Oči plné děsu
Ambrose Bierce , Montague Rhodes James
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/21788/bmid_oci-plne-desu-cRq-21788.PNG
4
71
71
Sbírka povídek klasiků hororu Ambrose Bierce a Montagua R. Jamese. „Bierce nevytvářel mýty a vize, ale anekdoty. Takové, jaké přišly do módy o půl století později a kterým se dnes říká „černé“. Není v tomto oboru většího mistra.“ – Josef Škvorecký A Montague R. James? Jeho povídky, to je malý zázrak. James se stal klasikem hororového žánru „ghost story“, a k tomu je ještě ze všech nejlepší...... celý text
Literatura světová Horory Povídky
Vydáno: 1992 , Winston SmithOriginální název:
The Collected Writings of Ambrose Bierce / Ghost Stories of an Antiquary
více info...
Přidat komentář
Jste milovníci Poea? Jo? A Lovecrafta. Též jo? No, a což takhle něco middle.
Ambrose Bierce a Montague James jsou autoři takzvané doby přechodné, jelikož literární vědci jim přisuzují roli spojovacího článku mezi tvorbou ryze gotickou a pozdější weird fiction, se kterou přišel právě slavný HPL.
Oči plné děsu jsou povídkovou sbírkou, ne ani tak antologií, jelikož zde kooperují pouze dva autoři, ovšem storky nám poskytne vpravdě pozoruhodné.
Abyste rozuměli, vy, kdo se rozplýváte nad Darcy Coates, tak bez pana Jamese by duchařská story, Darcyin subžánr, patrně nikdy nevznikla. A ač jde o průkopníka své doby a nejednu povídku modernímu čtenáři brzdí zastaralý styl vyprávění, tak vysoká kvalita a až děsivá autenticita se nedá příběhům odepřít. Jak už to bývá, některé jsou silnější, jiné slabší, ale v součtu se drží nad průměrem.
Ambrose Bierce má svá vyprávění poněkud kratšího rozsahu než jeho kolega, ale vyznačují se něčím, co na tehdejší dobu byli skutečně neobvyklé - humorem. Ano. Humor v hororovém žánru je dnes již běžnou záležitostí, nicméně tažme se, kde je jeho původ. Bierce zkrátka psal anekdoty, a už jen za své novátorství dostává body nahoru.
Ovšemže, příběhy jsou popisné, opisy v nich zdlouhavé a příliš uhlazené až místy nudné, avšak milovník starších děl se poměrně rychle adaptuje. Nejde o knihu na jedno posezení, je třeba ji vychutnat. Já tak učinil a dobře jsem udělal.
Celkové hodnocení 75% -hluback-
A. Bierce byl významný redaktor, novinář a spisovatel. Jeho povídky mají příjemně tajuplný, někdy i docela hrůzostrašný nádech, občas se sympatickou příměsí cynismu nebo černého humoru. Některé zejména krátké texty mají krásně černohumorné pointy. M. R. James je ovšem skutečný zakladatel moderního hororu. Náměty velmi často čerpal ze svého odborného působení, pracoval jako knihovník a zabýval se popisem a katalogizací středověkých rukopisů. V jeho povídkách se objevuje celá řada naprosto klasických témat: prokletý rukopis, tajuplný zámek, hrůzostrašná rodová kletba atd. atd. Inspirace historií je zde zcela zřejmá. Povídky mají natolik silnou atmosféru, že ani nepotřebují nějakou výraznou pointu. Za mě dokonalé. Je proto jen dobře, že jeho povídky vyšly souborně v moderním vydání ve dvou svazcích, měla by to být povinná četba pro všechny fanoušky žánru.
Zbierku som si prečítal najmä kvôli Biercovi, ale musím priznať, že poviedky od Jamesa sa mi páčili viac. A to som doteraz tohto autora nepoznal.
