Odpoledne křesťanství: Odvaha k proměně

Odpoledne křesťanství by si mělo dát pozor, aby se k večeru nerozplynulo jako slunce ve vlnách. Tak se totiž stává systémům – náboženským, spirituálním i politickým – které, hledajíce své nové vyjádření, opustily to, co je činilo jedinečnými. Nabízím několik otázek, které mne při čtení knihy napadaly.
- Opravdu Mons. Halík, jak sám píše, kněz se 43 lety zkušeností, považuje vyznání hříchu proti šestému přikázání za trapné? Je snad proud Boží milosti odpouštějící těžký hřích prostřednictvím kněžského rozhřešení trapný, nepotřebný nebo snad nahraditelný ujištěním o všeobecném Božím milosrdenství, jak se zvláště na západ od nás namnoze děje? Neříkal snad náš Spasitel, že kdo se chtivě byť jen podívá na ženu, cizoloží s ní ve svém srdci?
- Autor se na jednom místě věnovaném problému stejnopohlavních svazků pateticky táže: „Smím tyto lidi [homosexuály], když konečně najdou partnera pro život, nutit k závazku celoživotního zřeknutí se touhy po intimitě, nebo jejich lásku nanejvýš „velkoryse“ označit za „menší zlo“, než je samota či promiskuita?“ Nejprve si neodpustím jednu logickou námitku – princip výběru ze dvou zel předpokládá, že existují jen špatné možnosti. Církev ovšem vždy nabízela onu třetí, která jediná nevede a priori ke hříchu, a tou je celoživotní pohlavní zdrženlivost ať už v myšlenkách, pohledech či skutcích spojená s vroucí modlitbou a snahou hledat své místo ve světě na základě rozlišování Boží vůle. V tomto kontextu mě napadá myšlenka, která se dá vztáhnout na mnoho výroků v této knize: Opravdu se má měnit morální nauka Církve jen proto, že se nehodí do dnešní doby? Nebo to je snad jeden z aspektů onoho slavného aggiornamenta?
- Je všeobecně známo, že Mons. Halík je velkým zastáncem a propagátorem druhého vatikánského koncilu, který v knize neváhal nazvat „hvězdnou hodinou 20. století“. Tento koncil podle něj uzavřel „gentlemanskou dohodu“ Církve s moderním světem. Gentlemanská dohoda ovšem předpokládá, že se jí účastní gentlemani. A promiňte, ďábel coby původce, podporovatel a inspirátor tolika prvků moderní doby vskutku gentlemanem není.
- Do očí bijící výsměch katolické nauce v knize sice zaznívá z úst amerického teologa Davida M. Knighta, ale Mons. Halík jeho myšlenku označil za „celkem logickou“. Jedná se o otázku, proč vlastně nepřipustit platně pokřtěné nekatolické křesťany k ostatním svátostem, uznáváme-li, že platným křtem žijí stejně jako katolíci v milosti posvěcující. Pomineme-li základní problém, že milost posvěcující se ztrácí i jediným těžkým hříchem – například již zmíněným přestoupením šestého přikázání sexuálním životem v neplatném svazku, nabízí se otázka, jak by mohli ke svátostem přistupovat ti, kteří mají zatemněné povědomí o jejich podstatě. Věří snad „platně pokřtění nekatoličtí křesťané“ v reálnou přítomnost Pána Ježíše v Eucharistii podle definice Tridentského koncilu? Sdílejí katolickou nauku o svaté zpovědi? Nahlíží stejně na svátost svěcení kněžstva? Odpověď mimo vzácné výjimky zní ne! Proto by se dopustil svatokrádeže, kdo by bez náležité dispozice přistupoval ke svátostem i ten, kdo tomu z moci svého úřadu nezabránil.
- „Žádné dogma nám nebrání v naději, že peklo je po Ježíšově projití prázdné.“ Proč tedy generace věřících před námi konaly přísné posty, dávaly almužny, zbožně získávaly odpustky, když je peklo prázdné? A co mnohá vidění omilostněných duší – zdály se jim snad přeludy?
- K několikrát opakované „nutnosti“ světit ženaté muže a udílet jáhenské svěcení ženám stačí poznamenat, že ani tak progresivní papež jako František to (bohudík!) neučinil, ač k tomu na Amazonské synodě bylo nakročeno, a dokonce v nedávné úpravě kanonického práva pod trestem exkomunikace zakázal pokus vysvětit ženu. Snad si správně uvědomil, že ani papež nemá právo měnit Božský základ víry a že by takový pokus byl stejně zcela neplatný, jako třeba svěcení „biskupek“ u anglikánů.
V tomto výčtu prapodivných výroků bych mohl pokračovat ještě dlouho (nepřítel jménem tradicionalismus, Bohem chtěná pluralita náboženství, subsistit, chybějící cedule s nápisem „Nesuďte!“ nad dveřmi Svaté inkvizice etc. etc.), ale, jak říká žalmista, unaven jsem již voláním. Čtenář jistě nebude mít problém tyto a mnohé další problematické názory v knize najít.
Na závěr ještě poslední otázka: Je tato „odpolední“ cesta skutečně ta, kterou se má Církev ubírat? Já spatřuji mnohem více naděje v návratu k tisícileté tradici Církve v duchu hesla arcibiskupa Lefebvra: „Tradidi, quod et accepi.“ - Předal jsem, jako jsem přijal. S důvěrou jsem předal jsem víru, morálku, liturgii, modlitby zděděné po předcích bez toho, abych se je snažil, já nedokonalý člověk, vlastními invencemi měnit.