Opojenie z premeny
Stefan Zweig
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/309272/opojenie-z-premeny-XQK-309272.jpg
4
115
115
Stefan Zweig (1881 – 1942) – rakúsky spisovateľ, esejista, prekladateľ, pacifista, humanista bol vášnivý zástanca zjednotenej duchovnej Európy a spolunažívania národov i kultúr. Jeho život výrazne ovplyvnili obe svetové vojny. Proti prvej sa, napriek svojmu odporu k politike, verejne postavil. Tá druhá ho zlomila a stratiac svoje ideály si vzal život. Vo svojej tvorbe neúnavne zdôrazňoval právo človeka na uznanie jeho prirodzenosti, odmietal pokrytectvo a každý neprirodzený tlak. Silne ovplyvnený psychoanalýzou Sigmunda Freuda vykresľoval postavy zmietané vášňami a citmi, či to boli veľké osobnosti dejín alebo iba obyčajní, takmer bezvýznamní ľudia. V roku 1938 emigroval do Spojeného kráľovstva a v roku 1941 do brazílskeho Petrópolisu, kde spolu s manželkou spáchal samovraždu, keď sa k nemu dostali správy o ničení kultúrnych hodnôt nacistami. Jeho skvostný román Opojenie z premeny je príbehom dievčiny, ktorá sa z jednotvárneho života v malej obci dostáva na krátky čas do prostredia veľkomestskej spoločenskej smotánky, kde sa z tejto nenápadnej poštovej úradníčky stáva krásavica obletovaná vrstovníkmi z majetných rodín. Jej „opojenie z premeny" však netrvá dlho. Kniha je plná neuveriteľných kontrastov, pominuteľných stereotypov, vzrušujúcich nevšedností, či premien i neustáleho boja o priazeň a priateľstvo. Zároveň však dokonale vystihuje pocit vnútorného prázdna, ktorý sa po vojne usídlil v mysliach premýšľavých ľudí a zanechal v ich srdciach nezmazateľnú pachuť a trpkosť. Dielo vznikalo začiatkom v začiatkom tridsiatych rokov, no autora od práce na ňom odvádzala ekonomická a politická situácia v Európe. Napokon vyšlo až posmrtne v roku 1982.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2016 , EurópaOriginální název:
Rausch der Verwandlung, 1982
více info...
Přidat komentář
První poválečné období vedlo v Evropě k neuvěřitelně hlubokým sociálním a společenským rozdílům a tlakům. Zweig coby výborný pozorovatel a mistrný komentátor a glosátor zachytil pod rádoby jednoduchým, pygmalionsky lehce zavádějícím titulem mnohem hlubší problémy doby a nevyhýbá se ani tématu dobrovolného odchodu ze světa. Právě proměna Kristiny vygradovaná setkáním s Ferdinandem však vytváří onen katalyzátor existenčních úvah, obav, zloby, nenávisti... smutku. Není kouře bez ohýnku, napsala Zweigova generační souputnice Agatha Christie. A přece jde ještě o něco víc než "jen" společenské rozdíly. Zweig žije v době dvou světových válek. Ti, jež prožili válku a hlavně ti, kteří zabíjeli ve jménu své vlády a svého národa, ztratili schopnost rozlišovat míru spravedlnosti a nespravedlnosti, práva a bezpráví, a posoudit, co je ještě únosné a morální, a co nikoliv. Člověk musí Zweigův román vnímat v kontextu doby jeho vzniku, aby docenil všechna sdělení, které do něj autor vložil.
Psychologická deštrukcia postavy až za hranice dôstojnosti, rovnako ako Zweigov prvý román. Intrigánska smotánka, ktorá ma tu vytáčala snáď ešte viac, ako dvorná lúza z Márie Antoinetty.
Prvý raz Zweigovi nedávam najvyššie hodnotenie. Nie teda jeho chybou, chápte ma. Aj keď samozrejme, má aj lepšie knihy.
Chybou bolo, že som si ja hlupák prečítal obsah na obale. Ani neviem prečo, väčšinou to nerobím. No a obsah na obálke nepopisoval dej knihy, ale dianie od strany 205 po stranu 230, v rámci 230 stranovej knihy. Dianie, ku ktorému to autor tých prvých 205 strán stupňoval.
A tak ma socialistické vydanie z roku 86 pripravilo o opojenie z premeny.
