Oheň
Henri Barbusse
Oheň : Deník bojového družstva Klasický, do mnoha jazyků přeložený román o zážitcích několika francouzských vojáků na francouzsko-německé frontě za prvé světové války vychází ke stému výročí narození francouzského spisovatele a průkopníka protiválečného a protifašistického hnutí (1873-1935). Román, založený na osobních zážitcích a vznikající jako válečný deník o utrpení kamarádů v blátě, dešti, mrazu, prachu a krvi zákopů, je napsán netendenčně a bez patosu a působí tím otřesněji. Doslov: Vladimír Brett... celý text
Přidat komentář
Ja som knihu cital, lebo ju mal rad Celine.
Ked sa Celina pytali, co si mysli o vojne, povedal ze vsetko co si mysli o vojne, zachytil Barbusse v Ohni. To mi ako recenzia stacilo. Okamzite som si knihu kupil.
Na to, že válečné romány nevyhledávám, musím uznat, že je to opravdu působivé čtení. Vzhledem k tématu a ději nemůžu napsat, že mě to bavilo, ale autorovi se podařilo zprostředkovat ten pocit, jaké to asi bylo, být vojákem v první světové. Že válka není jen bitva, ale taky nekonečná námaha a nuda. A zima a občasný hlad, a bahno, hodně bahna.
Ten závěr to dost zabil, sice autora do jisté míry chápu, ale víc by mě zajímalo, jak se dostali odtamtud než plakátové provolání.
Podle mě ta epizodičnost, postrádající jakýsi "ucelený příběh", není vůbec na škodu, naopak to dokonale dokresluje dokumentaristický tón knihy, a pomalejší rozjezd, díky kterému se v podstatě jen tak mimochodem seznamujeme s jednotlivými vojáky, až dusivě předznamenává katastrofu, která zákonitě musí přijít... a ta teda přijde (!!!) ve vrcholu tohohle díla - v kapitole nazvané stejně jako celá kniha. Popis je tak sugestivní, drasticky realistický a naturalistický, že ho jen tak nedostanu z hlavy, uf... Škoda jen toho konce, který z dnešního pohledu působí poněkud pateticky.
Knihu jsem četl před pár lety v létě na lavičce, přesto mě z některých scén mrazilo. Zajímavě a naturalisticky popsané zážitky vojáků z první světové války.
Tak jsem si tento válečný román po letech zopakoval s tím, že byť se týká událostí první světové války, neztrácí svou působivost i v dnešní době.
Kniha, která v člověku hodně zanechá. Autor popisuje hrůzy války a neskutečné utrpení obyčejných pěšáků syrově, ale zároveň s jistou dávkou poetičnosti, v níž se zrcadlí jeho spisovatelské nadání. Ne všechny epizody jsou stejně čtivé, avšak i ty "ne tak zajímavé" části přispívají k celkovému obrazu, který se kniha snaží podat.
Päť hviezdičiek, možno nie za celú knihu, ale určite za fenomenálnu kapitolu, ktorá popisuje útok na nemecké zákopy. Kniha sa čítala pomaly, aj preto, že sme často len niekde trpeli alebo trčali a prežívali bežný vojenský život, no veľkolepé finále vo mne zanechalo dojem.
Když toho rána pacienti přepychového sanatoria pod Mont Blancem nahlédli do přinesených novin, mohli na titulní stránce číst zprávu všech zpráv: „Válka je vypovězena“. Pochybuji ale, že tušili jaké hrůzy, šílenství a utrpení svět čekají. Henri Barbusse, coby přímý účastník bojů u Vauxrotu, vesnice Crouy a na kótě 119, nevypráví souvislý příběh, spíše skládá mozaiku roztroušených střípků, válečných zážitků a osobních postřehů. Koneckonců ne nadarmo zní podtitul knihy „Deník bojového družstva“. Naturalistické vyprávění z fronty a ze zákopů 1. světové války odívá Barbusse do precizně vycizelovaného a stylisticky mimořádně atraktivního hávu, čímž mu dává opravdovou literární kvalitu. Co zamrzí, je ona agitační nadstavba, vkládaná postupně ve stále větší míře do jednotlivých kapitol a vrcholící závěrečným proletářským pamfletem. Souhlasím, že válka je krutá, strašná a nespravedlivá, ale Barbusseho finální antiburžoazní obžaloba čpí velkohubým patosem na sto honů a možná ještě dál. Skončit se čtením už na Obvazišti, byl bych nejspíš mnohem spokojenější…
Drsná a syrová zpověď první linie Velké války. Někdy příliš zdlouhavá a jednotvárná. Velkou část knihy tvoří popisy druhů ve zbrani a jejich drobných příběhů z dovolených nebo zákopových dnů, kdy stojí všichni v bahně a padají na ně šrapnely a jejich morálku ničí nemoci a nezájem důstojníků.
