• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 6 knih

Nové komentáře u knih Yves Bonnefoy

O pohybu a nehybnosti Jámy / Psaný kámen

„Jedné noci a a nad ránem další den jsem přečetl sbírku ***O pohybu a nehybnosti jámy***. Podobně, jako u poezie Paula Célana - pocit přesahu, fascinace, nemožnost něco důležitého k tomu říct....o to víc ovšem vjem hlubokého existenciálního zážitku, jeho až tělesného smyslu... Spojuji pro sebe dojem z obou jmenovaných básníků pro jejich jedinečnost, protože oba jsou kdesi na vrcholu, co je v poezii možné, protože k oběma se vracím, oba mě uhranuli na celý život. Célan je pro mě příklad výsostně osobní soukromé řeči, esoterické, nicméně právě proto se kdesi ve výšinách dotýkající každé zkušenosti (jakoby v momentě, kdy se slova teprve rodí). Bonnefoyova poezie je jak do momentu pěchované, milénia dlouhé tvoření kamene, niterně komponovaný nejistý chrám, v běžném životním momentě, ale tak intenzivně prožívaném, že se stává posvátným. Sbírka je mi uchopitelná teprve v celku celé kompozice - první čtení je jen obhlédnutí prostoru sémantického pohybu. Musím ji číst znovu, abych více splýval na detailech a nuancích, a prožil její další vrstvy. Zároveň ovšem cítím jistý odstup - Oba zmíněné básníky spojuje jen nesmírná působivost (kde by se dalo dokázat, jak je v poezii slovo celistvé, významem, v němž je rozum = pojmové uchopení, jen podmnožinou celku a proto nemůže zcela uchopit nadřazené - není v zásadě možný žádný racionální "převod"). Jak jsem se dočetl v doslovu k Bonnefoyově knize, autor v tomto směru pracoval vědomě a cíleně. Magie poetické strategie obou autorů je však zcela jiná - u Célana: stále se měnící, velmi variabilní plynné struktury, mnohobarevný kaleidoskop, vždy nová metaforika, nekonečno motivů, mnohost. U Bonnefoye - chvějivá pevnost, kámen, nahlížený z mnoha stran, propast jeho puklin, cílená jednota, minimalismus motivů i metaforiky. U obou potom: hlavní průhled, transcendence sémantiky básní v meziprostoru vytvořeném poetickou magií, která otvírá do reality, či spíše jejího vjemu kdesi za - u obou je průnik intenzivní, silně zážitkový a těžko sdělitelný. Kámen kdesi u stromu, uprostřed aleje u cesty, běžné místo. Vnímané s intenzitou svatého, rituálního prostoru - pak má každý verš v detailu mýtický význam. (Vybavuje se mi místo pod určitými stromy aleje ve dvou třetinách cesty mezi *NeuendorfB* a *Anklamem*, kde jsem svého času jezdil tak často na kole, nebo autostopem. Vytvořil jsem si tam právě takovou svatyni, ke které jsem se vracel). Mýtotvorný postup je u Bonnefoye velmi výrazný (nejde přitom o pár odkazů na antická jména, tato aluze je spíše zavádějící). Použil jsem metaforu "kamene", pro neviditelně pracující dlouhověkost. Ale ústředním motivem sbírky je ***jáma***. Řekl jsem, že k tak silné poezii, jako je ta Bonnefoye nemám moc co říct - a pak tu napíšu několik odstavců... možná jde jen o drzost...“... celý text
— zarivybagr

---

Eseje

„Svodka přednášek, úvah a esejů na téma poezie a umění obecně, některých umělců a básníků konkrétně. Baudelaire (především Květy zla), Rimbaud (Sezóna v pekle a vlastně celé jeho rozsahem nevelké dílo), fyzické umění patnáctého století a baroka, Athény a Jeruzalém Lva Šestova, Giacomettiho sochy lidí jako nožů, Mondrianův Rudý oblak (předobraz popisovaného bohužel nenalezen), osobní rozloučení s Paulem Celanem, ucelené poznámky k Henri Michauxovi nebo italskému romantikovi Leopardimu... A několikerá fixace přemýšlení o přemýšlení, s varováním před uzavřenými analytickými systémy (i když jim Bonnefoy přiznává jistou užitečnost). Těžké čtení pro milovníky umění.“... celý text
— petrarka72

---

Eseje

„„Adorno – často se to připomínalo a stále opakovalo – si jednou položil otázku, zda je poesie po Osvětimi ještě možná. Chápal ji však bezpochyby – málo citlivě a nepříliš šlechetně – jako prosté a naivní okouzlení dobrotou jednotlivých bytostí a krásou života. Nevěděl, že poezie není to, co hovoří o světě, ale práce, která tím, jak vyprošťuje slovo z pojmového diskursu, tento svět zakládá, v dobrém či zlém, neboť má za to, že mu lze dát smysl. Pochopena takto, poezie ani po Osvětimi neztratila na významu. Není shovívavým sněním, jež některé skutečnosti nutně činí nesnesitelným, ale luciditou, která předává odvahu. Spíše si všimněme, že znamenala v hodinách opravdu čirého zoufalství – jak to dokládají četná svědectví – oporu pro ty, kdo se zuby nehty drželi ne tak života jako ideje vlastní důstojnosti. Rezignovat na poezii po zkušenosti s vyhlazovacími tábory by znamenalo dovést do konce jejich záměr.“ (Yves Bonnefoy – Století, jež obětovalo slovo; in: Eseje; překlad Jiří Pelán)“... celý text
— HTO

---

---

O pohybu a nehybnosti Jámy / Psaný kámen

„Vrcholné sbírky zásadního francouzského básníka. Knihy se u nás prodalo 16 kusů.“
— HTO

---

MaximuM poezie

„Ponechám-li stranou užitečnost této antologie jako takové, musím navíc zkonstatovat, že zvláštní je jedna věc: museli přijít až francouzští básníci, aby si v textech věnovaných Praze (jimž je v knize vyhrazen zvláštní oddíl) všimli jednoho středobodu skutečnosti, který nám, domácím, obvykle uniká, ač jej máme přímo před očima. Který to je, neprozradím.“... celý text
— Finskej