Zweigovo Opojení z proměny je moderní poválečná variace na pygmalionské téma, které však zachází ještě hlouběji do struktury sociálního uvědomění a hledá více než překvapivá a neobvyklá východiska. Z plaché, nesmělé a zakřiknuté poštovní úřednice Kristiny Hoflehnerové se ze dne na den stává vitální, sebevědomá a okouzlující mladá dáma, která ve švýcarském lázeňském středisku na potkání láme mužská srdce a svou naivní bezprostředností rozehřeje dokonce i duše zasloužilých starých pánů. Jak už to však v podobných případech bývá, nic netrvá věčně a pád bolí tím více, čím výše se vystoupí. Návrat k všednímu životu (zvláště pokud je bídný a nanicovatý) nikdy nebývá snadný, ať už se na to člověk dívá jakoukoliv optikou. Dokud Stefan Zweig buduje příběh v těchto intencích, nemám žádné výhrady. S příchodem ztroskotance Ferdinanda Farrnera však dochází ke změně, vyprávění se otáčí proti větru a těžkne. Do soukolí stroje se dostává písek a s každou další otočenou stránkou se z hodnocení odlupuje jedna hvězda. Nic proti otevřenému konci, ale závěrečný Farrnerův pamflet je skutečné utrpení.
Myslím, že kniha odpovídá tomu, že ji autor za života nevydal. Působila na mě trochu nesourodě, což mi k autorovi nesedí. Líbila se mi více první část, práce se slovy jako vždy u autora dokonalá.
Zajímavá kniha, trošku složitěji napsaná, než ty dnešní přímočaré jednohubky, ale o to silnější zážitek. Přestože jsem se neztotožnila s hlavní hrdinkou, tak její pohnutky chápu. Docela překvapivý konec.
Pokud je Stephan Zweig v něčem opravdovým mistrem tak v zobrazování vzplanutí té nejniternější vášně v postavách, jejichž život je do chvíle výbuchu spíše snem, než žitím. Pokud autorovy postavy cítí, cítí se vší zničující vášní, sobectvím, vědomím blízké propasti. Jejich city, tak nové ještě neznají hranice, jejich nadšení ještě není zevšedněno. Vše je jasné, krásné nové, objevné. Svět je kolotoč hlasitě vyzdvihující vlastní jedinečnost, krásná pohádka utržená ze řetězu. V jeho barevném víření můžete být vším. Jenže co se stane, když hudba dohraje, světla zhasnou a vy najednou zjistíte, že jste sám a bez peněz?
Kristýně se stane právě to. Pohádka přerušená zaklinkáním krutých hodin je náhle pryč, co s tím? Vzlétající pták představ je sestřelen, auto tak rychle ženoucí se noční tmou zastavuje za skučení brzd na okraji srázu. Touhy, které jako ohňostroje zdobily temnou klenbu, jednou, podruhé, potřetí, ještě nejsou pryč. Vzpomínky stále víří v paměti. nepohřbené. Jak se s tím vyrovnat? Rozum velí zemřít, ale zemřít nelze. Tvrdohlavost života je nezměrná.
To, co by se dalo pokládat za pravděpodobně skutečný konec příběhu Lízy Doolittlové z Pygmalionu (pokud by někdy doopravdy žila) se v půlce knihy mění na sociální drama, kde se do sporu dostává nejen bída a bohatství, ale především malá - námi všemi žitá - lidská spravedlnost a ta velká obecní soudy uznávaná.
Ve světě, kterým ještě otřásají dozvuky války, je tak člověk postaven před otázku po sobě samém. Po vlastní svobodě a právu na štěstí, po člověku skutečně žijícím, ne jen živořícím, po mravních zásadách, po spravedlnosti.
Všem známý motiv přeměny housenky v motýla je tak ozvláštěn o další a další roviny z nich každá jako by byla další variantou té základní otázky po právu na život a štěstí, na sebe sama. Zdánlivě naivní příběh nám dává možnost nahlédnout na téma proměny, která nutně nemusí končit motýlem, ale může pokračovat dál a dál, zdánlivě do nekonečna.