Oči plné děsu je sbírka, která mi byla doporučená. A jelikož mě povídky moc baví, šla jsem do toho. Ale hned na začátku jsem se sekla, protože první povídka mě vůbec nechytla. A jelikož jsou oba autoři velice oceňování, nadechla jsem se a četla dál. Hned to bylo vážně lepší :)
Jsem vděčná za medailonky. Kdo tyhle moje kraviny čte pravidelně, už ví, že tohle je pro mě důležité. (Každej má něco...tak co?!) Obálka knihy je taky skvělá, hodí se. Mrzela mě jenom jedna věc. Že ilustrace nejsou součástí každé povídky. Přeci jen, podle jejich vyvedení a co do jednotlivých příběhů znamenají, škoda, že nebyly v každém kousku :(
Ke každé povídce jsem napsala nějaké ty kecičky. Klasika, no...
(Kniha Oči plné děsu vyšla pouze u nás a to spojením knih obou autorů, které vyšly v zahraničí:
The Collected Writings of Ambrose Bierce (1960) - Ambrose Bierce
Ghost Stories of an Antiquar (1937) - Montague R. James)
Povídky obou autorů byly dobré, ale nebudu lhát. Práce Ambrose Bierce mě navila mnohem víc. A ráda si od něj něco přečtu dál...
Celkové hodnocení knihy táhne dílů právě Montague R. James...
Přečteno před mnoha lety. Nijak mně kniha neoslovila a to je u tohoto žánru u mně co říci. Ale abych úplně nepomlouvala, nebylo to úplně na propadnutí, ale znám lepší.
Plně souhlasím s komentářem uživatele Gordonlord. Mně se na knížce nejvíc líbil asi obal. A "oči plné děsu" jsem měl já po přečtení knížky, ze zjištění, že jsem četbě "toho nejlepšího" od A. Bierse a M.R. Jamese věnoval svůj čas. Hororových povídek jsem už četl hodně, ale takhle sbírka patří asi k těm nejnudnějším. Nehledě na to, že autoři často nevytvářeli v povídkách ani náznak hororové atmosféry, a taky že závěr povídek (který by měl vygradovat alespoň nějakou pointou) často vyšuměl do ztracena. Pozitivní bylo, že některé povídky měly alespoň zajímavý námět, který však byl trestuhodně nevyužit do označení alespoň "dobré hororové povídky". Nadšení většiny uživatelů, kteří vysoce hodnotily tuhle sbírku, obdivuji a zároveň nechápu, já osobně bych tuto knihu příznivcům hororů nedoporučil.
Skvělý výběr povídek z pera dvou dnes již klasiků píšících strašidelné příběhy. Upozorňuji, že se nejedná o hororové povídky!!! Musíme brát na zřetel, že jsou to povídky psané na přelomu 19. a 20.století. Vřele doporučuji čtenářům, kteří se v tomto žánru vyžívají a mají duchařskou literaturu z tohoto období rádi.
plusy :
-Povídky Ambrose Bierce jsou tak krátké, že nemají šanci začít nudit
- zastaralost vyprávění, doba vzniku a pouze lehce zneklidňující atmosféra příběhů tomu dodává jistou zvláštní a poutavou poetiku
- Některé povídky staví na dobrém nápadu
- Vlastně ani nevím celkově proč, ale celé se to nějak dobře četlo
Mínusy :
- povídky R. Jamese jsou plné vaty a kecání o tom, jak byl jaký klášter postaven, jaký mnich zde v jakém století pečoval o zahrádku a jaké knihy si večer hlavní hrdina v posteli četl. Nic z toho nemá sebemenší vliv na příběh a souvislost s ním jen sotva. Vata jak hrom. To si snad dělá srandu.
- pointy povídky buď nemají žádné, a nebo ubohé.
- dost se na příbězích podepisuje datum jejich vzniku,. Takhle archaicky a nestravitelně se dnes už nepíše. Také povídky postrádají gradaci, napětí, skutečný děs (za hranici lehkého zneklidnění tu nejde vůbec nic) a často i slušný příběh.
- občas jsem se hrozně ztrácel v ději často se musel nutit soustředit na četbu, protože děj samotný mě nedokázal do příběhu vtáhnout.
