Nulté číslo
Umberto Eco
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/262456/bmid_nulte-cislo-5si-262456.jpg
3
440
440
Najnovší román autora bestselleru Meno ruže a Pražský cintorín je provokatívnym rozprávaním aj o 21. storočí. Pri čítaní tejto knihy platí: čím bizarnejšie sú denné správy, tým lepšie vidieť, kde to vlastne žijeme. Miláno 6. jún 1992. Niekto sa vlámal do bytu novinára Colonnu. Páchateľ nepochybne hľadal disketu s kompromitujúcimi informáciami, no nenašiel ju. Colonna nie je nijaký zelenáč a háklivý materiál ukryl na miesto, ktoré považuje za bezpečné. Bezpečné, lenže dokedy? Je možné, že mu niekto ide po krku, lebo tak ako mnohí iní, aj on hrá dvojakú hru: zostavuje nulté číslo novín, ktoré majú namiesto serióznych článkov publikovať fámy o dobrej spoločnosti, a zároveň píše ako ghostwriter knihu, čo tento naprogramovaný škandál odhalí.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , Slovart (SK)Originální název:
Numero zero, 2015
více info...
Přidat komentář
Velmi dobrý námět, ale bohužel jak už jsem si u Eca zvykl, napínavá úvodní kapitola není zárukou děje, nýbrž předzvěstí natahované hry s výdrží čtenáře. Gradace bohužel nepřichází a i když je závěr svým způsobem krásně absurdní, můj celkový dojem je poněkud rozpačitý.
Možno a teda pevne dúfam v to, že to mala byť akási satira na súčasné fungovanie médií a pokryvených neúplných právd, ktoré nám niektorí jedinci predkladajú.
Potom to autorovi vyšlo, až na to,že postavy boli ploché a celkovo v konšpiráciách skáče od jednej téme k druhej a nenecháva čitateľa vydýchnuť a vstrebať to.
Ja aj tak uvažujem, že tento "povrchný" štýl písania bol Ecovým úmyslom. Predsa by mi to inak k autorovi jednej z najlepších kníh aké som kedy čítala (Meno Ruže) ani nešlo.
Na druhej strane, možno mu naozaj došiel dych a iba chcel týmto dielom vyjadriť frustráciu z klamlivých informácií, poloprávd a hoaxov, ktoré nás zahlcujú z každej strany.
V tom prípade to bolo málo a ubíjajúce.
Neviem, čo si mám o tomto diele myslieť, ale nie v tom pozitívnom zmysle slova...
Koupeno jako audio a jen proto, že "známého" autora načetl Petr Oliva (už bohužel žádnou knížku nenamluví, RIP). Děj zajímavý, občas je pan hlavní hrdina zbytečně moc za CHYTRÉHO, krásně z toho SMRDÍ devadesátky. Dobrý kniha, ale že bych hned zatoužil koupit si dalšího ECA tož to zase asi ne...
(SPOILER) Je to takové divné splácané. Že začátku jsem se ohromné bavila. Až k té konspiraci o Mussoliniho dvojníkovi. Jako kdyby Eco napsal dvě knihy v jedné.
Velké zklamání. Žádné velké finále se nekonalo. Zápletka by nabízela totální ponoření se do konspiračních teorií, ale větší zábavu než v téhle knize najdete na konspiračních webech. Mám pocit, že kromě Jména růže a Foucaultova kyvadla se ty Ecovy romány nedají moc číst. Jeho teoretické práce jsou daleko čtivější. Přitom nápad vystavět román na neexistujícím konspiračním časopisu, který sám ze „záhadných“ důvodů nikdy nevyjde, je fakt výborný.
Úžasná kniha, poutavé čtení. Z toho, jak je aktuální, se tají dech. Eco umí výborně vymyslet omáčku, co by kdyby, možná. Ale zásadní je, že tím v prostinké, poněkud nechutné nahotě ukazuje sílu médií a těch, kterým patří.