Chytrá, brilantní knížka. Strhující příběh o naprosté vyprázdněnosti a nemožnosti hnout se z místa. S vědomím toho, jak skončil autorův život, až v některých pasážích přechází mráz po zádech. Dokonalá schopnost se vcítit a vylíčit psychologii postav. Zweig dokáže čtenáře zavést do myšlení třicetileté dívky, která poprvé v životě zažívá něco, o čem vždycky snila, a když už to vypadá, že se to musí nějak zvrtnout, zvrtne se, ale jinak. Skvělý vypravěč, který dokáže chytit a nepustit. Jeho city a následné jednání, které líčí, se jak v jeho povídkách (sbírka Amok - doporučuji!) tak zde vytáčejí vždy do některé z krajních mezí, vášně jsou motorem příběhu, touha směřuje k naději vymanění se z bludného kruhu, ale hrdinům to prostě samo nejde. Autor jim musí trochu pomoci. Mistr Zweig opět nezklamal.
Studie o bezútěšnosti a beznaději života ....
Popelavě plavá poštovní asistentka Kristina prožívá své nejlepší roky v období první světové války .... zná jen bídu, všechno je pro ni drahé ....
Zdá se, že zasvítí slunce, když se dostane na pozvání tety do zbohatlické společnosti ve švýcarských Alpách - ale je to pouze záblesk ...
Jediná kladná postava tu je lord Elkins, který v sobě ještě uchoval mravní zásady :
" Víte přece, že ten druh společnosti, který vlastně žádná společnost není, se tváří vždycky rigorózněji než skutečná společnost .... "
I vztah Kristiny s Ferdinandem nese postižení dobou a nemá budoucnost ....jde spíše o spojení dvou zoufalých jedinců a také vede k zoufalému činu - stěží vysvobozujícímu ....
Brilantní zobrazení autora této doby - bez východiska ... smutné ...
Zweigův román, začínající jako příběh popelky Kristiny v duchu hesla "šaty dělají člověka" se postupně, v druhé části mění v obžalující výpověď ztracené generace, jejíž mládí a šance na plný život zničila válka a nikdo (stát, lhostejná společnost větších šťastlivců) nepodá pomocnou ruku, nikde vyhlídka na lepší časy, jen bezvýchodnost vše omezující chudoby ... Nejen sociální - ale jako je u Zweiga zvykem - také dobrý psychologický román.
„Řeknete mi, že chudoba není žádná hanba. Ale není to pravda, když se to nedá schovat, je to přece jen hanba, to se nedá nic dělat, člověk se zkrátka stydí, jako se stydí, když udělá skvrnu na cizím ubruse. Ať je to zasloužené, poctivé nebo ničemné, chudoba smrdí.“
Kéž bych si na tuhle knihu vzpomněl pokaždé, když budu mít tendence dávat lidem ve finančních potížích poučení o tom, že peníze nejsou důležité a že je třeba se zaměřit na duchovní hodnoty!
Už je to pár dní, co jsem Opojení z proměny dočetl a pořád nějak nevím, jak se k oběma protagonistům postavit. Našlo by se hodně dobrých důvodů, pro které by šlo zaujmout postoj revolučně-proletářský, společně s Villonem zvolat že „nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad“ a vinu za všechno hodit na společenskou situaci – vždyť postavení Kristy i Ferdinanda skutečně vyhlíží bezvýchodně, ta bezútěšnost je všeprostupující, a nevypadá to, že by byli schopni se ke štěstí dostat běžnou cestou.
Našlo by se hodně dobrých důvodů, pro které by šlo oba mladé lidi odsoudit. Jejich pohled na svět se omezuje pouze na ně samotné, nevidí nic než sebe (i hodnotu toho druhého odvozují od vztahu k sobě, potřebují druhého jen proto, aby v očích svého partnera mohli zase spatřit vlastní význam) a toto své štěstí spojují výhradně s blahobytem. Pokora a trpělivost je jistě nezdobí. Tím si nezakládají na budoucí spokojenost a náš smysl pro právo a pořádek nám napovídá, že si budoucí spokojenost ani nezaslouží – kam by to došlo, pokud by si každý bral osud do svých rukou takovým způsobem.
Ta vnitřní rozpornost románu je ale možná jeho nejsilnější stránkou. A taky důkazem Zweigovy skvělé práce. Jeho podání je totiž tak věrohodné, že se přibližuje reálnému životu – a proto nakonec tím, co se mi nejsilněji zapsalo do paměti, byla připomínka, že lidé jsou křehké a chybující bytosti, a že bychom je měli soudit s opatrností a pochopením. Zvlášť Kristina si, myslím, shovívavost zaslouží, svým charakterem je předurčena k tomu, nebýt aktivním činitelem svého osudu, věci se jí prostě dějí a ona je vždy se svojí reflexí jaksi o krok pozadu. A události, kterým je v románu vystavena jsou pro ni příliš velkým šokem, nic v jejím životě ji na to nepřipravilo – věkově je to sice už dávno žena, ale nemá obvyklou sadu zkušeností, které z dítěte dělají dospělého.
