O pohledu

27.07.2022

"Zoo musí nutně zklamat." píše Berger v úvodní eseji "Proč se dívat na zvířata", která se lehce vymyká následujícím dvěma oddílům (o fotografii a výtvarném umění). Společné však mají všechny tři části to, že na dané skutečnosti aplikují citlivý, podrobný a pečlivý pohled – a zároveň pohled, jehož původce si je vědom omezeními psané formy, která nemůže vnímané skutečnosti zachytit naprosto přesně. Berger ponouká, ohledává, vyjasňuje – a to není málo. Tahle kniha není zoo, nezklamala.
V nejdelší eseji autor líčí vývoj vztahu člověk – zvíře: zpochybňuje prvotní účel zvířat, všímá si zpodobnění tvorů ve výtvarném umění i antropomorfizace. Zvířata postupně z života člověka mizí a mizí... a to i přes úpornou snahu o přiblížení skrz plyšové medvídky a naaranžovaná prostředí zoologických zahrad. Berger se nedívá na problémy ideologicky, ale výstižně zobrazuje, jak systém redukuje zvířecí přirozenost.
Je škoda, že u dalších dvou částí nejsou v hojnější míře zastoupeny fotografie a výtvarná díla, s nimiž Berger pracuje. A když ano, tak jejich kvalita není zrovna valná. Nicméně už nejsou šedesátá ani sedmdesátá léta, takže není problém je vyhledat na internetu, že jo. Stejně je zde zásadní text – Berger se opírá o historický kontext, rozjasňuje okolnosti, které člověka při návštěvě galerie v žádném případě nenapadne. V případě malířů často vysvětluje dílo na základě prostoru, ve kterém umělec vyrůstal. Může se to jevit jako nadinterpretující metoda, avšak autor rozhodně nevyužívá senzachtivé okamžiky, ale nenápadné detaily – skály, holičství a potemnělé čtvrti. Vyjevují se nečekané paralely – Francis Bacon a Walt Disney si najednou nejsou tak vzdálení, když se jedná o konstrukci postav. Krásná je zejména kapitola o Magrittovi a poslední text o vnímání prostoru/události; Berger dojíždí autem do své spádové obce a očekává, zda budou u železničního přejezdu závory dole, aby mohl svůj pohled zaměřit na blízké pole. Jindy to nejde. Tohle spřáhnutí s prostorem v určitém okamžiku mi je povědomé, ale zároveň, jak píše Berger: "Málokdy se o ní mluví čistě proto, že je beze jména."
A to je přesně ono – rozkrývání něčeho, co čtenář kdesi hluboko tuší, ale nedokáže to pevně uchopit. Jde o úhel pohledu.

Následkem toho všeho se přesouvají na okraj. Prostor, který obývají, je umělý. Odtud jejich sklon cpát se k okraji. (Za jeho hranicemi – možná, kdo ví – je prostor skutečný.) V některých klecích je stejně umělé i světlo. Není to skutečné prostředí – je to jen jeho iluze. Jediné, co zvířata obklopuje, je jejich vlastní letargie anebo hyperaktivita. Nemají na co působit – vyjma krátké chvíle zvenčí poskytovaného jídla a dosti vzácně dodaného partnera. (Odvěké živočišné aktivity se tak mění v okrajové a bezpředmětné úkony). Závislost a odloučenost nakonec ovlivnily jejich reakce do té míry, že veškeré události, ke kterým nich dojde – obvykle před nimi, tam, kde stojí publikum –, vnímají jako okrajové. (Proto jsou s to zaujmout postoj jinak vyhrazený lidem: lhostejnost.)
(s. 36)