Nulté číslo
Umberto Eco
Najnovší román autora bestselleru Meno ruže a Pražský cintorín je provokatívnym rozprávaním aj o 21. storočí. Pri čítaní tejto knihy platí: čím bizarnejšie sú denné správy, tým lepšie vidieť, kde to vlastne žijeme. Miláno 6. jún 1992. Niekto sa vlámal do bytu novinára Colonnu. Páchateľ nepochybne hľadal disketu s kompromitujúcimi informáciami, no nenašiel ju. Colonna nie je nijaký zelenáč a háklivý materiál ukryl na miesto, ktoré považuje za bezpečné. Bezpečné, lenže dokedy? Je možné, že mu niekto ide po krku, lebo tak ako mnohí iní, aj on hrá dvojakú hru: zostavuje nulté číslo novín, ktoré majú namiesto serióznych článkov publikovať fámy o dobrej spoločnosti, a zároveň píše ako ghostwriter knihu, čo tento naprogramovaný škandál odhalí.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , Slovart (SK)Originální název:
Numero zero, 2015
více info...
Přidat komentář
Knihu asi nejvíc ocení novináři, kteří kdy dělali v nějaké redakci. Eco záměrně příběh situuje do roku 1992, aby byl politicky krytý, že nezveřejňuje nějaké tajnosti, ale mluví o věcech, jež se již stihly veřejně profláknout. V jedné - a podle mne pro Eca hlavní - rovině jde o popis všech možných taktik a hraní se slovíčky, jež novináři používají, a jako takový překladový slovník obecně novináři používaných frází a co tyto skutečně znamenají, je to vynikající. Jenže pak jsou zde ještě konspirační teorie, odkazy na prorůstání politiky a zločinu, nostalgie po starých časech, kdy uličky města měly ducha a atmosféru, a kdy lidé věděli, kdo to byl Garibaldi, a nejen ten. Samy o sobě, jako fragmenty, jsou tyto úvahy také velmi dobré a zajímavé, jenže pořád jsou to fragmenty a vystačily by tak na nějakou esej, jaké vyšly v Krabičkách od sirek. A podobně jako u Foucaltova kyvadla a dalších knih, i zde vlastně chybí pořádný příběh, a opět nejsou dodrženy zásady beletrie, kdy třeba expozice trvá asi dvě třetiny knihy. Naštěstí se pan Eco tentokrát nesnaží blýsknout kdejakou svou znalostí a všemi podrobnými detaily (zvláště milánských uliček a jejich obyvatel, včetně historických), takže kniha není příliš dlouhá. Začal jsem ji číst docela s nadšením, ty postřehy se mi líbily, ale časem se to četlo stále hůř, vyprávění se rozpadá na tři často nijak zajímavé roviny (Maia, kolega z práce s konspirační teorií, porady), a měl jsem problém knihu vůbec dočíst.
Nečetl jsem od autora všechny díla, přesto si nemyslím, že by toto dílo bylo tak špatné, jak je mnohými prezentováno. Ano, je nejužší, zaobírá se obyčejnými všednostmi a ze začátku mi to přišlo na hlavu postavené a nudné, ale když se člověk do toho ponoří, zjistí, že se mu podařilo vystihnout dnešní dobu, která je prolezlá vším možným.
Uz Prazsky hrbitov byl takovy nemastny neslany, nechytnul me....Nulte cislo je pomerne kratka kniha, ale i presto jsem mel problemy se donutit cist to v tahu ... nakonec jsem to cetl pres 14 dni a vysledek je velke zklamani .... nejaky konspiracni pribeh strceny do fiktivni novinarske redakce - pribeh totalne nerozvinuty .... skoda
Jednoduchý, ale poutavý příběh o vzniku jedněch italských "novin", ve kterém sledujeme instruování novinářů, jak má taková práce vypadat. Obraz tisku z knihy samozřejmě nevychází nejlépe. Z textu je patrné autorovo zaujetí seznamy jakéhokoli druhu, ale také fascinace konspiračními teoriemi. Především ve druhé části knihy tak nám jsou předkládána nová "fakta" z moderních italských dějin, která zní skoro až nenapadnutelně stejně jako neuvěřitelně. Pozorný čtenář si však uvědomí, že nejen příběh jednoho z novinářů je protknut konspiracemi všech možných organizací, ale také sám příběh celé knihy je jednou velkou konspirací. Kolik z nás si při čtení řeklo, že takto to opravdu musí být, takto musí fungovat všechny noviny světa, všechno do sebe zapadá, vše je tím vysvětleno...? Krásná intelektuální hříčka... a po nedávné smutné události bych se dokonce odvážil tvrdit, že šlo z autorovy strany o poměrně vtipný záměr, jak vlastní osud začlenit do příběhu své knihy o odhalování konspirací a jejich tragických následcích (a tím smazat hranici mezi svým životem a svým dílem).