Zweigova práce při vykreslování Kristýniných pocitů a stavů je prostě úžasná (připomíná mi člověka, který sestavuje modely lodí uvnitř lahve), přesně tak, jak se o tom píše v komentářích přede mnou. Ještě dodám, že stejně skvělý je Zweig i v navození atmosféry, vykreslení pocitů Kristy při prvním setkání s Alpami nebo něčeho tak epizodního, jako je popis jazzové kapely v honosném hotelu – v tom všem je Stefan Zweig poctivý a pečlivý a já si dával velký pozor, aby mé pozornosti neunikla jediná věta. Protože každá jedna věta byla malá radost.
Ještě maličkost: možná je to náhoda, ale do obou svých románu Stefan Zweig nainstaloval velmi pozitivní vedlejší postavu. Generál Elkins nemá tolik prostoru, kolik dostane Condor v Netrpělivosti srdce, ale pokaždé, když „vstoupí na scénu“, tak do příběhu vnese tolik elegance, klidu a nezištného dobra, že jsem se na něj nedokázal než usmívat ... a při jeho intervenci na závěr Kristina pobytu v Engadinu jsem mu musel v duchu s plnou úctou zasalutovat :-)
U Zweiga mě vždycky znovu překvapí a přivede k úžasu, jak hluboko je možné dojít při zkoumání stavů člověka. Jeho postavy jsou skuteční lidé, ne umělé, neuvěřitelné konstrukce, ani prázdné nádoby dirigované do svých akcí autorem. Sledujeme jejich prožívání a připadá nám důvěrně známé, tak jemně, tak propracovaně jsou vykreslena i ta nejmenší hnutí a pocity.
Kniha vposledku ukazuje zlomenost, vnitřní rozklad obou hrdinů. Ferdinandovi je věnováno méně prostoru, ale cítíme a chápeme (jakkoli s ním můžeme nesouhlasit a může nás pohoršovat) zoufalý hněv člověka, který nemohl a nyní už ani nechce naplnit svůj potenciál. Namísto toho hledá zkratku, jak se domoci chtěného. Neobstát ekonomicky, na poli vlastní práce, bývá pro muže obzvlášť tvrdá prohra, mnohdy životní prohra. Není divu, že může vést ke zpochybnění celého konceptu pravidel hry.
U Kristiny je vyprávění rozvinutější a bohatší. Jak jsem ji během celé knihy sledovala, zdálo se mi, že jejím neštěstím je nedostatek skutečného zabývání se sebou, skutečné reflexe. Vidím ji především reagovat na okolí. Když si při konfrontaci s radikální změnou prostředí intenzivně klade otázku "Kdo jsem já?", připadá mi, že si ji klade poprvé. V přechozím období života neměla a nevydobyla si prostor pro své vlastní já, byla postrkována prostředím, bídou, povinnostmi. Ani během "dovolené" se ale k přemýšlení nad odpovědí nedostane. Opět je jen strhávána prostředím, tentokrát prostředím svůdně hýčkajícím a bezstarostným. Návykově bezstarostným. Nikoli osud, "vnitřní zákon", na který se odvolává, ale právě tento nedostatek kořene, vlastní identity, okolo níž by mohla uspořádat svůj život a dát mu smysl, ji ponouká k hněvu, odsuzuje k nenávisti a nedovoluje jí vyrovnat se s vědomím, že nemá tolik, co jiní. Nevěřím, že by otevřený konec mohl vyústit v Kristinino a Ferdinandovo štěstí, nevěřím, že by ve svém stavu byli nějakého štěstí schopni.
.. jak rychle si dokážeme zvyknout na přepych, jak lehké je se tomu poddat, nechtit to opustit a užit si to co jde.. Skromnost je krásná vlastnost ale v tomto případě jsem Kristinu chápala a přála, ať si to užije daleko víc .. víc romantiky, víc lásky, víc peněz .. snad si to nakonec i se špatným svědomím vše prožijí
Kniha se mi celkově líbila. Líbil se mi také plán útěku, který byl dopodrobna propracován a počítal s různými možnostmi, které by mohly nastat, když se naši hrdinové rozhodli vyloupit poštu.
