Plešatá zpěvačka / Židle
Eugène Ionesco
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/17138/bmid_plesata-zpevacka-zidle-jOR-17138.jpg
4
339
339
Plešatá zpěvačka (1950) s podtitulem Antihra byla v době svého vzniku objevem. Jde o první Ionescovo dramatické dílo, které zároveň otevírá cestu dalším tvůrcům tzv. absurdního divadla. Také Židle (1952) patří mezi Ionescova nejvýznamnější dramatická díla.
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 2006 , ArturOriginální název:
La Cantatrice chauve / Les Chaises
více info...
Přidat komentář
Banální. Banálně banální. Banalitou oplývající banální banalita. Je to prototyp absurdního dramatu. Hra má neskutečné množství začátků – víte kolik má point? Ani jednu, přátelé! Tedy viděl jsem inscenaci, kde dojde hned ke dvěma vyvrcholením. Ta inscenace je podle mě mimořádně špatná.
O čem Zpěvačka je? No o ničem, samozřejmě. Je prázdná, ale to tak, že úplně. Nejspíše zhruba tak prázdná, jako vaše každodenní životy. Ne, nechci o vás dělat unáhlené soudy, ale nejspíše to tak bude. Nejdéle byste si to měli uvědomit, pokud ne u prvého monologu paní Smithové, u vyprávění o skandálním muži, který si na ulici zavazoval tkaničku u bot. Ta hra je banální. Nemůže vyvrcholit, jak by to udělala? Jak banalita může dojít nějakého vyvrcholení? To by přeci nebyla banální.
Pokud se u hry bavíte... Přečtěte si ji ještě jednou. A pokud to nepomůže, čtěte, dokud se bavit nepřestanete. Po mém soudu není toto drama zábavné, je strašidelné. Čtěte ho. A pak se rozhlédněte.
A pak tu jsou Židle. A to je trochu jiný příběh. Velice silný, velice působivý. Ale strašně divný. Když nad tím zpětně zvažuji, ze všeho nejvíc mi průběh této hry připomněl Pratchetta. Kumulací, ohromnou, absurdní, groteskní kumulací, která v jistém okamžiku jakoby zakryla realitu. Extrémní proliferací zatemňuje střed. Co je tím středem? V tomhle případě patrně vcelku smutný život. Život nenaplněný, přetékající ovšem jistou touhou, ambicí, která nikdy nebyla naplněna. Ovšem! Ovšem pozor. Nezdá se mi, že by, kupodivu, byl závěr knihy tragický. Já vím, působí to zvláštně vzhledem k osudu hlavních postav. Ale přeci si stojím za tím, že je ve své podstatě konec spjat s jistým optimizmem. Je to svým způsobem jisté... vyřešení problému nenaplnění, zoufalství. A zde spatřuji očividný rozdíl oproti Plešaté zpěvačce, který ve mně zasívá pochyby o tom, zda je to vlastně vůbec absurdní drama. Hra má vyvrcholení, a to zcela jasné a svým způsobem dosti očistné. Stařečci udělali ve svém ustrnutí krok. Sice možná do temnoty, ale je to krok.
“Promiňte pane kapitáne, ale nevím, jestli jsem tu vaši historku dobře pochopila. Na konci, kde jde o babičku toho faráře, je to nějak zamotané.”
Naprosto perfektní vtipná absurdní hra. Není divu, že se původně jmenovala Anglicky snadno, protože dialogy pana a paní Smithových ve scéně XI jsou skvělou parodií výuky cizích jazyků. Moc mě to pobavilo.
“Ach vážně, tobě to myslí. Ty jsi velikej talent, broučku. Ty mít v životě trochu ctižádosti, tak by z tebe byl šéfprezident, šéfpremiér, šéfkrál, šéfprimář nebo, nebo třeba šéfmajor.”
Tohle už taková legranda nebyla. Pocit nesplněných snů, křivdy, promarněného života, prázdné židle jako symbol nicoty, prázdna...ale moc pěkný.
