Občanský průkaz
Petr Šabach
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/2030/bmid_obcansky-prukaz-8cX-350061.jpg
4
924
924
Autor v hrůze vzpomíná na léta, kdy se i cesta s odpadky do popelnice před dům, bez občanského průkazu mohla stát osudovou. Volně inspirován Stendhalem dělí policisty, kteří nám znepříjemňovali život, na švestkově modré, zelené, neviditelné a ty ostatní.
Přidat komentář
Když to člověk čte, tak začne chápat proč se lidé, kteří tohle v mládí zažili, a jen chtěli žít v relativním klidu, teď chovají tak, jak se chovají. Člověk co chtěl přežít "bez úkony" se musel chovat nenápadně a hlavně nikomu neodporovat a do ničeho se nemíchat...
Knížka se mi četla poměrně dobře. Autor píše čtivým způsobem a jako při jedné z mála maturitních knížek jsem snadno vnímala děj, protože byl snadno pochopitelný a Šabach neskáče z jednoho na druhé. Co už bohužel bylo horší, byla orientace v postavách. Během čtení jsem měla hrozný problém vyznat se v tom kdo je kdo a ani po dočtení knihy to vlastně pořádně nevím. Tohle mně osobně hrozně vadilo, protože se v knize neustále objevovaly nové postavy, které tam byly pouze chvilku a pak se zmínily zase po delší době a já pak prostě nevěděla o kom je zrovna řeč. Za mě osobně tohle knize hrozně ubírá na kvalitě, protože i přesto, že jinak není špatná, tohle mi zhoršovalo čtení a díky tomu jsem srazila v hodnocení dvě hvězdičky.
O téhle knížce jsem hodně slyšela, ale bohužel mě neoslovila tolik, jak jsem čekala. Možná, že film bude lepší, uvidíme. Nicméně palec nahoru za vtipné básničky! :)
První Šabach, kterého jsem četla, a bylo to příjemné seznámení. Není to humoristická kniha, byť komicky absurdních zážitků je plná. Doba všudypřítomných policajtů a zátahů na máničky z ní kouká jasně a odpudivě, úsměvný filtr starých dobrých časů se nekoná. Šabach je dobrý vypravěč a vypráví jak mu zobák narost, jako by seděl v hospodě a vykládal výběr historek z rozmezí dvaceti let. Nikdy nenudí, nestěžuje si, přehnaně nemudruje, dobře a rychle se to čte - příjemné odpoledne to bylo.
Drsný reálně socialistický příběh s prvky autobiografie. Jsou to jednotlivé historky,ale celkově pocit zmaru a odporu ke komunismu. Policie, StB, udavači. Je to síla.
(2006)
Jakožto pro člověka, který neměl tu "čest" zažít období totality, bylo čtení Občanského průkazu naprostým skvostem. Pan Šabach dokázal své zážitky popsat takovým způsobem, že pro čtenáře není možné se od příběhu odtrhnout do posledního slova!
(audiokniha) Skvěle autenticky sepsané zážitky z doby, kterou jsem naštěstí nezažil. Věřil jsem autorovi každé slovo. Je jasné, že žít za totáče bylo pro některé lidi v mnohém dost drsné, řekl bych ale, že právě společný nepřítel lidi podstatně více ztmeloval než například dnes. Přesto bych tuhle dobu nepřál zažít nikomu.
Nejvíc mi utkvěly v paměti různé smutné osudy obyčejných lidí a syrový popis událostí ze srpna 69. Naštěstí místy dost hutná atmosféra, byla skvěle prolnuta trefnými básničkami Aleše Kovandy.
"Každý má svou práci, my jsme estébáci.
Nocí přicházíme, přicházíme k vám.
Přicházíme nocí s tou úřední mocí.
Otevřete dveře, já vás zatýkám."
Platí to, co o knížce Hovno hoří tj. čtení milé, čtivé, zábavné a oddechové… Navíc však i trochu z popsaných poměrů a praktik normalizační společnosti mrazí.
První stránky – pocit daleké mizející minulosti a podezření, že mladší generace tohle snad nikdy nemůže pochopit. Co není prožito, jako by nebylo.
Bude mě to ještě bavit? Zbytečné obavy, skvělý vypravěč Péťa mě velmi brzy vtáhl do děje a ty tragikomické scény mi ve spojení s povedeným filmem rychle a působivě běžely před očima. Jako mé vzpomínky, jako kus mého života.
95 % (zatím 687 hodnotících s průměrem 83 %).
…
„Tak čti, vole!“ řekli sme my ostatní Alešovi. „My to chcem taky slyšet…!“ A Aleš teda čet:
„My stavíme stavbu, stavba staví nás
Když na Orlíku lámal skály, když řvaly sbíječky,
smála se na něj dívka z dáli, tak plaše, tak nedětsky.
Sešli se spolu pak po směně v šeru u stěngazety,
ona se dívala zasněně, on kouřil cigarety.
Utichly stroje, měsíc pak ozářil přehradu,
děvčeti štěstím se zrosil zrak, když ji vzal za bradu.
Chtěla se s ním hned milovat, však pevně zazněl jeho hlas:
Musíme stavět, budovat, teď není čas na žádný špás…
A když pak řece z kamene hráz v cestu postavili,
řekl jí tiše: Ještě ne, počkejme ještě chvíli.
Až vyrobí na přehradě stotisící kilowatt,
pak se teprv budem spolu, moje milá, milovat.
Četla teď denně v Rudém právu a proudu bylo víc a víc.
Konečně spatřila v tisku zprávu s prostinkým názvem ,Sto tisíc‘.
