Nulorožec
Petr Stančík
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/392401/mid_nulorozec-5I9-392401.jpg
4
222
222
Inspektor Libor Lavabo řeší zdánlivě snadný případ dvanácti upálených nosorožic. Do pátrání se však postupně zaplétá tajný deník J. W. Goetha, boj spikleneckých společností Neptunia versus Plutonia o vládu nad světem i šílená nadpraporčice Marhanová. Poselství skryté v sérii obrazů černého jezera od Jana Preislera přivede Lavaba až do nitra vyhaslé sopky Komorní hůrka. A právě tam se skrývá nečekané rozluštění celé záhady. Název Nulorožec se vztahuje nejen na rohy uřezávané nosorožcům pytláky, ale i na „vynulovanou“ podstatu doby, v níž už není místo pro svobodnou imaginaci. Ovládat masy ohlupované konzumem a masovými médii je totiž mnohem snadnější, než opanovat společnost „jedinečných jednorožců“.... celý text
Přidat komentář
Jsem trochu zklamaná. Po skvělém Mlýnu na mumie to nemělo ten švih.. Děj byl někdy pro mě až příliš přitažený za vlasy, styl se od mumií příliš nelišil, ale zdálo se mi to míň propracované. Nechci říct odflknuté, ale vysokou laťku mumií to zdaleka ani neštrejchlo, bohužel.
Zvláštní autor a ještě podivnější kniha. Nelze ji brát vážně. Pokud ji beru jako výpravu do hlubin autorovy fantazie,tak klobouk dolů.
To je prostě Petr Stančík, autor jistě ne pro každého, ale hlavně pro ty, kdo se chtějí literaturou bavit a jsou ochotni konzumovat nápady jeho patrně neomezené fantazie. Autor pro literární labužníky. Gloglobus a koksommeliér, to si budu pamatovat.
Po zajímavém a originálním začátku, slibujícím netradiční zápletku, přišlo nepříjemné vystřízlivění v podobě uříznuté děstké ruky nalezené v pasti....
Mám averzi na jakékoliv násilí na dětech, které je dle mého názoru naprosto zbytečné dávat do knih. (Stačí, že se ho ve světě děje dost i ve skutečnosti...)
A tak mi po dočtení knihy a přetrpění odporně vylíčené scény masakrujích se dětí a umírajícího popáleného chlapečka, zůstala na jazyku jen pachuť něčeho velmi hnusného, co jsem ještě dlouho nemohla (jako matka) strávit....
Za originální styl psaní, několik velmi vtipně vylíčených scén a netradiční zápletku, dávám tři hvězdičky....za zbytečné násilí na dětech dávám nula...:-(
Další výborný a originální román Petra Stančíka. Pokud odhlédnu od stylu psaní autora, který je velmi specifický a mně velmi blízký, a od toho, že jde o detektivku z pražského prostředí, nevidím narozdíl od mnohých jiných čtenářů žádnou větší paralelu (nebo vykrádání) mezi komisařem Durmanem a jeho bizarně psychedelickým světem habsburské Prahy a inspektorem Lavabem a jeho příběhem plným vtipných situací vyšroubovaných až k surrealistickým horizontům. Příběh Mlýnu na mumie se do značné míry točí kolem vnímání světa zmíněné hlavní postavy, Nulorožec je oproti tomu postaven spíše na samotném rozplétání případu, který na scénu přináší spoustu dalších roztodivných postav, historických dokumentů a magických lokalit. Petru Stančíkovi se tak povedlo něco výjimečného (co ho podle mého staví mezi ty nejlepší spisovatele)... nevzdal se svého stylu krásné hry s jazykem a budování surreálního příběhu, ale zároveň představil opět něco nového. A ve srovnání s Mlýnem na mumie a Andělím vejcem dokonce i nejlépe napsaného.
Tohle byla pěkná úchylárna, takže jsem to samozřejmě přečetla až do konce, i když na začátku jsem se jen pozastavovala nad divností a absurditou situací. Když jsem ale mentálně najela na autorův styl (takovej knižní Tarantino), začala jsem si čtení užívat. Za vyšperkovaný konec hvězdička navíc, posunul knihu hodně nahoru.
Dost jsem se bavila, mám ráda humor pana Stančíka, líbí se mi, že je kniha nepředvídatelná :-). Akorát závěr trochu komplikovaný.
Petr Stančík má často dobré nápady. Problém nastává v momentě, kdy se celá suma nápadů vezme a napěchuje do jednoho, nekomplikovaného příběhu - navíc, bez filtrace toho méně zajímavého, což ovšem vyčítám spíš redakci. U Mlýnu na mumie držel příběh pohromadě, jelikož byl pevně situovaný do Prahy konce předminulého století. Nulorožci jako by chybělo médium prostředí, které by kaši výjevů slepilo a dalo jí tvar.
Tato kniha byla prvním setkáním s Petrem Stančíkem. Musím říci, že jsem dlouho váhal, jestli si mám knihu půjčit z knihovny. V jednu chvíli jsem si ji prohlížel, následně jsem ji odložil do regálu a nakonec skončila u mně doma.. Tato kniha mě bohužel příliš neoslovila. Myslím si, že nebudu patrně cílovou skupinou a do dalších autorových knih se už pouštět raději nebudu.
