Odvedu vás do Sierry Madre
Asa Earl Carter
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/134974/mid_odvedu-vas-do-sierry-madre-cBz-134974.png
5
240
240
Apače zná v Česku každý prostřednictvím knih Karla Maye. Román z pera Forresta Cartera, autora Školy Malého stromu, je ovšem idylickému líčení nekonečně vzdálen. Životaběh náčelníka Apačů Geronima a jeho boj za svobodu svého kmene vypráví Carter s nesentimentální syrovostí, je to příběh plný krutosti, lsti, naděje a porážek. Etnograficko-historický doslov o Apačích napsala Olga Kandertová... celý text
Literatura světová Dobrodružné Romány
Vydáno: 2012 , KalichOriginální název:
Watch for me on the Mountain, 1978
více info...
Přidat komentář
Napínavé, ale smutné čtení. Často přemýšlím, jak by dnes vypadal svět, kdybychom my, "civilizovaní" a "pokrokoví" příslušníci bílé rasy nechali Indiány a další přírodní národy žít v míru. Kdybychom se od nich něčemu naučili... Patrně bychom dnes nemuseli čelit mnoha problémům, které jdou s rozvojem moderních technologií ruku v ruce. Vodu a půdu jsme znečistili kdečím, od DDT a těžkých kovů po mikroplasty a farmaka. A každý nový úžasná vynález v sobě zároveň nese další rizika, další problém, na který v opojenosti z vynálezu teď nikdo nemyslí... Také nás většinou nenapadne, čím vším jsou mnohé vynálezy a pokrok jako celek vykoupeny. Kdysi to byla třeba krev Apačů. Ale i dnes je toho na Zemi stále velká spousta, co se dá zničit ve jménu "pokroku". A zpravidla ani nejde tak ani o blaho lidstva, i když si to tvrzení rádi necháme vnutit, ale o něčí plnou peněženku. Dnes jsou v módě různá "chytrá" řešení. Alespoň se to říká. Co je ale chytrého na tom, dát dítěti namísto běžné koloběžky elektro? Namísto knihy chytrý mobil? Nebylo by chytřejší spoléhat na svoje síly a um, tak, jako Apačové? Jak to dělali, že dokázali uběhnout až 150 km za den? To se asi nikdy nedozvíme. Můžeme ale aspoň dojít do obchodu pěšky nebo na kole (mechanickém!) a auto či "elektrovozítka" nechat doma. Prospěje to našemu zdraví i zdraví Matky Země. Je to levnější a ušetří to suroviny pro důležitější věci, než je náš momentální rozmar typu "nechce se mi"...
Kniha pojednáva o období posledného odporu pôvodných obyvateľov Ameriky pod vedením Geronima. Nech bol autor akýkoľvek, napísal slušné dielo a pri jeho čítaní sleduje čitateľ márny boj Apačov za svoju existenciu. Postupne sa dozvedáme, ako sa vodilo Indiánom, po porušení všetkých zmlúv s bielymi a po tom, ako ich právny status klesol na úroveň zvierat. Celá kniha je pocta pôvodným obyvateľom Ameriky, ich boju za svoje právo a ich duchovnému spôsobu života spojeného s prírodou.
silné a magické. a velmi podezřelé. Forrest Carter byl docela zajímavý a rozporuplný týpek, a Geronimo jakbysmet. výklad historie se pohybuje po sinusoidě, jednou jsou indiáni lstiví netvoři, podruhé ušlechtilost sama, unie je úžasná a skvělá zatímco konfederace zpátečnická a špatná.
ale můžeme to číst jako příběh. a příběh je to skvělý, jakkoli se možná stal úplně jinak. on ani ten jirásek nebyl historik.
