O láske

13.02.2025

Zanechám zde pár úryvků, podle nichž si snad sám čtenář může udělat minimální obrázek o tomto díle. Ve třech knihách se Stendhal snaží „vědecky“ rozpitvat lásku, ale o tak suchopárné vědecké čtivo se nejedná, jak se nám snaží Beyle naznačit hned v úvodu. Jedná se o stylově košatý, epizodami prošpikovaný kus literární práce, který mnohdy upoutá, jindy může odradit popisem událostí, které směřují ke konkrétním dobovým dějům, které rozklíčovat bylo pro mě leckdy složité až nemožné. Nejzajímavější a nečtivější mi přišla první kniha a pak mě zaujaly též některé fragmenty ve třetí knize.

„Starý lodní kapitán, pisatelův strýc, jemuž vzdávám čest tímto rukopisem, neshledává nic tak směšným jako to, že se pojednáním asi šest set stránek dlouhým přikládá důležitost věci tak nicotné jako je láska. Leč tato nicotnost je zatím jedinou zbraní, která může přemoci silné duše.“ (3. Kniha, fragment 161, s. 379)

„Omyl většiny mužů spočívá v tom, že chtějí říci, co shledávají pěkné, duchaplné, dojemné, místo, aby sprostili svou duši společenské škrobenosti a pokusili se s určitou důvěrností a s přirozeností vyjádřiti prostě to, co v tomto okamžiku cítí.“ (1. Kniha, str. 134)

„Neměl jsem dosti duchapřítomnosti, neměl jsem dosti odvahy; leč vůči té, již milujeme, máme odvahu jen tenkrát, když ji milujeme méně.“ (1. Kniha, str. 89)

„[...] kristalizací rozumím určitou horečku imaginace, která dovede k nepoznání proměnit předmět často zcela obyčejný a učiniti z něj mimořádnou bytost.“ (1. Kniha, str. 66)

„Snažím se ze všech sil býti suchý. Nařizuji ticho svému srdci, jež se domnívá, že má mnoho co říci. Třesu se, že vždy, když jsem se domníval zaznamenat pravdu, napsal jsem toliko povzdech.“ (1. Kniha, str. 51)