V této knize se nachází 2 hry: PLEŠATÁ ZPĚVAČKA a ŽIDLE. Obě hry můžeme zařadit do kategorie absurdní drama. Autor ve svých hrách řeší otázku komunikace mezi lidmi a problematiku stereotypů. Více se mi líbila hra Plešatá zpěvačka. Některé dialogy byly nad mé chápání, ale v absurdních dramatech nemá asi smyslu hledat v rozhovorech logiku. Knihu hodnotím na 60 %.
V poslední scéně u Plešaté zpěvačky jsem to absolutně nepobíral.. Byl jsem zvědavý na hru Židle, říkal jsem si, o čem tato hra bude. Už při čtení osob, které ve hře vystupují (STAŘEČEK – 95 let, STAŘENKA – 94 let) to vypadalo zajímavě, ale hra mne úplně neoslovila. S touto hrou to bylo jako na houpačce – jednou nahoře, podruhé dole. Byl jsem rád, že jsem tuto hru vůbec dočetl do konce.
V závěru knihy se nachází kapitola E. Ionesco – Z knihy Protijedy a Biografie v datech. Ve vydání Artur z roku 2006 došlo k pomíchání stránek (po straně 96 následuje strana109, ale naštěstí po straně 116 následuje strana 97; došlo k chybě tisku).
Myslím si, že se do budoucna už nebudu pokoušet začíst do her EUGÉNE IONESCA. Podle mě je nutné si tyto hry přečíst alespoň dvakrát, anebo se podívat na divadelní představení.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
PLEŠATÁ ZPĚVAČKA
Svědomitý lékař musí umřít spolu s nemocným, pokud se nemohou uzdravit společně.
Pravda není v knížkách, ta je jen v životě.
ŽIDLE
Já nejsem jako ostatní, já mám svoje ideály. Já jsem možná nadanej, jak říkáš, mám talent, ale nemám štěstí.
Důstojnost je to, co je skryté pod povrchem.
Ionescova Plešatá zpěvačka je povinností pro každého milovníka absurdního divadlo z pochopotelných důvodů. Jednak prakticky vzato tapočala éru tohoto nového divadla, druhak se stala prototypem absurdní hry. Je to hra velmi odvážná, která porušuje většinu pravidel platících ři psaní divadelních her, ale když je čtenář schopen se s Ionescovým stylem popasovat a přistoupit na jeho (anti)hru, čeká ho velmi vytříbebá zábava.
Jednoaktovka Židle se téměř nepodobá divadelní hře jako spíše nějàké jevištní performanci; hlavní slovo tu mají kulisy a nejdůležitější je manipulace s ptostředím na jevišti. Je to jedna z těch her, které skutečně mohou vyniknout pouze na jevišti a už ne tolik na papíře. Přesto oceňuji její vydání spolu s Plešatou zpěvačkou, díky čemuž se dostane do širšího povědomí. Mimo to i samotné vydání Plešaté zpěvačky a Židle v jednom souboru od nakladatelství Artur je velmi povedené: nechybí precizně zpracovaná biografie autora v datech, a byla zde zařazena i Ionescova krátká úvaho o hře Plešatá zpěvačka, o jejím vzniku, smyslu a inscenacích.
Za mě skvělý! Díky této knize jsem přišla na chuť absurdnímu dramatu. Doporučuji všem milovníkům chaosu.
Absurdní drama jsem si zamilovala už loni, kdy jsme ve škole četli ukázku právě z Plešaté zpěvačky a já měla tu čest být jednou z postav (paní Smithová, tuším). Naprosto jsem si tento příběh zamilovala, neskutečně vtipné a absurdní. A než se někdo pustí čtení, doporučovala bych si zjistit, o čem je absurdní drama, ať se pak člověk nediví, že to nedává smysl. 5/5
Co to bylo?! Vůbec nechápu. Přečetla jsem jen Plešatou zpěvačku a lituji žaka, který si to dá k maturitě.
