O pohybu a nehybnosti Jámy / Psaný kámen

Jedné noci a a nad ránem další den jsem přečetl sbírku ***O pohybu a nehybnosti jámy***. Podobně, jako u poezie Paula Célana - pocit přesahu, fascinace, nemožnost něco důležitého k tomu říct....o to víc ovšem vjem hlubokého existenciálního zážitku, jeho až tělesného smyslu...

Spojuji pro sebe dojem z obou jmenovaných básníků pro jejich jedinečnost, protože oba jsou kdesi na vrcholu, co je v poezii možné, protože k oběma se vracím, oba mě uhranuli na celý život.

Célan je pro mě příklad výsostně osobní soukromé řeči, esoterické, nicméně právě proto se kdesi ve výšinách dotýkající každé zkušenosti (jakoby v momentě, kdy se slova teprve rodí).

Bonnefoyova poezie je jak do momentu pěchované, milénia dlouhé tvoření kamene, niterně komponovaný nejistý chrám, v běžném životním momentě, ale tak intenzivně prožívaném, že se stává posvátným. Sbírka je mi uchopitelná teprve v celku celé kompozice - první čtení je jen obhlédnutí prostoru sémantického pohybu. Musím ji číst znovu, abych více splýval na detailech a nuancích, a prožil její další vrstvy. Zároveň ovšem cítím jistý odstup -

Oba zmíněné básníky spojuje jen nesmírná působivost (kde by se dalo dokázat, jak je v poezii slovo celistvé, významem, v němž je rozum = pojmové uchopení, jen podmnožinou celku a proto nemůže zcela uchopit nadřazené - není v zásadě možný žádný racionální "převod"). Jak jsem se dočetl v doslovu k Bonnefoyově knize, autor v tomto směru pracoval vědomě a cíleně.

Magie poetické strategie obou autorů je však zcela jiná - u Célana: stále se měnící, velmi variabilní plynné struktury, mnohobarevný kaleidoskop, vždy nová metaforika, nekonečno motivů, mnohost. U Bonnefoye - chvějivá pevnost, kámen, nahlížený z mnoha stran, propast jeho puklin, cílená jednota, minimalismus motivů i metaforiky.

U obou potom: hlavní průhled, transcendence sémantiky básní v meziprostoru vytvořeném poetickou magií, která otvírá do reality, či spíše jejího vjemu kdesi za - u obou je průnik intenzivní, silně zážitkový a těžko sdělitelný.

Kámen kdesi u stromu, uprostřed aleje u cesty, běžné místo. Vnímané s intenzitou svatého, rituálního prostoru - pak má každý verš v detailu mýtický význam. (Vybavuje se mi místo pod určitými stromy aleje ve dvou třetinách cesty mezi *NeuendorfB* a *Anklamem*, kde jsem svého času jezdil tak často na kole, nebo autostopem. Vytvořil jsem si tam právě takovou svatyni, ke které jsem se vracel). Mýtotvorný postup je u Bonnefoye velmi výrazný (nejde přitom o pár odkazů na antická jména, tato aluze je spíše zavádějící).

Použil jsem metaforu "kamene", pro neviditelně pracující dlouhověkost. Ale ústředním motivem sbírky je ***jáma***.

Řekl jsem, že k tak silné poezii, jako je ta Bonnefoye nemám moc co říct - a pak tu napíšu několik odstavců... možná jde jen o drzost...

07.11.2016

Vrcholné sbírky zásadního francouzského básníka.

Knihy se u nás prodalo 16 kusů.