Tak syrový a strhující popis chaotičnosti a nekonečných hrůz zákopové války jsem ještě nečetl. Pátou hvězdu zde nedávám jen pro proklamativní a skoro k neučtení plochý závěr, kdy jakoby autor přestal sepisovat neobyčejně živou a/ačkoli klipovitou válečnou reportáž a začal psát politické provolání "lidu proti mocným světa". To se dá sice pochopit vzhledem k námětu knihy a tomu co autor prožíval, ale románu samotnému to strhává z hodnoty. Tam Barbusse už nabádá, co "byste si jako čtenáři o tom měli myslet a jak jako lid jednat", zbytečně. Není divu, že jeho Oheň, jak samozřejmě neopomněl zmínit klasicky trapného dobového doslovu Vladimír Brett (vydání 1965) nadšeně četl V. I. Lenin a podle Bretta je Oheň "jedním z prvních děl stranického umění", což je asi přesně to, co jsme potřebovali vědět. - Ale i přesto Barbussův Oheň je legendární román, čí spíš povídková sbírka, a oprávněně. Čtěte.
Po přečtení jedinečného románu na Západní frontě klid jsem sáhl po této knize v naději, že prožiji podobný zážitek, jako při četbě nedostižného Remarqua. To, že nemohu knihy srovnávat, jsem zjistil brzy, avšak přesto jsem se neubránil alespoň obecnému porovnání. Oheň je stále vyzdvihován pro naturalistické a autentické popsání hrůz války. Souhlasím, že přesně to čtenář dostane, nicméně se nedovedu ubránit pocitu, že minimálně první polovině knihy cosi chybí. Nevím zda je to děj, hlavní hrdina či nějaká výrazná událost, ale snad právě proto, kvůli absenci těchto prvků, si člověk neodnese žádnou konkrétní vzpomínku, ale jen matné vědomí toho, že válka je špatná. Od druhé poloviny jsou už dějové linky, které pozornému čtenáři utkví v paměti. Ať už je to francouzský protiútok, stavba zákopů, nebo finální povodeň. Proto se domnívám, že právě druhá polovina je čtivější a zajímavější. Nicméně můj obecný a subjektivní názor je ten, že kniha by měla o dost větší úspěch, pokud by v ději byl nějaký jednotící prvek. Ať už hlavní hrdina, nebo hlavní příběhová linka. Remarque dokázal také zachytit autenticitu a hrůzu bojů, ale takovým způsobem, který člověka skutečně zasáhne. Nemyslím si, že by byl jeho popis účinků yperidu o něco méně naturalistický, než Barbussovo líčení bombardování. To v čem se oba velikáni válečné literatury liší je právě to, co si od knihy slibovali. Zatímco Barbusse chtěl zanechat ve čtenáři neotřesitelný pocit hrůzy a znechucení z války, Remarque cílil na silný příběh. S tímto vědomím musí dnešní čtenáři k Ohni přistupovat.
Válečný román o 1. světové válce. Je to velice zajímavé čtivo nebo spíše Na západní frontě klid, jenže z francouzské strany.
Bohužel nemohu dát víc než tři hvězdy. První půlka knížky se mi zdála dost fádní a nudně napsaná, druhá půle již byla zajímavější, přesto můj celkový dojem nezměnila. Popisované zážitky byly zcela jistě autentické, nezprostředkované a chvílemi velmi drsné.
A jeden pěkný úryvek (str. 257): "Víc než útoky, jež se podobají přehlídkám, víc než viditelné bitvy, rozvinuté jako korouhve, ba dokonce víc než boj muže proti muži, kdy se s křikem zmítají těla, je válka strašlivá nepřirozená únava, voda až po břicho a bláto a kal a ohavná špína, zplesnivělé tváře a maso v cárech a mrtvoly, plovoucí na hltavé zemi, které se už ani mrtvolám nepodobají. To je válka, ta nekonečná jednotvárnost běd, přerušovaná prudkými dramaty, to je válka, a ne bajonet, který jiskří jako stříbro, ani kokrhání polnic ve slunci."
