Oči modrého psa
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/317735/bmid_oci-modreho-psa-kzi-317735.jpg
3
97
97
Gabriel García Márquez bol kolumbijský spisovateľ, jeden z hlavných predstaviteľov latinskoamerického magického realizmu. Za prínos do svetovej literatúry 20. storočia dostal v roku 1982 Nobelovu cenu. Zbierka poviedok Oči modrého psa je knihou plnou emócií a éterickej ľahkosti ľudských túžob. Jednoduché príbehy sú prekladané pointami s nevšednou fabulačnou schopnosťou autora tak, aby po ich dočítaní zapadli jedna do druhej ako prsty na rukách.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 2016 , Slovart (SK)Originální název:
Ojos de perro azul, 1974
více info...
Přidat komentář
Ačkoli se jedná o útlou knížečku, není vhodné jí přečíst za jedno odpoledne. Každá z povídek mě nutila k zamyšlení o tom, co tím autor chtěl říct.
Já a povídkové soubory máme obecně komplikovaný vztah, ale tady to nějak nesedlo celkově. Buď je vina v překladu, který mi např. oproti Medkovi přišel hodně suchý a bez šťávy, ale spíš obecně v tématu. Jak už zde bylo zmíněno v komentářích, jádro povídek je morbidní a depresivní, ale většinově bezúčelně, snad až na Ženu, která chodívá o šesté, kde se čtenář určité katarze dočká.
Od Márqueze jsem v době, kdy píši tento komentář, přečetl pouze Dvanáct povídek o poutnících a na Sto roků samoty sbírám odvahu. Od Očí modrého psa jsem toho moc nečekal, souděpodle čtenářskývh ohladů, nicméně kniha předčila mé očekávání. Sice rozhidně nejde o učebnicový příklad magického realismu, spíše na mne působí dojmem surreálných textů. Nejsou snadno čitelné, protože velmi hutné a člověka stojí mnoho energie proniknout pod závoj podivných vět, aby odkryl povídku ve své úplnosti... nicméně výsledek stojí za to. Čtenáři se dostane svědectví o znepokojivých, nepřirozených, živočišně krásných příbězích.
Kniha obsahuje 14 povídek. Celkově se mi líbila většina povídek. V povídkách se vyskytují magické prvky, mají tajuplnou atmosféru, vyskytují se v ní také existenciální témata (láska, osamělost, odcizení, krize identity, vina, smrtelnost). Přenesla se na mne atmosféra jiné kultury. Povídky jsou krátké, u některých povídek si nejsem jistý, jestli jsem pochopil jejich smysl, takže některé povídky vybízejí k tomu, abych se k nim časem vrátil a znovu se do nich ponořil. Čtenář se musí na čtení povídek více soustředit. Líbily se mi například tyto povídky: Třetí rezignace, Eva uvnitř kočky, Natanael jde na návštěvu a další. Nejméně se mi asi líbila povídka Rozhovor v zrcadle. Povídky mne zaujaly svými náměty a knihu hodnotím na 100 %. Kniha má pěkný přebal.
Dlouhodobě zvažuji, že si od autora přečtu knihu STO ROKŮ SAMOTY, ale stále jsem se k této knize nedostal, něco mě stále od ní odrazovalo, možná její náročnost, těžko říci. Každopádně po přečtení knihy OČI MODRÉHO PSA jsem se rozhodl, že dám knize STO ROKŮ SAMOTY šanci a vyzkouším ji a uvidím, jestli se začtu a bude se mi líbit. :)
Márquez jak ho neznáme: chmurný, těžký a neuchopitelný. Sbírka povídek z autorových mladých let je jak vystřižená z Bretonova manifestu. Snové a morbidní příběhy se zabývají nedosažitelnými tématy smrti, života, plynutí času a vztahy mezi živými a mrtvými. A právě proto je surrealistické pojetí těchto chimérických témat zcela oprávněné (reportáž o výšlapu na Praděd by totuto metodou asi nedopadla). Je lépe číst s odstupem, nesnažit se chápat, ale jen nechat na sebe působit sílu obrazů, půvaby zvukomalby a krásy Márquezova fabulismu. Jeho nádherný jazyk je i tady všude přítomen. A zde cítím povinnost vyzdvihnout jistě náročnou, ale vynikající práci překladatelky Lady Hazaiové.
Gabriel Garcia Márquez patří k mým úplně nejoblíbenějším autorům, ale tahle knížka povídek je z mého pohledu bída. Celou knížkou prostupuje oslizlá makabrozita a opile smrtná tématika. Hnití, rozklad, zmatené představy – jsem mrtvý, ale vnímám, slyším, vidím, dokonce rostu! Opravdu mě to nebavilo. Zcela mi chyběla autorova zvláštní veselost, radost ze života a potřeštěnost, pro které ho mám tak ráda. Za mě propadák.
