O láske
Stendhal (p)

Obľúbené, skúsenosťami stáročí overené sentencie a prenikavé postrehy jedného z brilantných duchov klasického obdobia francúzskej literatúry, gurmána života Henriho Beyla, známeho pod menom Stendhal (1783–1842), sa sústreďujú na fenomén lásky v jeho najrozmanitejších podobách. Stendhalov ľudsky chápavý a zároveň i skúmavo analytický pohľad na záležitosti týkajúce sa každého z nás, podnieti mnohých čitateľov k hľadaniu nadčasových hodnôt vo svojom osobnom živote. Radi ozdobujeme tisícimi dokonalosťami ženu, ktorej láskou sme si istý; rozoberáme celé svoje šťastie s nekonečnou samoľúbosťou. To znemená, že preceňujeme to prekrásne vlastníctvo, ktoré nám práve padlo z neba a ktoré nepoznáme, ale ktorým sme si istý. Nechajte len pracovať hlavu zaľúbenca štyriadvadsať hodín, a hľa, čo zistíte: V salzburských soľných baniach hádžu v zime do opustených jám bezlisté vetvičky; keď ich po dvoch alebo troch mesiacoch vytiahnu, sú pokryté ligotavými kryštálikmi: i najmenšie vetvičky, nie väčšie než nožička sýkorky, sú obložené nespočetnými diamantmi, mavými a oslňujúcimi; pôvodnú vetvičku už ani nepoznať.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2003 , Kalligram (SK)Originální název:
De l'Amour, 1822
více info...
Přidat komentář

Láska pod drobnohledem. Nejlepší mi přišli kapitoly o lásce v různých obdobích a různých zemích. Trochu to připomíná Foucaultovy úvahy o sexualitě. Ale spíš jen vzdáleně. Každopádně i dnes velmi svěží a nadčasové dílo, které má stále co říct. Způsoby lásky i rozkoše se od doby Stendhalovy příliš nezměnily. Doporučuji především část "Zlomky".
Autorovy další knížky
1961 | ![]() |
1969 | ![]() |
1988 | ![]() |
1964 | ![]() |
1961 | ![]() |
Zanechám zde pár úryvků, podle nichž si snad sám čtenář může udělat minimální obrázek o tomto díle. Ve třech knihách se Stendhal snaží „vědecky“ rozpitvat lásku, ale o tak suchopárné vědecké čtivo se nejedná, jak se nám snaží Beyle naznačit hned v úvodu. Jedná se o stylově košatý, epizodami prošpikovaný kus literární práce, který mnohdy upoutá, jindy může odradit popisem událostí, které směřují ke konkrétním dobovým dějům, které rozklíčovat bylo pro mě leckdy složité až nemožné. Nejzajímavější a nečtivější mi přišla první kniha a pak mě zaujaly též některé fragmenty ve třetí knize.
„Starý lodní kapitán, pisatelův strýc, jemuž vzdávám čest tímto rukopisem, neshledává nic tak směšným jako to, že se pojednáním asi šest set stránek dlouhým přikládá důležitost věci tak nicotné jako je láska. Leč tato nicotnost je zatím jedinou zbraní, která může přemoci silné duše.“ (3. Kniha, fragment 161, s. 379)
„Omyl většiny mužů spočívá v tom, že chtějí říci, co shledávají pěkné, duchaplné, dojemné, místo, aby sprostili svou duši společenské škrobenosti a pokusili se s určitou důvěrností a s přirozeností vyjádřiti prostě to, co v tomto okamžiku cítí.“ (1. Kniha, str. 134)
„Neměl jsem dosti duchapřítomnosti, neměl jsem dosti odvahy; leč vůči té, již milujeme, máme odvahu jen tenkrát, když ji milujeme méně.“ (1. Kniha, str. 89)
„[...] kristalizací rozumím určitou horečku imaginace, která dovede k nepoznání proměnit předmět často zcela obyčejný a učiniti z něj mimořádnou bytost.“ (1. Kniha, str. 66)
„Snažím se ze všech sil býti suchý. Nařizuji ticho svému srdci, jež se domnívá, že má mnoho co říci. Třesu se, že vždy, když jsem se domníval zaznamenat pravdu, napsal jsem toliko povzdech.“ (1. Kniha, str. 51)