Noví lidé: rok u sousedů severní točny

23.04.2021

O Inuitech už jsem toho četla více, tak mi tato kniha nepřinesla až tolik nového, ale je to klasika a nové vydání je opravdu podařené. Také mne více bavila první část knihy, eskymácké příběhy jsou pro naši kulturu hůře stravitelné a u některých jsem i přemýšlela, jestli vlastně mají až takovou etnografickou hodnotu.
Pro ty, které taky více zaujala první část knihy, doporučuji Freuchenovo Moje mládí v Grónsku (které částečně zpracovává stejné události, protože Rasmussen a Freuchen pobývali u polárních Inuitů spolu). Dle mého názoru je však Freuchenovo vyprávění literárně zajímavější, svěžejší a osobnější.

03.08.2020

Velice zajímavé čtení o životě nejsevernějšího národa světa na počátku 20. století. Je neuvěřitelné, v jakých drsných podmínkách dokážou lidé žít! Fascinující je například strava (běžné je jedení syrového zmrzlého masa, největší pochoutkou je maso shnilé apod.). Pověsti a mýty působí trochu zvláštně, ale po poznání některých aspektů inuitského života je člověk chápe o něco víc. (Četla jsem nové vydání z roku 2018, které je moc pěkně udělané.)

"Na lovu sobů je pozoruhodné, že člověka zcela ovládne jisté napětí. Mluví jen o sobech, myslí jen na ně, zavře-li oči, aby spal, vidí soby, a když konečně usne, zdá se mu o sobech."

"Byl celkem čtyřikrát ženatý a z těchto čtyř manželství měl patnáct dětí. Jeho první žena zabloudila na ledovci a umrzla. Druhou ženu zasypala lavina, pod níž zmrzla. Třetí ženu zahubila nemoc a čtvrtá žena umrzla. Z jeho patnácti dětí zemřelo jedno hladem, čtyři umrzly a pět sklátily nemoci. Sám Qumangaapik zmrzl ve sněhové bouři."

"Když tenkrát přišla na lidi velká nouze a museli se uchýlit k tomu, že se navzájem pojídali, nedělali to nikdy ze zlé vůle, ale z hladu a zoufalství. Lidé sami o sobě nejsou zlí, ale nouze s nimi zle nakládá. Hlad a neštěstí můžou dohnat lidi k tomu, že snědí i ty, které mají rádi. Neštěstí lidi ničí."

18.06.2020

Nové vydání je opravdu vizuálně pěkné - chladu neutečete ani při pohledu na zastřeně modrostříbrnou obálku, ani při čtení modrého tisku na křídově bílém papíře. Osobně by mě víc bavilo povídání o samotné polární expedici než dílčí vyprávění domorodců, s nimiž se jako cizinci potkávali, a jejich mýty a pověsti.

19.08.2019

I v dnešní době stále aktuální a velmi zajímavě napsaný cestopis doplněný autentickými ilustracemi (od jednoho z členů výpravy) a etnologickým výzkumem. Doporučuji každému, koho severské národy zajímají či si chce poupravit představu o němých primitivech žijících ve sněhových norách.
K doplnění bych doporučila podívat se na fotky z knihy Duše, buď krásná, které jsou převzaty od objevitelů a cestovatelů z muzea v Kodani (text netřeba číst, jedná se většinou o repliku K. Rasmussena).

01.07.2019

Prní půlka - krásné, mnoho informací, autor píše o sobě a co zažil a jací jsou Groňané Zajímavé.
Druhá půlka - různé báje, bajky, příběhy - syrové, surové, jako příroda kolem.
Citát:
"Kdo spočine, zreziví."

11.02.2019

I když by se člověk nechtěl vůbec nic dozvědět o obyvatelích Grónska, jak se jim tak žilo na počátku dvacátého století, uchvátí ho grafika té knihy. To je veliká paráda! Nejen obálka, ale celá kniha, a to včetně toho, že je vytištěna modře. Jinak je to cestopis v podobě, která mi vyhovuje nejvíc. Tady kousek deníku, tady antropologická práce a jinde klasický Erbenovský sběr lidové slovesnosti. Autor má Inuity rád a dokáže to udělat tak, aby je měl rád i ten, kdo jeho pozvání mezi ně čte. Až mě dokonce uchvátila myšlenka vypravit se zakajakovat si v kožichu mezi kry.

06.09.2018

s chutí jsem se začetl a dozvěděl se spoustu nových informací o společnosti Inuitů, velmi zajímavá kultura