Po Pražském hřbitově, který byl totálně mimo a působí dojmem, že byl psán na zakázku, protože Eco v něm popřel sám sebe, se opět vrátil autor Foucaultova kyvadla. Koho zajímají konspirace, nedozví se asi nic nového, ale jak říká jeden z hrdinů, je zajímavé všechna jednotlivě známá fakta poskládat do jedné dějové linky. Pokud máte pocit, že jde o sci-fi, mýlíte se. Projekt Gladio byl a patrně stále je krutá realita dneška a jen ze samotného faktu, že je možné o tom klidně psát aniž by to velkému bratru nějak výrazně vadilo by nás mělo mrazit.
Co se týče stylu, je z něj patrné, že Eca už moc nebaví psát. Narozdíl od kyvadla nebo Jména růže si s dějem ani se slovy nehraje tak jako dříve, ale s ohledem na jeho věk je to asi pochopitelné.
Takže nečekejte nic než odlesk bývalé slávy, ale rozhodně nebudete zklamaní jako u pražského hřbitova.
Říkám to jenom vám a věřím, že to zůstane mezi námi - nejde o žádný román pana Eca, ale o jasnou (i když hodně zamlženou) zprávu o konspiraci, jíž je tento pán obětí i aktérem. Jednoduše výkřik ze soumraku kariéry "skončili jsme, jasná zpráva". Nenechme se opít rohlíkem ani činzánem: U.E. potřeboval sdělit světu, jaký byl skutečný důvod, proč mu vloni slovutná pražská univerzita neudělila titul dr.h.c. Připravil o tom podrobnou zprávu, ale nejdřív si potřeboval otestovat, jak bude přijata, a tak její koncept světu podhodil pod krycím názvem "nulté číslo". Místo aby rovnou, jako chlap, přiznal, že dochtorát mu nedali, neboť pod rouškou údajných návštěv pražských hřbitovů v předchozích letech sem chodil vykrádat nauhau české žurnalistiky a u té příležitosti se mu povedlo z rukou zaprodanců získat i interní manuály českých deníků, z nichž mnohé prý, údajně, asi pocházejí rovnou z fakulty pisálků, kde slouží jako výukové listy. Cituje z nich v knize celé dlouhé odstavce a vydává je za údajné proslovy - pracovní návody zaprodaného šéfredaktora neexistujícího italského plátku adresované jeho přisluhovačům, kteří jsou za jidášský peníz ochotni psát, vyšťárat, zatloukat, očerňovat i vybílit vše, co jen je majiteli listu zapotřebí . Phe, kdo mu na to skočí? Ještě i překladatelka s ním jede v tom komplotu a do příběhu - údajně z roku 1992 (ha, ha - dobře víme, jak vypadala československá, česká a zejména slovenská žurnalistika v tom roce a na čem se podílela !!!) zakomponovala narážku na tehdy neexistující YouTube, do níž však ještě zakomponovala narážku na Hamletovo "or not tu be". Je to jasné: celé je to tak zamotané a je v tom schválně tolik jmen a údajů a čísel a jiných fyzikálních hodnot, že o normální knihu nejde, nemůže jít, ale o hříčku, možná i zápalnou, výbušnou - o tu snad jde. Nebo ... ?
Vida, jak odlehčenou knížku dokáže Eco napsat. Ale stejně z toho na sto honů čiší elitářství a intelektuální snobismus, „prostě taková běžná záležitost typu de minimis non curat praetor“. „Takže kdo si chtěl přečíst román, musel si u bukinistů sehnat pár svazků dějin výtvarného umění a pořádně je prostudovat.“ Debatě o výslovnosti „youtube“ vedené v roce 1992 (str. 38) jsem taky neporozuměl.
Mně to vůbec nesedlo. Nebavilo. Teoie pana B. mě naprosto minuly a prostě jsem to ěnjak nepobrala.