Brutální, i zvláštním způsobem poetická. Četby nelituju, rušily jen schematické vývody v závěru.
Musím přiznat, že to byla má povinná kniha a že jsem ráda, že ji mám za sebou. Obecně válečné knihy nepatří k mým oblíbeným žánrům, a tato byla zvlášť brutální.
Na knihu jsem se velmi těšil a nezklamala mne - popisuje zákopovou válku ve své nejsyrovější podobě. Škoda jen poslední kapitoly, byla na mě až příliš rudá.
Nepamatuji se, že by jiná mnou čtená kniha z poválečné literatury na mě tolik zapůsobila, zanechala takový dojem.
Román je syrovým pohledem mladých mužů, původně obyčejných civilistů, kteří díky okolnostem vyměnili svou rodinu, domov za život v zákopech s každodenní špínou, hladem, nejasnou budoucností a pohledem na nepředstavitelné lidské násilí a smrt.
V této knize nejde tolik o děj, ale podstatou je, že se jedná o naturalistické líčení, zápisky člověka, který válku v zákopech zažil, prožil a přežil.
To je to hlavní, co by si člověk podle mne měl z knihy odnést. Že vše, co jest napsáno v této knize, kdysi skutečně někdo viděl, prožíval. A i proto, dle mého názoru, Barbussovi nemůže být vyčítán neucelený děj ani politicky laděné pasáže, protože to tak jednoduše v té době cítil, zastával takový názor. A kniha je především jeho svědectvím, jeho dílem.
Zcela chápu, že v době svého vzniku měl tento román zásadní význam a ten dle mého názoru přetrvává dodnes, proto je škoda, že kniha nepatří k zrovna často čteným.
Na závěr bych ráda uvedla krátký úryvek:
"Víc než úkoly, jež se podobají přehlídkám, víc než viditelné bitvy, rozvinuté jako korouhve, ba dokonce víc než boje muže proti muži, kdy se s křikem zmítají těla, je válka strašlivá, nepřirozená únava, voda až po břicho a bláto a kal a ohavná špína; zplesnivělé tváře a maso v cárech a mrtvoly, plovoucí na hltavé zemi, které se už ani mrtvolám nepodobají. To je válka, ta nekonečná jednotvárnost běd, přerušovaná prudkými dramaty, to je válka, a ne bajonet, který jiskří jako stříbro, ani kokrhání polnic ve slunci." (s. 281)
Tohle by měla být povinná literatura, člověku se chce po přečtení sympatizovat a shrnout ty 4 roky jedním slovem: "mrtvola".
Není to žádné vzrušivé vyprávění o válečném tažení, jsou to složené zprávy vojáka, který to líčí tak nějak věcně a místo strhujícího vyprávění popisuje skutečnost zákopové války. Nic moc se neděje, jen se jde od marnosti k marnosti. Trošku mi to připomíná Hemingwayovou Fiestu: prázdnota, nicotnost, nuzná přítomnost. Krom toho, že tady je scénou špína a bahno a největším štěstím neusmrcující zranění.
Literárním pozitivem je fakt, že to je takové syrové, prostě tu máš fakta a nějak si je přeber. Jinak se tahle knížka ale moc jako román brát nedá, ale já osobně to četl spíše jako "svědectví z první linie" než literární poklad..
Po přečtení tohoto válečného románu konečně chápu postupné oblékání zemí do rudých barev.
Není divu, že lidé touží po rovnosti a spravedlnosti právě v té době.
Skrz začátek jsem se musela opravdu prokousávat, ale končím knihu s dojetím, obdivem a úctou k padlým na obou stranách.
Z knih s protiválečnou tématikou zatím nejlepší přečtená kniha. Během četby jsem často myslela na Na západní frontě klid a taky na Švejka. Dále jsem myslela na své dědy i další příbuzné, kteří 1. sv. válkou prošli i na všechny, co v současných válkách trpí. Vůbec mi nevadí, že jde o zápisky, deník, naopak, dozvěděla jsem se víc než v kterémkoliv jiném románu. Téma je i po letech stále aktuální, proč mají lidé umírat ve válce pro něčí zájmy, proč je to i ve 21.st. stejné jako v minulosti. Velmi silná kniha, která dožene až k slzám, doporučuji.