Dokonalé a vtipné, dalo by se říci až absurdní. Bohužel to také znamená, že to nepochopí každý (což - jak se zdá - je požadavek dnešní společnosti). Škoda, že díla takovéhoto kalibru se dnes už skoro nevydávají. A pokud ano, nutně hned musí získat nálepku klasika, což je uvrhne v zapomnění...
Bylo to úsměvné čtení. Plešatá zpěvačka měla tempo a spád, dialogy jsou absurdní, asociace naprosto absurdní. Divadelní zpracování musí být skvělé.
Židle byla o něco nudnější, ale o absurditu také není nouze, např. spousta neviditelných hostů a přidávání židlí. Nečekaný konec. Moc se mi líbila!)
Plešatou zpěvačku jsem si chtěla přečíst už od gymplu (5 let). Je super. Je to sakra divný a absurdní až na půdu, zároveň je to mega vtipný. Místy jsem se smála nahlas - četla jsem to v tom správným rozpoložení. Což bývá u knih velmi důležitý.
Ale vysvětlete mi, lidé moudří a vzdělání. V mém vydání zpěvačka končí slovy Sudkulatý-rystupije-tujekára-tenturyje. A tohle "pořekadlo" frčí u nás doma několik desítek let a bylo mi jasné, že ze zpěvačky není. Sudkulatý je z pohádky Jak se Honzík učil latinsky od Boženy Němcové. Klasická Plešatá zpěvačka končí slovy Proč tam stojí tamta pumpa. Čím to? Proč se jednotlivá vydání tak diametrálně odlišují?
Že jste dílo nepochopili? Přišlo vám divné a nesmyslné? To je snad ten největší kompliment, jaký můžete absurdnímu dramatu složit :)))
Takto hodnotím Plešatou zpěvačku, Židli jsem nečetla. Originální Plešatá zpěvačka jakožto jedno z prvních děl absurdního dramatu mě bavila a dobře se četla. Nesmyslnost a absurdita je zde až vtipná.
Plešatá zpěvačka nedočtena, přišlo mi to s prominutím jako blbost. Slovní hříčky jsou fajn, ale nemůžou být tak nesmyslně a náhodně poskládány jen tak za sebou. Ale chápu, že se to někomu líbí a osloví to, v hrané podobě to určitě také vypadá jinak, lépe. Možná se k tomu časem vrátím, abych změnila názor, ale jen možná...mám vyhlédnuto tolik knih k přečtení. :)
Hodnoceno dílo Plešatá zpěvačka: Absurdní drama ráda nemám, protože na můj vkus je příliš absurdní :). Toto dílo mě však bavilo, protože skvěle zobrazuje častou nesmyslnost lidské konverzace a neschopnost porozumění.
Plešatá zpěvačka mě v knižní podobě nadchla víc. To ale rozhodně neznamená, že by Židle nebyly skvěle napsané absurdní drama se vším, co k tomuto žánru patří.
Rozhodně působivější by bylo vidět tuto hru na prknech, co znamenaj svět...
Autorovy další knížky
| 2006 |  Plešatá zpěvačka / Židle |
| 2008 | Nosorožec |
| 2006 |  Král umírá |
| 2020 | Plešatá zpěvačka |
| 2000 | Samotář |
Ionesco u nás patřil k povinné maturitní četbě. Ještě dnes se směju, když si vzpomenu, jak jsem četla Plešatou zpěvačku a Židle a vůbec nechápala, o co sakra jde. Dialogy plné opakování, klišé a nesouvislých výroků... V té době bych to dokonce zařadila mezi to nejhorší, co jsem kdy četla.
Pár let minulo a mně to čím dál tím víc připomíná prázdnotu dnešní běžné komunikace, absurditu každodenního života a touhu po uznání, která často nelze naplnit. Konečně mi došlo, že nám Ionesco skrze absurdní situace a dialogy chtěl podstrčit hluboké filozofické otázky, které zůstávají relevantní i po tolika letech.