V knize nalezneme detektivní linku, humorné scény a erotiku. Fanoušci Petra Stančíka chválí jeho styl psaní, formulaci vět, že si umí hrát se slovy a podobně. Řekl bych, že je na tom kus pravdy. V knize se mi líbilo, že na počátku každé kapitoly se nacházely citáty od různých autorů, pár krátkých poohlédnutí do historie a také jsem v knize nalezl zajímavé myšlenky. Zpočátku jsem si říkal, že kniha bude zajímavá, že to bude pro mě změna oproti knihám, které běžně čtu, ale bohužel v některých částech jsem se nudil a zejména když se příběh blížil do finále, tak mě to už nebavilo a byl jsem celkem lhostejný, jak to celkově dopadne, což pro mě není dobré znamení. V knize se mi líbily některé části tajného deníku J. W. Goetha.
Kniha je určitě oddechová a myslím si, že si tato kniha nalezne jak své příznivce, tak zároveň také odpůrce. O celkovém hodnocení knihy jsem dlouho přemýšlel, ale nakonec jsem se rozhodl udělit pouze 2 hvězdičky.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Odjakživa mi dělá potíže ptát se na něco lidí, které neznám osobně. Mluvit s někým je pro mě stejně důvěrné jako líbat se nebo pít z jedné sklenice.
Ošklivý můžeš být jenom na povrchu. Uvnitř jsme všichni stejně krásní.
Alkohol sice nic neřeší, zato však odstraňuje potřebu něco řešit.
Věci napoprvé nikdy nevyhlížejí tak, jak jsme si je představovali.
Ty jsi tehdá tvrdil, že v poznání sama sebe je skryto i poznání budoucnosti. Já zastával názor: kdo nepoznal sám sebe, žádnou budoucnost nemá, neboť přebývá uvězněn ve věčné přítomnosti.
Raději budu držet pěsti. Kolik palců, tolik štulců. Kdežto kolik pěstí, tolik štěstí.
Jestliže překonám svoji lenost a strach z vlastní velikosti, mohu se stát čímkoliv. Třeba i Bohem. Kamenem v prachu u cesty. Nebo zůstat tím, čím jsem. Je to jen a jen na mně.
Oproti mnohým čtenářům, hodnotícím Nulorožce, mám jednu nespornou výhodu: nečetla jsem Mlýn na mumie. Nemohu si tedy stýskat, že je Stančík neoriginální, že vykrádá sám sebe, že Lavabo je odvar Durmana apod. Proto mé: „Stančík je génius!“ je autentické.
Tohle je moje první Stančíkova kniha, takže jsem opravdu nevěděla, do čeho jdu . Ze začátku trochu šok, přiznávám, ale říkám si, proč ne - není to sice můj šálek čaje, ale nemohu upřít originalitu....ale po čase jsem měla pocit, že jsem něco hodně podobného četla , že mi to stylem připomíná Urbanovo Sedmikostelí. Určitě je to zajímavá kniha, beru to jako změnu, jako návštěvu cizí země, kterou ne úplně chápu a jejíž jazyk se už učit nechci.
Fuj to byl zase blábol. Pro někoho patrně ne, ale mě zkrátka knihy které jsou smyšlenou fantasmagorií a neustále se opakující témata mají být vtipná, či co, tak to mě ani trošku nebaví. Zápletka dobrá, kdyby se kniha tvářila jako detektivka tak ano, ale toto měla být parodie na partnerské vztahy či co? A to jak musel každý den, zažít něco zcela mimořádného, že i chudák holub musel mít jenom jednu nohu. Ne, tak to opravdu ne. Tento autor u mne neobstál a nemohl to zachránit ani přednes pana Rímského.
Je to jako kdyby Stančík Mlýn na Mumie přetransponoval do současnosti. Kniha je skvělá, typicky Stančíkovská, bohužel jsem měl místy pocit, že autor dost tlačí na pilu ve snaze vyrovnat se Mlýnu. To je podle mě škoda a úplně zbytečné, protože to celku tak nějak ubírá na přirozenosti. Jinak jsem taky asi přišel na to, co mi u Stančíka tak trochu vadí. Neprožívající hlavní postavy. Jak Durman tak Lavabo působí, jednají a hovoří jako pouhá Simulákra, duté lidské schránky nebo loutky, autor jako kdyby si od nich držel distanc a nešpinil se jejich vnitřními duševními pochody. Toto ovšem není kritika, někomu tenhle přístup prostě vyhovuje. Dávám pět hvězdiček, ale je to s odřenýma ušima.