Eco je jeden z mála autorů, u jehož knih se musím smát nahlas.
str. 22: ...získal přehled, který Paolo Villaggio nazval obludnou kulturou. Ztroskotanci mívají stejně jako samoukové mnohem větší znalosti než vítězové - pokud chceš prorazit, musíš dobře umět jen jednu věc a nesmíš ztrácet čas snahou umět všechno, radost z erudice je vyhrazena ztroskotancům. Čím víc toho člověk ví, tím méňe se mu daří.
str. 67: Deník nedělají zprávy, je to naopak, zprávy dělá deník.
str. 72: Ale souhlasím, že než tvrdit něco, co by si mohl někdo ověřit, je vždycky lepší jenom naznačovat. Naznačovat, to znamená neprohlašovat, neříkat nic jasného, jen potížistu nějak pošpinit.
str. 78: ...ostatně copak někdo čte knihy recenzované v novinách? Většinou je nečte ani recenzent, a kdoví, jestli sám autor. Když se tak dívám na některé knihy, vážně o tom pochybuju.
str. 81: "Všichni novorozenci mají velikánská varlata," prohlásil Simei, "a všichni otcové jsou na ně takhle hrdí. Ale vždyť víte, že v porodnicích občas spletou náramky, třeba ten kluk ani nebyl váš, aniž bych se chtěl dotknout vaší paní."
str. 112: Noviny lidem ukazují, jak mají myslet.
str. 113: A hlavně se teď všichni omlouvají. Anglikánská církev se omlouvá Darwinovi, americký stát Virginia se omlouvá za otroctví, energetická společnost se omlouvá za nefungující elektřinu, vodárny za netekoucí vodu...
str. 242: ...korupce má posvěcení autorit, mafiána si volíme do parlamentu, daňový defraudant sedí ve vládě, ve vězení hnijou jenom albánští zloději slepic.
Tohle se četlo samo. Autor poodhaluje cynické zákulisí médií a novinářské praxe. Hlavní postava během celé knihy popisuje redakční práci s úžasným pragmatismem. Části knihy, které se odehrávaly na redakčních poradách byly skvělé. Člověk se potom dvakrát zamyslí když něco čte v novinách. Eco popisuje svět očima postaršího kmeta a stěžoval si na svět do něhož vcházíme nebo jsme již už možná vešli.
Vlastně humor, ale při kterém mrazí. Jak pracují média, jak jejich zprávy vnímáme my, jejich konzumenti... Jakoby investigativa je v Nultém čísle vlastně vytvářením konspiračních příběhů propojováním věcných (často nepravdivých) střípků do vyfabulovaných příběhů. Pravda dostává na frak, není již potřebná. Zprávy vymýšlíme tak, jak je potřebujeme, někdy stačí náznak - oni už si čtenáři vytvoří to, co chceme. Čím více paralelních příběhů, tím více nejistoty, resp. jistoty, že žádný není pravdivý.
Smutné...
V dnešním světě plném pocitů, že kdosi „tahá za nitky“, by se inteligentní vypravěč hodil. Právě takovou roli hraje v knize Colonna, protože, jak praví Eco, „ztroskotanci mívají stejně jako samoukové mnohem větší znalosti než vítězové“. A „čím víc člověk ví, tím méně se mu daří“. (Z recenze M.Spáčilové)
Útlý román velmi přesně vystihl svou recenzí Jan M.Heller, Umbertovo pohrávání s jazykem je v češtině zachováno neuvěřitelným umem překladatelky Anežky Charvátové. Román samotný je vlastně nudný a pramálo uvěřitelná zápletka o žurnalistice "na oko" slouží jako pouhé pozadí vyprávění o přeživším Mussolinim. Ano, slyšíte dobře, duce není mrtvý! Light motivem Ecových knih je vedle historické fabulace také linka konspiračních teorií a v Nultém číslu tomu není jinak. Tentokrát však nejde o strhující rovinu díla, což je zřejmě dáno i formou vyprávění; sám autor jakoby v roli pouhého prostředníka zaujímal ke sdělovaným konspiračně "převratným" informacím jistý střízlivý odstup a do přediva poválečných politických souvislostí nás přenáší možná až příliš lehce a nezaujatě. Po sérii Bragadocciových monologů je tak sice čtenář obohacen o mnoho italských postav a intrik druhé poloviny 20. století, jenže ve jménu pouhého autorova glosování se jej ani ty největší odhalené špinavosti příliš netýkají a rychle na ně zase zapomíná. Slovy hlavního hrdiny: "Už žádné šerosvity, jako v baroku, to patří do doby protireformace. Teď se kšefty provádějí pěkně na světle, en plein air, jak by to namalovali impresionisti....Slušní lidé budou dál volit darebáky...ve vězení hnijou jenom albánští zloději slepic."