Autor píše svým svébytným stylem, který se někdy čte a vnímá hůře (první část knihy, kdy často celá strana je tvořena třeba třemi dlouhými souvětími, bez odstavců - zde opravdu často ztrácím soustředěnost, mé myšlenky se toulají jinde a nevím, co čtu). Střední část je podána velmi poutavě a věrohodně, kdy dívka vstupuje do jiného světa bohatých a kdy se rázem vše obrátí, aniž hrdinka vůbec tuší, proč (jde o mistrovský kus ze života). Poslední část "zpátky doma" se čte také dobře, převládá děj před popisem. Ovšem je cítit, že zde byl román dodělávám po letech a jaksi mi nesedí k předchozím částem. Závěr mě pak zklamal svou "nedokončeností".
Přes všechny výhrady jde o hodnotné a zajímavé čtení. 75%, 29.12.2017.
...a když nás opustí to prosté opojení ze samotného života, co nám zbyde, když máme kapsy prázdné, naše srdce jsou vyprahlá a v hlavě se nám usadila beznaděj? Co nám zbyde, když jsme složili zbraně a otevřeli všechny brány dokořán? Nechť vstoupí Ona, černá nebo bílá, je vítaná...
Kristina se narodila do špatné doby, stejně jako mnozí jiní. Jejím životem procházela válka, která ji, ať už přímo či nepřímo, připravila nejen o rodinné příslušníky a majetek, ale i o radost ze života. Celý se točil kolem nemocné matky, její práce v poštovním úřadu, počítání peněz ze dne na den, šetření, starostí, šedi. Postupně přišla o všechny tužby, ambice, chuť žít, poznávat. Zlomovým se stává okamžik, kdy je pozvána matčinou sestrou na čtrnáctidenní pobyt do švýcarského luxusního hotelu. Z šedé myši se v záplavě luxusu, nových šatů a falešného přídomku "von" stává jiný člověk, učarovává jí pozlátko, zároveň má ale poprvé v životě pocit, že se může nadechnout. Zcela volně a svobodně. Zcela sobecky. Růžové brýle jí dokonale zkreslují pohled na závistivou a pomlouvačnou společnost, ve které se nachází. Díky ní je také její pobyt předčasně ukončen a čeká ji návrat do kruté reality - zpět do chudoby a šedi všedních dní.
A tento návrat si ani ona sama nijak neulehčuje, hltá ho plnými doušky, nechává se jím prostupovat a zmítá se vnitřním hněvem a nespravedlností. Ne, že by někomu něco nepřála, ale "proč oni a ne taky já?" Touha, hněv a vzpomínky na týden v jiném, fantaskním světě vyústí v Kristinin odjezd do Vídně, kde mimo potřeby připomenout si, jaké to tehdy bylo, navštíví své příbuzné. A tehdy přichází druhý zlomový okamžik a to seznámení s Ferdinandem.
Ferdinand se do jisté míry stává osudovým. Víc než vytouženým mužem a milencem, je jí přítelem se stejným vnitřním zoufalstvím, spravedlivým hněvem a touhou po lepším životě. Zaslouženém lepším životě.
Ferdinand je obrazem dokonale vyhořelého a vnitřně rozcupovaného člověka. Člověka, který mnohé viděl, mnohé zakusil a přesto, že je mladý, pozbyl chuť žít. Člověka hrdého a zostuzeného, bezvýchodného, vyhlodaného válkou, bídou, poválečným živobytím, ztrátou všech ideálů... V Kristině nachází konečně někoho, kdo je schopen mu porozumět. Stejně tak Kristina. Ale přesto, že k sobě mají tak blízko, přesto v sobě nejsou schopni probudit hlubší cit, jakoby snad schopnost milovat vyčpěla a stala se nedůležitou; a oba se nechávají zlákat dalším pozlátkem, falešnou a vysněnou "lepší" budoucností, svobodou, kterou svojí volbou navždy ztratí...
První část příběhu je relativně banálním popelkovským povídáním, přesto však s tolika prvky pochopení chudých, jejich pocitů v místech, kam nepatří, ale i možnosti volného nádechu po odbřemenění. Druhá část příběhu je o to zajímavější, alespoň po psychologické stránce. O to také pochmurnější. Pseudonadšení ovládající zúčastněné na konci, je spíš k pláči než smíchu. Otevřený konec by se mohl zdát optimistickým, ale já optimista příliš nejsem.
