Obrys jednoho života
Thomas Bernhard
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/23045/bmid_obrys-jednoho-zivota-HOm-23045.jpg
5
34
34
Soubor pěti autobiografických novel (Příčina, 1975; Sklep, 1976; Dech, 1978; Chlad, 1981; Dítě, 1982), ve kterých se nejčtenější rakouský autor minulého i tohoto století vyrovnává formou "negativního" životopisu s traumaty, a současně zachycuje atmosféru poválečného Rakouska, je strhující tragikomickou výpovědí o světě. Bernhard hledá příčiny svého neštěstí, své plicní choroby, neutěšených rodinných poměrů i lidské nenávisti. Rozhodně si ale nebere servítky a bezohledně spílá všem, kteří jsou ochotni mu naslouchat.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2008 , Mladá frontaOriginální název:
Die Ursache / Der Keller / Der Atem / Die Kälte / Ein Kind
více info...
Přidat komentář
Bernhard ukazuje čtenářům o poznání jiné Rakousko, než jaké obvykle zná, a dělá to velmi hutně a čtivě - přestože to není žádná oddechovka. Zapomeňte na květiny v oknech, kroje a okouzlující přírodu a vstupte do světa plicních sanatorií, kde si štafetu předávají národní socialismus s katolicismem. Servus a stejně je to všechno fuk.
Nevím co má Bernhard proti odstavcům, snad mu v životě něco provedli, tak jako mu v životě něco provedlo skoro všechno a všichni s čím a s kým se setkal, každopádně se ve své próze rozhodl, že pro ně není prostor a tak se nám text rozkládá pěkně na plném formátu knihy. Thomas musí být noční můra pro nakladatele, kteří rádi přehnaně prokládají řádky, vynechávají stránky mezi kapitolami a vůbec knihy nesmyslně nafukují.
Ač jsem byl lehce obeznámen s tím, co od autora můžu očekávat, stejně mi už prvních třicet stran dalo pomyslnou čtenářskou herdu do zad. Při pasáži o sebevraždách jsem byl zaháčkován a Bernhardův styl si zamiloval. K autorovu dobru musím podotknout, že mi tato láska vydržela až do poslední stránky této bible všeho nihilismu.
Bernhard se nenarodil příliš šťastně. Rozvrácená rodina, nezaměstnanost a s ní spojené časté stěhování, válka, despotický internát (nejprve ve vedení nacistů, poté katolíků a z toho vyplývající výborná pasáž, kde autor tyto dva světy srovnává) a jako třešnička na dortu přijde plicní choroba v době, kdy Tommy najde konečně smysl života v podobě operního zpěvu a tedy přesun do nemocnic a sanatorií. Pokud vám život tolikrát podkopne nohy, zákonitě vám to musí ovlivnit charakter. Do toho mu nepracující filosof-spisovatel-dědeček (mimochodem - skvělá figura), který na něho měl ohromný vliv podstrkuje Schopenhauera, Kanta a podobné vejlupky.
Výsledkem je životopis jak z příručky o tom, jak se jednomu Rakušanovi mohl v druhé čtvrtině 20. století posrat život. Naděje tu zkrátka příliš prostoru nedostává. Ve finále mě překvapilo, jak se tento nepřístupně se tvářící text četl lehce.
Chápu, že Bernhard do určité míry fabuluje, že není všechno tak jak stojí v knize a byl tak trochu pozér. Jenže stejně jako u Bukowského mi je to úplně jedno. V první řadě stojím o prvotřídní čtenářský zážitek, z kterého si chci něco odnést. V Obrysu jednoho života se toho našlo relativně dost a tak uděluji plnou lahev vyplivaného sputa, tedy 100 ze 100.
Bernhard je nepřekonatelný pozér, který okázale pohrdá současnou společností, jeho tvůrčí metodou je hněv. Zdá se, jakoby svou kultivovanost pěstoval jen z toho důvodu, aby o to více vynikla ošklivost doby, v níž žijeme. Autobiografické texty shrnuté v této knize jsou o něco beletrističtější a přístupnější těm čtenářům, kterým se například Vyhlazení může jevit jako příliš vyumělkované. Každopádně i v tomto textu najdete rozesety jeho typické bonmoty, jako např. (volně prafrázuji z hlavy): "Moderní člověk nemá rodiče. Moderní člověk má pouze zploditele, kteří jsou zároveň jeho ničiteli." Geniální.
Autor patří k mým oblíbeným. Všechny knihy, co jsem doposud od něj četla i rozhovory s ním slyšela, mi evokují dobové jak soukromé životní, tak společenské problémy v Rakousku (nám díky historii často dost blízké).
A říkat nepřikrášleně, jak se věci měly nebo mají, to se moc nenosilo ani nenosí.
Výborně vykreslená atmosféra Rakouska před a krátce po druhé světové válce. Defakto memoáry autora, i když ten by s tím jistě nesouhlasil, a řekl by, že je to jen obrys, z něhož zeje prázdnota.
"Smrt, jíž se poznamenán těžkou chorobou tak často díval do očí, měla zde tvář veskrze lidskou. Podle toho bylo vše, co s jejími důsledky souviselo, svědomitě celebrováno na hraně živoucí osobnostní, rodinné, mezilidské individuality - a jejího pozemského znicotnění."
Démonické hrůzy z náletů, hrůzy internátní, traumatizující zážitky z války a dětství nemanželského a nechtěného dítěte jsou vychrleny dlouhými souvětími a bez odstavců jakoby jedním dechem s autorovým všudypřítomným strachem z udušení pod vlivem těžké plicní choroby.
"Jednotlivosti života mu připadají komické, celek tragický."
"Nikoli hrůza, nýbrž něha obrací Bernhardovu pozornost k mrtvým. I přervaný život je život plný touhy.... Je tu však něco, čeho se leká víc než smrti cizí i vlastní. Nepřiznaná, ano - všemožně zapíraná a popíraná neusmířenost. Z Bernhardova textu křičí davy neusmířených mrtvých. Není to jen jejich vina. Jsou zapomenuti."
citace z doslovu J. Stříteckého
Vedel som, čo môžem od Bernharda očakávať, preto som nebol zaskočený, čítal som od neho kedysi čo - to. Toto sú istým spôsobom zfabulované spomienky na detstvo a mladosť, nič optimistické, treba podotknúť. Bavilo ma to, hm...