(SPOILER) Román pojednává o posledních větších bojích Apačů proti Američanům a Mexičanům, v popředí je postava slavného válečného šamana Geronima. Na začátku a na konci je pozornost věnována právě událostem z posledních bojů Geronima v letech 18841886, uprostřed se dozvídáme údaje o jeho předchozím životě a válkách. V příběhu defilují také postavy dalších známých apačských válečníků jako byli Mangas Coloradas, Cochise, Victorio či Juh. Vzhledem k tématu je kniha velmi krvavá a brutální, psaná se značnými sympatiemi vůči Apačům, kteří byli skutečnými mistry partyzánské války, měli neskutečnou výdrž, dovedli splynout s krajinou apod. Zaujmou scény, kdy Apači přepadnou mexické město v převlečení za bandity, případně nasazení uniforem americké armády na kaktusy, aby běloši tušili v krajině přítomnost nebezpečí. Nemohu si pomoci, ale Apačové byli mnohem lepší bojovníci než publicistou Gwynnem tolik oslavovaní Komančové. Kniha se asi moc nelíbi historikovi Josefu Opatrnému, jenž o Geronimovi píše jako o vrahovi a renegátovi. Osobně proti Carterovu náhledu na tématiku apačských bojů proti bělochům a Mexičanům nic nemám. Dnes se totiž často o indiánech píše příliš tvrdě a negativně, krutost většiny jejich kultur nemůže přece obhájit bezohledné dobývání jejich území, tj. obou amerických kontinentů! Bohužel, zmáhá se i druhý extrém, kdy je samotný pojem indián považován za rasistický, uvádí se vymyšlené údaje o sto milionech zavražděných indiánů (většina z nich zemřela na nemoci a vůbec nevíme, kolik těch obětí bylo, zřejmě však podstatně méně než sto milionů apropos někdo počet obětí nesmyslně vztahuje pouze na území dnešních USA, ačkoliv drtivá většina indiánů zemřela na území dnešních latinskoamerických zemí).
Četl jsem vydání z roku 1983 a překvapila mne poznámka o autorovi na přebalu, která obsahuje hned několik nepravdivých údajů. Koho to zajímá, nechť se podívá na internet.
Moc hezká knížka, i když také smutná. Mohu doporučit každému, koho baví knihy o indiánech. Těch mi bylo velice líto. Tady je zas jednou vidět, kam vede „civilizace a pokrok“.
Nanejvýš uspokojivé.
Tak trochu jiný Vinnetou - surová skutečnost bez skautské romantiky. Je to napínavé a poutavé čtení, i když čtenář ví, jak to skončí. Člověk musí obdivovat tu obrovskou sílu ducha, s níž někteří Apačové (a nejen oni) bojovali o přežití své kultury a národa. Geronimo a jeho soukmenovci by mohli být literárními hrdiny dneška, jako byli Vinnetou a OldShatterhand (byť na rozdíl od Geronima smyšlení) hrdiny své doby. Želbohu pro davy thrillerových hrdinů není pro osobnosti silného ducha moc prostoru.
Vinnetou pro starší a pokročilé, kniha vtáhne do tématu, nelidskost a nepochopení je všudypřítomná.
Ke knize jsem se vrátil po mnoha a mnoha letech a rozhodně to nebyla chyba. Z prvního čtení jsem si pamatoval pouze některé morbidní pasáže, tenkrát mnou docela otřáslo zjištění, jakých ukrutností jsou lidé schopni. Bylo by hezké napsat toto v minulém čase. Bohužel. Spousta věcí se moc nezměnila. Při čtení jsem si uvědomil i další nepříjemné podobnosti s dneškem. Třeba to jak tehdejší tisk a různí činitelé manipulovali s veřejností, jaké v podstatě fake news produkovali k prosazení svých záměrů. V knize se také hodně mluví o svobodě, v jedné části knihy : Apačové se starali už pouze o jídlo, oblečení, bydlení a léky, velikost almužniček rozhodovala, jestli je správce „hodný“ nebo „zlý“. Nevím, někdy si připadám, jestli nejsme v tomto trochu, jako ti Apačové.
Dodnes mám pochybnosti o autorovi, nelze mu však upřít jeho literární "um", ten by snad dokázal uchlácholit i svatého ke ku-klux klanu, on by to jistě pohádkově řečnicky zvládl. Dílo se mi četlo déle, až moc déle, místy jsem se nutil do další stránky. Pokud si mám skutečně něco vzít z téhle dějové esence, tak zarputilý boj, skoro až nekonečný souboj severní a jižní linie, drtící apačský mezičlánek na kost, otřen o hromady mrtvých duší na obou stranách a myslících bytostí, jenž nenabyli takového osvícení, aby se konečně další písemnou smlouvou spřátelili natolik, aby mohli vedle sebe tolerantně žít. Nejsmutnější je, že onen krvavý boj sice ustál, ale problémy indiánských rezervací přetrvává.
