Obsluhoval jsem anglického krále
Bohumil Hrabal
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/537609/bmid_obsluhoval-jsem-anglickeho-krale-66329d2d28609.jpg
4
1836
1836
Román obsluhoval jsem anglického krále, zachycující životní dráhu číšníka a hoteliéra v průběhu dramatických událostí a politických zvratů 20. století, napsal Bohumil Hrabal roce 1971. Pojednává o touze malého pikolíka dosáhnout uznání i bohatství, neboť cítí, že jím druzí opovrhují.... celý text
Přidat komentář
Jedna z nejkrásnějších a nejlidštějších knih, které znám. Dlouhé odstavce bez interpunkce mistrně vyjadřují naléhavost sdělení hlavní postavy jménem Jan Dítě (zde plně platí nomen omen). O čtenářovu pozornost se také postarají opakující se úvodní slova každé kapitoly: Dávejte pozor, co vám teďka řeknu".
Co stránka, hluboká pravdivá myšlenka. Jan Dítě mi byl sympatický od samého začátku, získal si mé srdce svou opravdovostí a schopností vidět svět citlivýma dětskýma očima.
Ke knize se opakovaně vracím. Filmová podoba se mi vůbec nelíbila.
Knihu jsem četl po mnoha letech podruhé. Jedna z nejlepších knih, jaké kdy byly napsány,
v tuzemské literatuře rozhodně. Naprosto nerozumím komentářům některých čtenářů, například tomu příspěvku, který je uveřejněný před tímto.
Kniha se na jednu stranu dobře čte a je zajímavá. Na druhou stranu obsahuje ohavně kruté scény, které mi nejdou dohromady s celkovým pojetím vyprávění. Zajímavé také je, že film mnohé zamlčel a mnohé nesmyslně nadsadil.
Hrabal nám představuje takový hořkosladký příběh Jana Dítěte, který se z obyčejného mladého pikolíka díky své snaze postupně propracoval až na milionáře a majitele hotelu. Působivě líčí touhy, vzestupy a později i pády hlavní postavy během jeho životní pouti. Kniha je dle mého názoru stejně dobrá jako film.
To co tady někteří píší jako negativum, to jest Hrabalovy dlouhé odstavce, je přesně to co se mi na jeho díle strašně moc líbí, ten neuvěřitelně dlouhý tok myšlenek zachycených na papír.
Pan Hrabal je pro mě mistr pera.
(SPOILER) Příběh je o celém životě Jana Dítěte, který se chce se stát milionářem. Začíná v hotelu Praha, kde se stal pikolíkem a snaží se přijít k majetku. Po nějaké době přestoupí do hotelu Tichota. Poté se stává pomocníkem vrchního Skřivánka, který dokonce obsluhoval anglického krále v hotelu Paříž. V tomto hotelu Jan Dítě obsluhuje habešského císaře. Němci obsadí Čechy a Jan si vezme Němku Lízu za ženu, ale Němci ho stále nemají rádi. Manželé mají syna, který pořád tluče hřebíky do podlahy a po smrti Lízy je odvezen do dětského domova. Jan dostal poštovní známky po Líze, za které si koupí hotel v Praze a je jedním z nejlepších hoteliérů v okolí. Chce být vnímán jako milionář, a proto se nechá dobrovolně zavřít do vězení s milionáři, ale ti ho stále nepovažují za milionáře, i když má 2 miliony. Svůj život dožívá v horách o samotě, ale je šťastný z dobře prožitého života.
Pěkná originální kniha která mě docela potěšila. Příběh Jana Dítěte který jako obyčejný číšník žije svůj sen že bude jednou milionář je veselý a smutný zároveň. Kniha opět sálá autorovou moudrostí a krásně vypráví příběh všech postav. Podle mě je lepší než filmová verze.
Poslouchala jsem a bylo to krásný.
Potom viděla film a ten mě nenadchnul.
Po přečtení komentářů číst knihu asi nikdy nebudu.
Ale audioknihu vřele doporučuji.
Knihu jsem četla dost dlouho (absence odstavců a skoro i kapitol). První asi třetina mě moc nebavila, ale pak se to rozjelo a já zase koukala, kolik všeho možného je autor do svých knih schopný dát. Opravdu hodně různorodý a působivý děj. Mám pocit, že bylo skvělé vidět hl. postavu jak postupně kráčí životem, někdy i trochu s absurditou.
Z jeho knih se mi tato líbila nejvíce. Také proto, že jsem neviděl její zfilmovanou verzi.