Večer se spolu zas setkali jak tenkrát: Na Orlíku.
A když se z trávy zdvíhali, v očích jí čet slova díků.“
Tuhle básničku sme si tenkrát všichni opsali a nějak se dostala i mezi pedagogickej sbor gymnázia, kam Aleš chodil, s tím, že se jedná o promyšlenou provokaci, ale pak si ji přečet i ředitel školy, kterýmu se kupodivu líbila natolik, že ji s doporučením Přepracovat závěrečnou sloku! zaslal do soutěže mladejch literátů.
…
V roce 1968 se policajti chovali téměř lidsky. Krátce po jednadvacátým srpnu nosili na klopách trikolory a stali se z nich málem „naši hoši“. To byl jedinej rok, co sme se jich nebáli. Říkali nám sice občas věci jako:
„Kuci, neblbněte…“, ale spíš tak jako starší bráchové.
...
Na náměstí Velké říjnové socialistické revoluce stál vlasatej kluk, kterej prodával losy Mony Lisy, a v týhle loterii představoval první cenu zájezd do Paříže a tenhle kluk tam každej den vyřvával: „Kupte si los! Poslední možnost emigrace!“
P.S.
Jak jsem v roce 2012 na čsfd hodnotil film:
Koncentrát dramatických osudů naší normalizace. Citlivě rozvrženo: bezstarostná veselost základní školy se s blížící se vojnou mění v zoufalý odpor. Dokonalé figury: máničky, hippies, práskači, pologramotní policajti, zlomení tátové, manželky ruských oficírů, nepřátelští celníci. Hudba, která léčila: folk, rock, blues, dylanovky, zakázaní muzikanti. Přesné reálie, nějak moc alkoholu. Něco z toho jsem si stačil prožít a bylo to krásné, protože jsem byl mladší, a bylo to tak hnusné, že jsem rád, že už je to pryč. Nespokojencům, kteří si neuvědomují, že právě prožíváme několik šťastných let v době mezitotalitní, bych přál jako lék na naivitu pár měsíců husákovského života na vlastní kůži. 95 %.
Možná že to není na plný počet, co se literární, jazykové, umělecké a kdovíjaké stránky ještě týče, ale tu pátou prostě musím dát za téma, kterému se Šabach věnuje a ta to, jakým způsobem ho pojímá, jak ho prezentuje, jaký jednoznačný postoj k němu zaujímá - a to je téma normalizace a s důrazem zejména na její počátek. Zejména situace okolo demonstrací ze srpna 69 jsou nosné. Takhle čtivých knih o tomhle smutném období není mnoho a za každou musíme být vděční. A když k tomu přidáme ještě Šabachův úsporný civilní (až hrabalovský) styl, dostatečný nadhled a s ním spojené dostatečné množství vtipných odlehčení těch brutálních situací... pak je to knížka, která si bez potíží u mě ten plný počet uhájí. Jen na závěr trochu srovnání s filmem, který jsem nedávno viděl poprvé - trochu jsem se u filmu bál, že to bude zbytečná smířlivá selanka, chválabohu nebyla. U knížky už jsem se toho tedy obával méně a znovu jsem byl potěšen - kniha je ještě o dost drsnější než film, zasahuje i dál do současnosti a dospělosti hlavních postav a opravdu je výborná. Zřejmě nastal čas se znovu začíst i do dalších šabachovin. A když se vlastně teď zamyslím nad tím, co jsem napsal v úvodu - vždyť já vlastně ten jeho styl mám rád, takže tu úvodní větu neberte ani vážně. Je to výborná kniha.
Tohle je moje Šabachovo srdcovka. A děkuju všem, kteří se podíleli na zfilmování, že mi ji nezprznili. Doba totality je tady opravdu věrně popsaná. Tak věrně, že dostanu vždycky strašnej vztek a je mi smutno za všechny, kteří museli trpět. A že jich bylo. Navíc je to úžasně vtipně psané.
Ale jo, mně se to líbilo, i když jsem se tu a tam ztrácela v čase...Úplně mě nadchly ty proložené Alešovy básničky.
Jedna z těch knih, které jakmile zavřete obálku, zapomenete, že jste je četli. A styl psaní zmatený, doslova wtf. Tohle že je oblíbená klasika?!
Má druhá kniha od tohoto autora a musím říct, že tohle bylo mnohem lepší. Kniha se čte dobře, styl psaní pana Šabacha mi sedl dokonale.
Jediné, čeho se nemůžu ubránit, je srovnávání s filmem. Ale musím říct, že oproti Hovno hoří a jeho filmovém zpracování, tohle bylo mnohem lepší.
Musím říct, že kniha nezklamala ani trochu. Film už nějaký ten pátek znám a co si budeme, zbožňuju ho. Fajn kombinace povznesení a humoru.
Knižní zpracování je obsáhlejší i s přesahem do současnosti na rozdíl od zpracování filmového.S různými obměnami, ať už v postavách, tak v ději a rozsáhlosti.V tomto případě se mi ale filmové zpracování líbilo více.
Tuto knihu jsem si přečetla, protože jsem už několikrát viděla stejnojmenný film na motivy téhle knížky. Film mám moc ráda a líbil se mi víc, než kniha. Kniha ukazuje realitu totalitní doby, a i když jsem tuto dobu nezažila, tak bylo zajímavé se o tom dozvědět víc.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Hovno hoří |
| 2006 |  Občanský průkaz |
| 2010 | Opilé banány |
| 2012 |  Království za story |
| 2009 | Babičky |
Hezké audio, smutné časy, střípky příběhů z doby, která se, doufám, nikdy nevrátí.