Náčelník Josecito neměl ani tušení, jak vražedné jsou úmysly americké vlády. Stručně je vyjádřil činitel Úřadu pro indiánské záležitosti ve Washingtonu E. A. Graves, který napsal:
„Nemůže být pochyb, že tato rasa je odsouzena k rychlému a konečnému zániku… od osvícené a křesťanské vlády, jako je naše, nelze očekávat víc, než že zmírní a usnadní jejich konečný odchod ze světa vezdejšího.“
Armáda Spojených států odpověděla na Josecitovu žádost tím, že obklíčila jeho kmen a zahnala jej z White Mountains do rezervace u Bosque Redonda. Na vyprahlých pláních nebyly žádné stromy, ba ani křoví na stavbu wikiapů. Meskalerové si vyhrabali díry do země a žili jako prérijní psi v pětačtyřicetistupňovém vedru. Plodiny odmítaly růst. Příděly od Úřadu pro indiánské záležitosti, diktované Washingtonem, klesaly na hranici hladovění. Meskalery obklopily roje kousavých písečných much a moskytů. Začali umírat. Když se Josecito proti takovému zacházení ohradil, byl zavražděn.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ještě mě tak v souvislosti nejen s touto knihou napadá, když teď tak sleduju bouře kolem toho, na kterých životech víc záleží a kdo má jaká práva, že nějak v tom křiku postrádám zástupce těchto barev. Tito lidé byli „uklizeni“ z očí „Američanů“ a jsou uklizení dodnes. Ale historie se opakuje a co jsme v minulosti zaseli, v budoucnosti děti našich dětí sklidí. Většiny budou menšinami. Konec konců se to děje už teď. I křesťanství bylo fanatismem a páchalo zvěrstva po celém světě. Zacházení (pokud se to tak vůbec dá slušně nazvat) s Indiány bylo omlouváno tím, že to přece nejsou lidé.
Teď nám vadí fanatismy jiných
Skvěle napsaný román o hrůzách osídlování Ameriky a vyvražďování místních obyvatel. Posloucháno jako audio - namluvil Jiří Zavřel.
Velice silný příběh. Ze začátku mi nedocházelo, že kniha není fikce, můj mozek to bral jako dystopický fantastický příběh, moc nereálný a násilný na to, aby to byla skutečnost. Fakt, že je kniha drsná a krvavá, o genocidě a nespravedlnosti, nelze přehlédnout. Jednostranný pohled mě občas podráždil, ale i tak je kniha působivá. Odvedu vás do Sierry Madre není jen o životě Apačů, je i o nenávisti.
Před časem jsem se někde dočetl, že když nacističtí funkcionáři v rámci svých pracovních povinností přijížděli na prohlídku koncentračních táborů, odjížděli otřeseni tím, co tam viděli. Ale jejich zděšení nesměřovalo do vlastních řad (jak bychom asi očekávali), nebyli zhrozeni z toho, jak se jejich organizace chová k uvězněným. Naopak, opovrhovali těmi, kteří v táborech žili. „Co je to za rasu, která může žít v takové špíně?“ zněla údajně jejich obvyklá otázka.
Zdá se mi, že tento model se v dějinách lidstva často opakuje. Uvrhneme silou nějakou část populace do bídy, ekonomické i duchovní, vystavíme skupinu lidí pocitům ponížení, připravíme je o pocit vlastní důstojnosti, který je pro hodnotné prožívání života nezbytný, což nemůže nemít následky... A nejen, že se za to nestydíme a své provinění nevidíme, ještě to přičteme za vinu svým obětem!
O této tendenci v našem chování víme a dokážeme o ní mluvit odborným slovníkem: dehumanizace, skupinová identita a patologický dualismus, selektivní etická slepota... Ale k našim srdcím lépe promlouvají příběhy než sociologické studie, proto je tento román tak cenný - můžeme v něm velmi intenzivně prožívat, čeho jsou lidé vůči sobě schopni. Tak si jenom říkám, že by bylo skvělé, pokud bychom knihu nezavírali s pocitem „To je vážně hrůza, jak se ti Američani k Apačům chovali“, ale „To je vážně hrůza, jak se lidé dokážou chovat k lidem“.
Geronimo pro nás může být vzorem toho, jak odolávat nátlaku vnější moci, ukazuje nám ten správný recept. Dokáže si totiž uchovat vnitřní svobodu, nějaké to místo ve svém srdci, ve kterém zůstane vždy autenticky sebou, všem okolnostem navzdory. Trochu tím připomene starozákonní proroky nebo třeba disidenty v Husákově Československu – při čtení jsem si dokonce občas Geronima vizualizoval jako Jirouse (ještě bez panděra, samozřejmě :-), to se musím přiznat.