Hrabalovou knihou Obsluhoval jsem anglického krále, jsem se musela doslova prokousat. Prvních 150 stran jsem se do čtení musela nutit. Děj byl zajímavý, ale vadil mi styl, jakým byla kniha napsána, především to, že byla členěna do příliš dlouhých odstavců. Naopak se mi líbilo využití nepřímé řeči, které není příliš časté.
Posledních 50 stran jsem přečetla jedním dechem, asi jsem si už zvykla a čtení šlo rychleji.
Příběh chlapce Jana Dítěte, který jako obyčejný číšník a sní o svém vlastním hotelu, o tom že bude milionář, vážený člověk a majitel vlastního hotelu. Proplouvá životem třicátých let, válečné doby až do padesátých let. Ovšem žádná doba mu nepřeje a on je přesto šťastný v tom co dělá a i když ho stíhají životní tragédie, on je vnímá jinak a život miluje tak jak je. Hrabal dokázal krásně psát o životních osudech lidí, jejich štěstí i neštěstí, radosti i tragédiích, ale vždy tak krásně popsal lidský život.
Proud života, který nejprve bublá a hledá svou cestu, jako potok, aby se později zklidnil a nakonec nevyhnutelně a smířeně vlil do oceánu pokoje. Poslední třetina je obrovsky nabitá emocemi, protože se velmi výrazně otírá o marasmus všech dob, kterými pan Dítě životem prochází (ne)poznamenán. Přitom Hrabal píše o dějinných mlýnech, které kdekoho semlely na padrť jakoby mimochodem, jakoby ani nebylo jeho záměrem čtenáře vyždímat z emocí a ze slz. Nestydím se to přiznat, tak mne to dojalo. Jsem si jist, že nejsem sám. Prožil jsem při čtení silné hnutí, které v literatuře zakouším jen velmi zřídka. Už jen za to novele musím udělit plné hodnocení. Ale nemusím se nijak ospravedlňovat nebo být na vážkách. Kniha je dokonalá i v jiných směrech. Například záběr autorových znalostí obyčejných i neobyčejných věcí je neskutečný. Nebo umí tak dobře fabulovat, že to nepoznám. Ať už píše o hoteliérství, obchodních cestujících, strojích na drcení kamene nebo o lásce a erotice či o hledání štěstí a místa v životě. Emocionální výplach závěru je podpořen dokonalým spisovatelstvím a prací se slovem v každé části. Proto za plný počet a bez váhání.
Ze všech hrabalovek mě tato bavila nejméně. Přitom jaká ji provází pověst...
První polovina je spíše sbírkou "rybářské latiny" z oblasti pohostinství, která mě pravda mnoho za srdce nevzala. Zajímavé to začíná být až ve chvíli, kdy kniha zabrouzdává do proměn Československa spojených s válkou, okupací, osvobozením a nakonec i komunistickou totalitou. To se hlavní hrdina chová jemně řečeno naivně, nechává se strhávat událostmi a dokonce jim vychází vstříc. Nejsem si však úplně jist, co tím autor chtěl říct. Určitě ne relativizovat doby obou totalit (zvláště, když v jedné z nich kvůli tomu musela být sama kniha vydávána jako samizdat), což z toho ale někdy nepěkně kouká... Mě osobně bavila jistá míra fikce založená na realitě a využívající existující lokality – třeba lom s "lanovkou", do kterého si Hrabal domyslel svůj hotel, nebo klášter ve Sv. Janu pod Skalou s reálným internačním táborem (ovšem bez veškeré dříve zmíněné relativizace plný těžké práce, kde i uvěznění zemědělci, živnostníci, bývalí vysocí úředníci nebo diplomaté umírali). Napříč kapitolami mi ale chybí naopak poetičnost a střídání uvolněného s drsným, jako tomu bylo ve větší a lepší míře v Postřižinách nebo Ostře sledovaných vlacích.
A mimochodem, na Wikipedii se píše, že v knize se "objevují i erotické motivy". Nu, jak to říct slušněji, tamní vyjádření je pěkný eufemismus. Pamatuji, jak jsme v době našeho dospívání četli na jehličkové tiskárně vytisknuté podobné příběhy. Potají, aby na nás nikdo nepřišel. Mělo to kouzlo zakázaného. A přitom stačilo číst povinnou literaturu, která zacházela i dál... To nám ovšem v hodinách češtiny nikdo neřekl, že...
(SPOILER)
Ano, to, že se v knížce peče velbloud, to vám dají do čítanky, ale že je kniha plná detailních popisů předválečného sexu, to se u nás na gymplu neučilo. A tak holt jsem se ke knížce dostal až jako starej chlap.