Stárnoucí Umberto rezignovaně charakterizuje nastupující dobu, kdy už nikomu o nic nejde, zápas o pravdu odvál vítr postmoderny a život se smrskl na jakési povrchní přežívání. Smutný postřeh. Jenže autorova rezignace jakoby postihla i jeho tvorbu. Srší nadále inteligencí, množstvím citací a odkazů, jen... kde chybí zápal a odhodlání, přichází nuda a odtažitost. Colonnovo vyprávění se tak dá vyslechnout, nikoli prožívat. V jistém slova smyslu tak román sám naplňuje své závěrečné poselství. "Život se dá snést, stačí se s ním spokojit."
Eca mám ráda, novinářské prostředí slibovalo zajímavý příběh, ale přiznám se, že mě pak už ty konspirace tolik nebavily a čekala jsem lepší rozuzlení či větší zamotání příběhu.
asi najslabšie, čo som od autora čítal, nejako mi to neladilo, nevedel som sa sústrediť, stále mi to nedávalo komplexný obraz, boli to len sklíčka z mozaiky. alebo nedokončené puzzle.
ako sa tak obzerám späť, je to tuším problém kníh, ktoré dostávam (alebo si želám) pod stromček...
Ač je Eco můj oblíbený autor (starší knihy - Jméno růže, Foucaultovo kyvadlo, Baudolino, Ostrov včerejšího dne), tak tohle bylo už moc. ... Moc konspirací, které snad může pochopit jen Ital. No, dobře se to četlo, ale vlastně jsem to vůbec nepochopila.
Bohužel, tohle mě vůbec nebavilo. I při poslechu jsem měla problém knihu doposlouchat až do konce.
Trošičku zklamání, především kvůli nevyužitému potenciálu zpracovaného tématu a nedokončenosti dějové linky, která by spíš odpovídala povídce, než románu. Ono totiž Ecovo odhalení praktik žurnalistů nepřináší žádné nové objevy, naopak v některých momentech působí až násilně šroubovaně - scéna kdy se šéfredaktor postaví před pracovníky a vysvětluje jim, jak mají dělat svou práci, mi přišla vyloženě umělá, vzhledem k tomu, že každý z posluchačů se novinařinou do té doby zabýval. A že čtenáři věří všemu, co média otisknou, je pravda stejně stará, jako noviny samy.
Druhá věc je zápletka. Autor nadhodí námět na reportáž a než se začne něco dít, je tu konec, přičemž vše, co bylo do té doby budováno, přijde vniveč. Vyprávění tak působí zbytečně uspěchaně, jako kdyby Umberto Eco chtěl dát na papír myšlenky, které mu strašily v hlavě, ale nedokázal jim dát rámcový obsah. Přesto všechno je Nulté číslo velmi čtivé a báječný je motiv konspiračního stihomamu, který se v závěru obrátí proti hrdinovi.
Můžu porovnat pouze s autorovým vynikajícím dílem Jméno růže. Nulté číslo hodnotím o něco hůře, ale i tak mne kniha zaujala a byl zajímavý "vhled" do redakční a žurnalistické práce. Následně pak rozčarování, že "velký objev" splaskl, snad až zlidověl...
Mé první setkání. Asi jsem to vzal za špatný konec. Pořád jsem čekal, co bude. Překonal jsem nekonečné fabulace a čekal jsem, co bude. A nebylo nic.
Zřejmě určeno pro hodně náročného čtenáře. Vůbec tomu nerozumím, po padesáti stranách odkládám.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Jméno růže |
| 2011 |  Pražský hřbitov |
| 2001 | Foucaultovo kyvadlo |
| 2015 | Nulté číslo |
| 2001 | Baudolino |
Příběh z novinářského prostředí, ve kterém vymýšlí fiktivní zprávy s postranním účelem mi malinko připomněl klasický film Vrtěti psem. Autoři bulvárního plátku zde však vymýšlí úplně všechno, od inzerátů na seznamce po bombastické zprávy s velkým odhalením. Určitě to bylo zajímavé čtení, ale nebylo tam žádné vyvrcholení, které by mě posadilo na zadek.