Klenot mé knihovničky.
První setkání s oběma pány, hlavně s fascinujícím a všestranným Ambrosem Bierce - kdo nezná, laďte Wikipedii, ačkoli komentář Eraserheada také není zcela bez informační hodnoty...
Opravdu povedená sbírka. Troufám si tvrdit, že autor této hororové kolekce vybral ty nejlepší povídky z pera obou autorů.
Nevím, ono je to těžké. V podstatě oba autoři mají něco dobré, ale něco i nudné.
Vybrané povídky amerického (Bierce) a anglického (James) spisovatele, nás zavedou do dávného 19. století, kdy žánru vládly duchařské a napětím nabité povídky. Tehdy literatura strachu a děsu opustila teprve své plínky a dělala první odvážné kroky. K vyvolání strachu či děsu stačilo málo, čtenáři a čtenářky nebyli/y tak otrlí/é jako dnes, stačila jen zmínka o mrtvém, či tajemném duchu, nebylo vůbec třeba zabíhat do nějakých krvavých jatek či gore festivalů. Šlo hlavně o vyvolání strachu, ne znechucení.
Ambrose Bierce je někdy označován za spojnici mezi tvorbou E. A. Poea a H. P. Lovecrafta. Poeův duch na nás dýchne např. z jeho povídky Moxonův pán, pojednávající o inteligentním šachovém stroji. Biercovy povídky občas stojí na nenadálé pointě, nečekaném, často zcela logickém, a ve svém důsledku i podivně humorném, vyústění. Klasická strašidelná povídka, napínající až na samou hranici snesitelnosti tak skončí naprosto realisticky, logicky a normálně - např. Bezedný hrob, Pohřeb Johna Mortonsona a částečně Zabedněné okno, kde je tento styl v závěrečné větě naprosto unikátně postaven na hlavu. Tehdy však tomuto žánru zcela jasně vedla duchařská povídka a ani Bierce se jí nijak nevyhýbal - najdeme zde několik klasických povídek o pomstě: Prostřední prst pravé nohy, Zakleté údolí; či zjevení ducha jako předtuchy zlého: Diagnóza smrti, Halucinace Staleyho Fleminga. A závěrečný výčet je třeba doplnit ještě trojicí zcela nadpřirozena prostých, přesto mrazivých a děsivých povídek Město zesnulých, Jedné letní noci a Hodinky Johna Bartina.
Bierce v mnoha svých povídkách zveřejněných v této knize dokazuje, že je neprávem opomíjeným spisovatelem, který pomáhal stavět základy hororového žánru v literatuře. Dnes už by se mnohé jeho povídky zdály být pouhým klišovitým průměrem, je však třeba mít na paměti rok jejich vzniku. Přesto některé z jeho povídek neztrácí nic ze své atmosféry a děsivosti ani dnes, např. Prostřední prst pravé nohy je klasickou, stále fungující, duchařinou. Bierce mě zaujal hlavně svým svérázným smyslem pro humor a schopností vykřesat cosi děsivého a strašidelného i z obyčejných věcí v obyčejných, na první pohled ne zcela hororových, příbězích: Hodinky Johna Bartina nebo Jedné letní noci. K podobnému stylu se mnohem později občas uchyloval např. Ray Bradbury v některých svých výletech do kraje hororové povídky.
Je však také pravdou, že některé z povídek, jsou poměrně slabé a nebo se v nich jejich pointa a smysl trochu ztrácí, např. Říše neskutečna nebo Město zesnulých, která svým způsobem připomíná jen suchý zápis z místní kroniky.
Povídky obsažené v této sbírce pochází z Biercovy sbírky Can Such Thing Be? z roku 1893, přeloženy byly z vydání The Collected Writings of Ambrose Bierce z roku 1960.
Montague Rhode James se za svého života zabýval ponejvíce historií a starými manuskripty. To se samozřejmě projevilo i v jeho povídkové tvorbě. Např. hned v první své povídce této sbírky Album kanovníka Alberika spojil obé dohromady, leč povídka je trochu nudná a nezáživná a tak nějak jsem měl při čtení pocit co tím chtěl básník vlastně říct.