Komisař Umyvadlo, jako další typ autorova policejního úředníka. S Durmanem má některé společné vášně - jídlo, sex a práci. Je to taky svéráz, ale zase trochu jiný. Bavila jsem se celou dobu a občas se smála tak, že to nešlo zastavit. Netuším, jestli to mělo být k smíchu nebo k poučení nebo k čemu a je mi docela jedno, co tím chtěl autor říci, protože to řekl jazykově hravě a nápaditě a text tekl jak rychlý potok. Už od první třetiny jsem měla dojem, že čtu Krvavý román 21.století. Všechny ty ruce, žehy, muka, ohně, vody...A ty postavy! Mladý Goethe spoluosnovující zednářské spiknutí, pokrytecký Metyloun, hlásající jedno a jsouc druhé a všechny ty ženy, představující schematické sexuální objekty :). Hned jsem si to pořídila ještě i jako audioknihu a budu si to pouštět v nekonečných kolonách na českých silnicích. Nicméně, když by v textu chtěl čtenář najít hloubku a reflexi světa, který je velmi ostrý a balancující na hraně nože, touhu člověka po poznání, která ho může stejně tak spasit jako zničit, tak jí tam najde. Já jsem jí tam rozhodně viděla.
Kniha nominovaná na cenu Magnesia litera. Detektivně-mysticko-historický příběh ze „současnosti“, kniha, která mě po zhlédnutí obálky zaujala. No jal jsem se ji koupit. První setkání s tímto autorem. I když jsem o něm už věděl (zahlédl jsem někde Mlýn na mumie). Teď ale nevím, zdali jsem udělal dobře. Ještě teď, dva dny po přečtení nevím, co si o tom mám myslet a nevím ani, jestli se mi to líbilo či ne. Četlo se to dobře, vtipné to bylo, probleskly tam informace, které nevím jestli jsou/nejsou pravdou či fabulací autora (nehodlám si to ověřovat), plno jídla, pití a sexu (to kdyby tam nebylo je kniha poloviční), toto vše dohromady ukazuje jakou má autor fantazii. Konec, který mě úplně vyvedl z míry a vlastně ukončil knihu, aniž by čtenář věděl, jak to vlastně dopadlo, tak tu knihu posunul jiným, divným, zvláštním směrem. Ono se to vyřešilo, ale tak nějak divně. Už podruhé jsem použil toto slovo, divně. Byla to divná kniha. Možná jsou takové všechny autorovy knihy a já se na jeho strunu nenaladil. Zkusím ještě ty mumie a uvidím, jestli ho zařadím do své „knihovny“ či ne.
Pozn.: Toto je druhý komentář co jsem vytvořil, původní jsem smazal a kdo ho nečetl, o nic nepřišel. Kdo ano může porovnat můj vývoj k této knize. :-)
Ne. Bohužel tentokrát to vůbec nefungovalo. Je smutné, že pan Stančík vykrádá sám sebe.
S autorem jsem se setkala poprvé a kniha mě velmi mile překvapila. Ze začátku se mi možná trochu zdálo, že zajímavých a dodatečných informací je mnoho, díky čemuž se každá postava stává přetékajícím pohárem těchto fakt, ale postupně jsem si zvykla a došlo mi, že to knize dává možnost lišit se od ostatních. Zpočátku kniha vypadající na detektivku se změnila v napínavé, místy mystické, dobrodružství nejen za tajemstvím nosorožců, ale také tajného Goetheho deníku. Závěr knihy se mi velmi líbil a u knihy jsem se častokrát i zasmála.
Velkom to guláš.
Pec na nosorožce je v podstatě Mlýn na mumie 2: už se to smaží, už se to peče. Tentokrát se detektiv jmenuje jinak a zasazeno je to do 20. století, ale jinak všechno zůstalo při starém: klácení buchtiček, pojídání buchtiček, pražské uličky a dávka fantasmagorie. Bohužel, je to tak přecpaný nesmyslama, že ačkoliv to šlape v podstatě dobře (páč se pořád něco děje, jak říkal už Mirek Dotunil), po chvíli z toho člověka rozbolí hlava a klidně by si dal jednu nebo dvě naprosto normální stránky, na kterých Stančík přestane nachvilku dělat gangbang se svou představivostí. Tady platí to co říkám svým partnerkám v posteli: méně je někdy více. Na vtipnosti se tentokrát taky trochu ubralo a spíš než zábavná knížka to působí jako by se nějaký fanoušek Urbana a Stančíka nafetoval perníkem a snažil se napsat všechny halucinace na co nejmíň stránek.
Škoda. 6/10
Autorovy další knížky
| 2014 |  Mlýn na mumie |
| 2021 |  Pravomil aneb Ohlušující promlčení |
| 2016 | Andělí vejce |
| 2017 | H₂O a tajná vodní mise |
| 2008 | Pérák |
Svátky obžerství ve všech podobách aneb Peter May/Miloš Urban/Jo Nesbo/Umberto Eco v jedné knize. Gloglobus, fekatedrála, koksomellier. Některé krásné citáty. COpak na tom, že Staré Sedliště a Komorní Hůrka nejsou vedle sebe, příčina povstání sedláků u Chlumce a Johan Wolfgang Geothe a chebští svobodní zednáři do sebe krásně zapadají. Jan Preisler také. Konečně mám zase co hledat, co objevovat. Mumie byla zjevení, Andělí vejce trochu úkrok stranou, Nulorožec opatrný návrat na cestu. Co na tom, že závěr jde tak nějak do ztracena, ten svátek obžerství čas od času za to stojí.