Nezáleží přitom tolik na tom, jak moc je náčelníkův příběh pravdivý (zdá se, že reálný Geronimo nebyl až tak pozitivní postavou - i když je otázka, jestli není náš „objektivně historický“ pohled na něj jen dlouhým stínem dobové protiindiánské propagandy), ani jestli si indiány obecně trochu neromantizujeme (zdá se mi, že svoboda v apačském vyznění je spíš kmenovou nezávislostí než individuální svobodou svědomí - snáze se nám o tom čte, než by se nám v tom žilo, myslím) - celé vyprávění je - v mém vnímání - symbolem, archetypem.
Hm, čtu si po sobě své řádky a vidím, že sice komentuji kde co, ale samotnou Carterovu knihu jsem nechal stranou. Je to proto, že mě vlastně nijak významně nezaujala, obsahovala sice mimořádně silné pasáže, ale často jsem měl dojem, že je docela zdlouhavá, že emočně tlačí na pilu až moc, a ani stylisticky mi příliš nevyhovovala. Ale uznávám, že problém zde bude spíš na mé straně: příběhy, kde „země duní pod kopyty stád“ zkrátka nejsou mým přirozeným prostorem a ani indiánská spiritualita mě neoslovuje. Ale to vůbec nevadí, možná spíš naopak – je pro mě užitečné prožít soucit se skupinou obyvatel, se kterou mě toho příliš nespojuje.
Kniha u nás vyšla poprvé v 83 roce. Od té doby je v naší knihovně zařazená mezi nejoblíbenějšími tituly.
Cítím z ní umění žít v souladu s přírodou, hrdost a volnost indiánského lidu. Nepřehlížím, že je to kniha krutá. Je však pravdivá.
Pravdivý je i autorův životopis. To na jeho knihy však vliv nemá. S autorovými názory nesouhlasím, za Dovedu vás do Sierry Madre dávám 5*.
Kniha má v sobě opravdu jakousi indiánskou mentalitu. Je z ní cítit svoboda, volnost a spojení s přírodou, vše jakoby propojené s jistou duchovností, a pak je tady samozřejmě bolest, velká bolest, kterou si indiánské národy procházejí dodnes. Ale i tou prosvítají paprsky naděje, záchvěvy nadšené odvahy a střípky hrdinství, občas i nějaké to smítko vítězství. Patří k těm knihám, na které přes veškerý smutek v nich obsažený rád vzpomínám.
Strhující příběh o lidské svobodě a odvaze ji hájit. Bulela jsem prakticky od první stránky, což v zájezdovém autobuse, kde jsem knihu četla, vypadalo podivně - snad si to paní průvodkyně nevyložila jako kritiku svých schopností.
Geronimova principiální nepřemožitelnost, vycházející z kontaktu se světem, který je jeho nepřátelům neznámý a nedostupný, mi připomněla Tuláka po hvězdách. Ale zatímco z Londonova hrdiny na mě dýchal mrazivý totální egocentrismus, Geronimo je bratr uprostřed bratří, slouží svému lidu a zůstává lidský.
Je to také hrozivý příběh o schopnosti člověka upřít lidskost druhému, se kterým hovoří (nebo ještě "lépe": raději ani nehovoří). Jako obvykle za podpory médií, produkujících senzačně krvelačné zprávy, a především těch, kdo mají na situaci ekonomický nebo mocenský zájem. Strašlivá hanba lidského rodu, která se stále znovu vynořuje.
Štítky knihy
boj o přežití Indiáni znásilnění Divoký západ sadismus genocida masové vraždy, sériové vraždy Apačové historické rományAutorovy další knížky
| 1996 |  Odvedu vás do Sierry Madre |
| 2000 | Škola Malého stromu |
Jak málo stačí - sám sobě namluvit že druhý národ je podstatoi nižší než vy a zabíjení žen a dětí a prodávání jejich skalpu najednou není odpornost ale logický čin. Stejně jako když se ve vietnamu vojáci mstili na civilistech, samozřejmě v koncentračních táborech, otroctví atd. Vypadá to jako by to v historii nebralo konce s dalšími případy. A při čtení podobných knih teprv opravdu začínám chápat jak skvělá je doba ve které žiju.
Kromě toho je ale kniha i o rozdílech ve vnímání času, vlastního těla, celé kultury.
Celý děj mi dost připomínal Siciliána. Nerovný boj který je úspěšný hlavně díky vynalézavosti, drzosti a odvaze.