Jamesovu tvorbu bych nejlépe přirovnal k tvorbě H. P. Lovecrafta, ovšem zdaleka ne proto, že by HPL nějak kopíroval, či odkazoval k jeho tvorbě, ale spíše a jen proto, že psal ve stejné době jako mistr hororu. Povídky M. R. Jamese mají stejnou atmosféru, podobné zápletky a vyvolávají stejně mrazivé pocity při čtení. Na rozdíl od povídek HPL však Jamesovy povídky často mají jeden závažný problém a to jsou jejich závěry, které zpravidla kazí dojem z celé jinak dobře napsané povídky. Přirovnal bych to k někomu, kdo nafukuje papírový pytlík, chystá se ho bouchnout a v očekávání obrovské rány přivírá oči a snaží se od bouchajícího pytlíku dostat co nejdále. Jenže pak se místo rány ozve jen tiché puf a veškerý efekt a přípravy byly na nic. Takhle na mě působily některé povídky. Jsou skvěle vyprávěné, atmosféra, zápletka a mrazivost se stupňuje, jenže pak jako by utne a nic z toho.
Nejzářnějším příkladem tohoto mého pocitu je asi má nejoblíbenější Jamesova povídka Mezzotinta o tajemném obrazu, který se každou noc mění a odvíjí se na něm jakýsi děj, který postupem času nabírá na děsivosti. Avšak nějaké rozuzlení, pointa či vyvrcholení se prostě nekoná.
V lovecraftovském duchu tajemna, čar, kouzel a neznáma se odvíjí i další povedené povídky Jasan o čemsi tajemném skrývajícím se v kmeni starého jasanu, Třináctka, jež je klasickou povídkou o objevujícím se a mizícím pokoji č. 13 v zapadlém hotýlku nebo Jen hvízdni, můj hochu, a budu tu hned o nalezené staré píšťalce.
Svou zálibu v historii a starých manuskriptech pak James rozvíjí v povídkách Poklad opata Thomase, Hrabě Magnus či Ztracená srdce.
Všech osm povídek M. R. Jamese obsažených v této sbírce pochází z knihy Ghost stories of an Antiquary vydané v roce 1937.
Přes všechny chyby knihy (nezáživnost některých povídek, občasné zbytečné zabředávání do historických a větných údajů - např. Jamesovy povídky Album kanovníka Alberika či Poklad opata Thomase - nebo ne moc dobré či strašidelné závěry povídek, se ke knize často a rád vracím, spoustu povídek považuji za silný nadprůměr daného žánru a miluju jejich historický nádech a přichuť. Jejich silným pozitivem je jednak prostředí, v nichž se odehrávají, které v denšní době již samo o sobě působí trochu strašidelně a tajemně.
Štítky knihy
Část díla
- Album kanovníka Alberika / Podivná sbírka kanovníka Alberika 1895
- Bezedný hrob 1888
- Diagnóza smrti 1901
- Halucinace Staleyho Fleminga / Halucinácia Staleya Fleminga 1906
- Hodinky Johna Bartina 1893
Označenie tejto zbierky a autorov ako spojovací článok medzi Poeom a Lovecraftom je v skutku výstižné. Texty oboch autorov spája oná uhrančivá dobová atmosféra, no zároveň, sú to štýly dosť rozdielne. Bierce vyniká viac hravosťou, zaujímavými pointami a nápadmi, James naopak systematickým a pozvoľným budovaním atmosféry. Nemá zmysel riešiť ktoré texty sú lepšie, silné kusy nájdete u oboch. Znova platí, ak máte približnú predstavu, čo máte od týchto starých majstrov čakať, sklamaní určite nebudete. Mňa najviac dostala Bierceova poviedka Město zesnulých, ktorá svojím ostrovtipom a dynamikou úplne stiera časovú priepasť od doby, kedy vznikla.