divu, že se původně jmenovala Anglicky snadno, protože dialogy pana a paní Smithových ve scéně XI jsou skvělou parodií výuky cizích jazyků. Moc mě to pobavilo.
“Ach vážně, tobě to myslí. Ty jsi velikej talent, broučku. Ty mít v životě trochu ctižádosti, tak by z tebe byl šéfprezident, šéfpremiér, šéfkrál, šéfprimář nebo, nebo třeba šéfmajor.”
Tohle už taková legranda nebyla. Pocit nesplněných snů, křivdy, promarněného života, prázdné židle jako symbol nicoty, prázdna...ale moc pěkný.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Plešatá zpěvačka / Židle v seznamech
v Právě čtených | 1x |
v Přečtených | 541x |
ve Čtenářské výzvě | 11x |
v Doporučených | 25x |
v Knihotéce | 40x |
v Chystám se číst | 116x |
v Chci si koupit | 16x |
v dalších seznamech | 2x |
Štítky knihy
francouzská literatura absurdní drama
Autorovy další knížky
2006 | Plešatá zpěvačka / Židle |
2008 | Nosorožec |
2006 | Král umírá |
2020 | Plešatá zpěvačka |
2000 | Samotář |
Ionesco u nás patřil k povinné maturitní četbě. Ještě dnes se směju, když si vzpomenu, jak jsem četla Plešatou zpěvačku a Židle a vůbec nechápala, o co sakra jde. Dialogy plné opakování, klišé a nesouvislých výroků... V té době bych to dokonce zařadila mezi to nejhorší, co jsem kdy četla.
Pár let minulo a mně to čím dál tím víc připomíná prázdnotu dnešní běžné komunikace, absurditu každodenního života a touhu po uznání, která často nelze naplnit. Konečně mi došlo, že nám Ionesco skrze absurdní situace a dialogy chtěl podstrčit hluboké filozofické otázky, které zůstávají relevantní i po tolika letech.