Nechci se nikoho dotknout, ale tak nějak netuším proč tuhle novelu Eco psal. Ne že by to bylo špatné, to spíš naopak, velmi příjemně se to četlo a byl tam takový jemný milý humor. Aspoň ze začátku. Dalším kladem je délka, protože je to snad nejkratší Ecova kniha. Nejsme zavaleni extrémním množstvím informací jak má ve zvyku, ale naopak je děj přiměřeně stručný. Děj se pomalu rozvíjí a hlavní zápletka začne až v polovině knihy. Sledujeme práci jedné redakce chystající podvratný deník, která se pohybuje na hraně žurnalistické etiky. Jenže kdo s čím zachází... Je to moc milý příběh z nedávné současnosti, ukazující pronikání konspiračních teorií do dnešních médií. Kladem je humor, ale na můj vkus téměř chybějící pointa a proto pouze 70%
Média jsou zvláštní svět, který má svá pravidla a trochu bizarní atmosféru. Vlastníci a různé vlivové skupiny se skrze ně snaží ovlivňovat veřejné mínění ve prospěch svých zájmů. Pracuje v nich řada inteligentních lidí s různými životními osudy – od výtečných profesionálů až po bizarní postavičky posedlé konspiračními teoriemi. A do tohoto prostředí se vnořil Umberto Eco ve své poslední knize, která chytře a vtipně líčí přípravy jednoho milánského bulvárního plátku. Skvělé jsou různé střípky z redakčního života, třeba výuka dementi na březnových idách nebo komentovaná seznamka. A když Braggadocio líčí spiknutí výrobců automobilů, opravdu nelze udržet vážnou tvář! Na druhou stranu jeho desítky stran zabírající úmorné vyprávění o spiknutí kolem Duceho a skupiny Gladio čtenáře neznalého italských reálií příliš neuspokojí. Suma sumárum, trochu rozporuplná kniha, ale díky tomu, že Eco zkrátka umí psát, je to osvěžující čtení s některými vynikajícími pasážemi. (Například tato zdaleka nejen italská věta: „Korupce má posvěcení autorit, mafiána si volíme do parlamentu, daňový defraudant sedí ve vládě, ve vězení hnijou jenom albánští zloději slepic.“)
súhlasím s tým, čo je v prvom komentári... inak ale o youtube nebola zmienka.. zrejme toto slovo bolo v origináli a stano vallo to zmenil, alebo český prekladateľ si ho vymyslel a v origináli nie je... pre mňa vždy bude top F.kyvadlo.. najlepšie s Hamletom pre hlavy, ktoré chcú vedieť, že nič nevedia a preto netreba zo seba robiť pána a ničiť druhých
Ač Umberto Eco tradičně dává na odiv znalosti historických reálií, Nulté číslo je kniha maximálně současná. Ukazuje praktiky dnešních médií při výrobě zpravodajství a jejich vlivu na veřejné mínění. Zároveň je představuje coby účinnou zbraň v rukou mocných. V České republice o tom ostatně víme své.
Ecovo nulté číslo je čtivé, duchaplné dílko. Kromě zábavně podaného vyprávění děje, kdy se čtenář postupně dostává z minulosti do přítomnosti, kdy nakonec s hlavním hrdinou prožívá velké finále, nabízí také neotřelou kritiku moci médií a silného vlivu nejrůznějších zájmových skupin. Na knížce mi nejvíc vadila její forma - totiž písmo extrémní velikosti a řada prázdných stránek díky čemuž je kniha nesmyslně tlustá.
Nulté číslo možná nemá hloubku a mnohovrstevnatost, jakou Eco zpravidla ve svých knížkách čtenáři nabízí. Rozsahem za jinými díly autora tohle dílko zaostává, ale nezaostává kvalitou. A rozhodně to není nuda. "Intelektuální" hry členů redakce, nebo třeba "výuka" dementi na příkladu březnových id, to nemělo chybu. Zkrátka i když je Nulté číslo tak trochu svěží hříčka, opravdu není myšlenkově ploché a dokazuje, že Eco nepřestal být mistrem pera.
Jsem vážně jedinej, kdo nechápe, jak je možný, že se postavy v této knize, tedy v roce 1992, baví o tom, jak vyslovovat "youtube"?? Jasně, můžou se bavit o čem chtějí, ale pochybuju, že youtube byl natolik profláklý výraz jako nyní. Už vzhledem k tomu, že ten server vznikl v roce 2005, tudíž třináct let po té, co se odehrává děj této knihy. Proto se ptám, co mi uniklo?
Eco ve vrcholné formě: jednoduše napsaný, čtivý a zároveň dokonale alegorický a z podstaty sémiotický román s nezvykle dobrým koncem (na Eca). Výtky typu "nuda, zklamání, napsat jiný nenešlo by se nakladatelství, nezajímavá, nudná..." nechápu. Tohle být literární standard, tak nemám obavu o budoucnost civilizace.
Štítky knihy
satira italská literatura poslední kniha autora
Autorovy další knížky
2005 | Jméno růže |
2011 | Pražský hřbitov |
2001 | Foucaultovo kyvadlo |
2015 | Nulté číslo |
2001 | Baudolino |
Asi jen díky krátkým kapitolám jsem knihu přečetla tak rychle, ale jinak škoda papíru. Dějově zcela slabé a o ničem zbytečně popsáno tolik stran.