Noví lidé: rok u sousedů severní točny přehled

23.04.2021

O Inuitech už jsem toho četla více, tak mi tato kniha nepřinesla až tolik nového, ale je to klasika a nové vydání je opravdu podařené. Také mne více bavila první část knihy, eskymácké příběhy jsou pro naši kulturu hůře stravitelné a u některých jsem i přemýšlela, jestli vlastně mají až takovou etnografickou hodnotu.
Pro ty, které taky více zaujala první část knihy, doporučuji Freuchenovo Moje mládí v Grónsku (které částečně zpracovává stejné události, protože Rasmussen a Freuchen pobývali u polárních Inuitů spolu). Dle mého názoru je však Freuchenovo vyprávění literárně zajímavější, svěžejší a osobnější.

03.08.2020

Velice zajímavé čtení o životě nejsevernějšího národa světa na počátku 20. století. Je neuvěřitelné, v jakých drsných podmínkách dokážou lidé žít! Fascinující je například strava (běžné je jedení syrového zmrzlého masa, největší pochoutkou je maso shnilé apod.). Pověsti a mýty působí trochu zvláštně, ale po poznání některých aspektů inuitského života je člověk chápe o něco víc. (Četla jsem nové vydání z roku 2018, které je moc pěkně udělané.)

"Na lovu sobů je pozoruhodné, že člověka zcela ovládne jisté napětí. Mluví jen o sobech, myslí jen na ně, zavře-li oči, aby spal, vidí soby, a když konečně usne, zdá se mu o sobech."

"Byl celkem čtyřikrát ženatý a z těchto čtyř manželství měl patnáct dětí. Jeho první žena zabloudila na ledovci a umrzla. Druhou ženu zasypala lavina, pod níž zmrzla. Třetí ženu zahubila nemoc a čtvrtá žena umrzla. Z jeho patnácti dětí zemřelo jedno hladem, čtyři umrzly a pět sklátily nemoci. Sám Qumangaapik zmrzl ve sněhové bouři."

"Když tenkrát přišla na lidi velká nouze a museli se uchýlit k tomu, že se navzájem pojídali, nedělali to nikdy ze zlé vůle, ale z hladu a zoufalství. Lidé sami o sobě nejsou zlí, ale nouze s nimi zle nakládá. Hlad a neštěstí můžou dohnat lidi k tomu, že snědí i ty, které mají rádi. Neštěstí lidi ničí."