Nálada každé povídky je ponurá. I když kniha má jen přes 100 stran, četla se mi trochu hůř. Některé povídky mají spád a čtou se dobře, ale u některých mi unikala pointa. Určitě stojí za přečtení.
Nevím, jak začít, jak tohle dílo uvézt, jak se vyjádřit.... z počátku jsem byla poněkud rozpačitá, očekávajíc Marquéze klasiku (ten školsky známý magický realismus). Ovšem tento vypravěč je zarputilý expresionista a v každé povídce vyjadřuje jinou hloubku poznání. Strach, obsese, náznaky šílenství, snivá romantika, hluboké uvědomění si skutečnosti, která děsí, ale nutí hnát se dál - mistr Marquéz stokrát jinak!
Déšť, snění, zrcadlení, umírání, ztrácení se v čase. Ne vždy pochopitelná, vnitřní logika, údiv tváří v tvář neznámu, cesta neznámými krajinamu. Jazykově a stylově skvostné, nezvyklé metafory a atmosféra tak tísnivá, že ji budete ještě dlouho cítit.
Mezi nejlepší díla autora bych tuto knihu určitě nezařadila, ale je to určitě kniha, na kterou po přečtení nikdy nezapomenete. Knihu sem četla zhruba před rokem a musím říct, že vzpomínky na úryvky k jednotlivým povídkám se mi vrací celkem často.
Tohle bylo celkem těžké čtení. Ponuré a docela náročné na četbu ve vlaku. Některé povídky na mě zapůsobily víc, jiné míň, jak už to tak bývá, nejkrásnější asi Oči modrého psa a Žena, která chodívá po šesté. A třemi hvězdičkami neříkám, že bych se ke knížce nevrátila -naopak, za vhodného rozpoložení ráda.
Tak to byl výběr pro přípravu na sebevraždu. Něco mi už až vadilo, prostě tam těch hororových výstřelků bylo trochu moc. Vlastně tam ani nic jiného nebylo.
Velmi temná a depresivní - za mě nejtěžší čtění od Marqueze. Dokáže skvěle navodit atmosféru, ovšem bohužel jen tu negativní.
Kniha je zajímavá v kontextu celé autorovy tvorby, Márquezovy první povídky jsou surrealistické, temné, ale i nejednoznačné, díky své mnohovrstevnatosti se v nich překrývají několikeré reality, tudíž orientace v textu je místy obtížná.
Přestože se velmi odlišují od jeho pozdější tvorby, najdeme v nich již základní znaky celého jeho díla. Asi to není vhodná knížka pro seznámení se se spisovatelem, Márquezovým příznivcům by však uniknout neměla.
Rozhodně nedoporučuji číst jako první knihu od tohoto autora, ale spíše až po přečtení většiny jeho děl. Je to asi nejtemněší Márquez, které jsem kdy četla, ale kniha se mi líbila. Chce to mít na ni správnou náladu :-)
Knihu jsem nedočetla. Připadalo mi vše stejné. S morbidností mají ostatní pravdu. Vydržím hodně, ale číst dobrovolně o takových věcech? Nechci dostat depresi. Doufám, že romány jako Sto roků samoty mě od něj nezklamou.
Nedočtené odkládám zpět do knihovny, což se mi u Marqueze stalo poprvé. Morbidní, nepříjemné čtení (knihu jsem poprvé otevřela v posteli před usnutím..velmi špatný nápad!).
Část díla
Druhé žebro smrti
1948
Eva uvnitř kočky
1947
Hořkost tří náměsíčníků
1949
Isabelin monolog o tom, jak prší na Macondo
1955
Jak černý Nabo nechal čekat anděly
1951
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 | Na paměť mým smutným courám |
Márquez se ve svých ranných povídkách celkem zřetelně snaží tancovat na hranici mezi životem a smrtí. Spíš ale než na slavnostní melancholický waltz jsem se díval na cha-chu řízlou polkou a charlestonem. Dobře, chápu, že hranice mezi životem a smrtí může být docela tenká, někdy dokonce úplně zmizí, ale tady jsem nevěděl co si vybrat. Ať jsem se zaměřil na postavy, energii, děj, emoce, formulace, či myšlenku, vždycky jsem se ocitl v autu. Příliš experimentu, málo formy. Za zmínku stojí povídky : "Žena, která chodívá o šesté", "Jak černý Nabo nechal čekat anděly", nebo "Muž přichází v dešti". Tam jsem zavnímal autorem udávaný směr. Tam jsem se stal pozorným čtenářem. Jinde bohužel ne.