Hrabal byl jistojistě mistr popisů, kosatych souvětí a nezvyklých výrazů. Jen kolikrát třeba v knize zazní slovo "mázdra".
Sledujeme životní pouť malého českého člověka. Malý jménem (Dítě) i postavou. Má svůj cíl - být někdo. V první třetině si ho zamilujete, zavidíte mu, přejete mu úspěch. Pak se vám ale před očima změní na kolaboranta, manžela německé tělocvikářky a najednou jsou sympatie ta tam. Ani si neuvědomuje co vlastně dělá špatného, prostě si jen dál jde za svým cílem být milionářem, mít hotely a moc. Ve třetí třetině knížky už nám po všech stránkách dospěl - zjišťuje, že hodnoty života jsou jinde než v majetku, který vám stejně Strana sebere a nachází svůj klid v malém stavení kdesi v horách. A zase mu zavidíte, jeho život, jeho vzpomínky a jeho oči, které viděly tolik krásy.
Jestli se nepletu, knížka byla i zfilmována. A myslím, že kvůli tomu nedávno zesnulý pan Menzel někoho zmlátil holí.
Ještě dodám, že knihu mi do uší četl pan Mrkvička. Stačí vám to?
Na Hrabalův styl psaní jsem si nikdy moc nezvykla. Ve škole by nám za to urazili ruce, on z toho udělal styl. Mě to každopádně občas ve čtení rušilo. Příběh mě taky až tolik neuchvátil. Filmové zpracování taky není kdo ví co, ale nevadí mi se na něj občas podívat. Kdežto knižní si už znovu nepřečtu.
Není úplně snadné se v jednolitém textu zorientovat. Kniha má několik kapitol, přičemž každá kapitola je tvořena asi tak dvěmi větami. Každá věta tedy zabírá několik stran... Docela brutální.
Co se týče obsahu, tak jde o takovou oddychovku. Nic přelomového nepřináší.
Knihu jsem četla v rámci četby k maturitě. Nemůžu říct, že by se mi nelíbila, to ne, ale do další knihy od Hrabala se asi nějakou dobu hrnout nebudu.
K této knize jsem se dostal prostřednictvím Jazzové sekce, která dílo vydala ve své edici "Jazzpetit" v roce 1982. Pár Hrabalů už jsem měl za sebou, jeho styl vyprávění se mi velmi líbil a protože v té době nebyla k mání oficiální verze, uvítal jsem s nadšením tuto. Byli jsme s bráchou členy Jazzové sekce a tak se na nás, naštěstí, dostalo.
Kniha nezklamala, zaujal mě jiný a otevřený pohled autora nejenom na válečné události, ale i na tehdejší společnost, včetně erotiky (mohu-li to tak napsat).
Velmi jsem se těšil i na film pana Menzela, ale s tím jsem se, bohužel, nějak neztotožnil a v mých očích rozhodně nepatří k nejlepším režisérovým dílům.
Knihu mám stále v tomto vydání, nové jsem si nepořizoval. Občas ji otevřu a pár stránek si přečtu pro oživení. Mám pana Hrabala rád, ne vše jsem přečetl, ale to co mi prošlo očima, mě vždy plně uspokojilo.
Někomu se může zdát Hrabalův styl mistrovský ale pro mne je prostě hrozný. Kostrbatá souvětí přes celou stránku mě udolala. Vzdávám to, tohle byl můj poslední Hrabal
Štítky knihy
sex druhá světová válka (1939–1945) nacismus láska peníze zfilmováno česká literatura králové císařové stolování, servírování, stolničení mezilidské vztahy hotely čeští spisovatelé restaurace Bohumil Hrabal, 1914–1997 Ondřej Vetchý, 1962- sluhové, lokajovéAutorovy další knížky
| 2000 |  Ostře sledované vlaky |
| 2009 | Postřižiny |
| 2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
| 1978 |  Slavnosti sněženek |
| 1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
Nevím, jestli je to mým současným rozpoložením, ale kniha a styl psaní mi vůbec nesedly. Příběh víceméně o ničem a až na poslední pětinu knihy spíš iritující - čtenář bude vědět), hlavní postava nesympatická a přihlouplá, některé pasáže strašně rozvláklé a otravné (popisování toho, jaké bude mít kravaty, nebo jak si vyskládává peníze po podlaze). Stále opakující se "obsluhoval jsem habešského císaře" a návlékání šerpy bez jakékoliv souvislosti, nebo různé jiné výlevy (potomstvo zlé, blbé a zločinné) byly jen posledním hřebíčkem do rakve.