Opojení z proměny je výborným příběhem o lidských touhách, troskotání lidských přesvědčení a generaci, které ostatní nespravedlivě a bezohledně sebrali několik nejdůležitějších let života, jejich vnitřní prázdnotě a spoustě hněvu a sebelítosti.
"Nevím, vím jen, že je to těžké. To druhé by bylo lehčí. Ztroskotá to skoro vždycky, když se člověk postaví proti svému vlastnímu zákonu - nemyslím tím paragrafy a justici, základní státní zákoník a policii. S tím by si člověk poradil. Ale každý má svůj vnitřní zákon : jeden jde nahoru, druhý dolů. Kdo má stoupat, bude stoupat, a kdo má padnout, padne. Mně se zatím nepodařilo nic. Tobě se zatím nepodařilo nic. Možná, dokonce pravděpodobně se proti nám všechno spiklo, abychom zahynuli. Když se mě zeptáš a mám poctivě odpovědět, nemyslím, že jsem člověk, který bude jednou úplně šťastný. Možná že se to ke mně ani nehodí."
Mimořádná kniha, která je i v dnešní době stále aktuální.
Snaha a píle nestačí, osud člověk svojí snahou stejně nepřemůže. Víra v lepší zítřky je jen iluzí ale i luxusem, který se ukáže být naprosto zbytečným leč zároveň tím jediným, na který se zmůže.
Mimořádně bohatým a popisným jazykem autor vypráví příběh ženy, která nahlédne za oponu života šťastných a falešných. Toto prozření neúprosně nastaví zrcadlo jejímu dosavadnímu životu, minulosti, přítomnosti, ale i budoucnosti. Právě ta pro ni tímto okamžikem ztrácí jakýkoliv smysl.
Psychologii postav má autor zpracovanou bravurně. Myšlenkové zvraty a pocity hrdinů jsou propracovány do posledních podrobností, emoce na Vás přímo dýchají ze stránek knihy. Bezesporu každý, kdo holduje tomuto druhu literatury, musí být nadšen při četbě, a zklamán po dočtení, že toho není více.
Stefan Zweig nezklamal. Nádherný květnatý sloh a mrazivě vzrušující popis niterných stavů a myšlenek Kristiny Hoflehnerové, poštovní úřednice v bezvýznamné vesničce Malý Reifling. Kristina, která žije s nemocnou matkou v chudobě jako miliony dalších živořících občanů Rakouska po válce, dostane pozvání od své bohaté tetičky trávit s ní dva týdny dovolené v luxusním rakouském hotelu. Tady Kristina poprvé vidí život z druhé strany, ze strany bohatých lidí, kteří užívají života v marnivé rozmanité zábavě a nemusí počítat každý šilink. Tetička svou venkovskou neteř promění novými šaty, střevíčky, kadeřnictvím a manikurou v okouzlující mladou dámu a Kristina je opojena ze své proměny. O to těžší je pád a návrat do chudých poměrů.
Knížka se nečte úplně lehce. Množství vykreslujících alegorií, popisu přírody, psychologie lidských povah, rozdílné vnímání skutečnosti, sociální rozdíly a poměry ve společnosti v tehdejším Rakousku se mohou zdát rozvláčné avšak dávají vyniknout hloubce Zweigových myšlenek, kritiky monotónnosti společnosti a oslavy lidské jedinečnosti. Doporučuji...
"Je to jako... jako když se člověk dívá z ulice přes skleněnou stěnu do kavárny, kde se tančí, a neslyší hudbu. Neví, proč se tam lidé tak točí v taktu, který on neslyší, a tváří se přitom tak uneseně. Něco na nich člověk nechápe a oni zas na něm a myslí si pak, že je závistivý nebo zlý. A přitom je to přece jenom proto, že jim nerozumí a oni nerozumí jemu... Jako by člověk mluvil jinou řečí a chtěl něco jiného, než chtějí oni."
Štítky knihy
rakouská literatura 30. léta 20. století
Autorovy další knížky
| 2006 |  Netrpělivost srdce |
| 1979 | Amok |
| 1999 | Svět včerejška |
| 1966 | Marie Stuartovna |
| 1993 | Marie Antoinetta |
Poválečné období celou svou složitostí je prostředí pro autora, aby popsal sociální nespravedlnost a nezájem společnosti doléhající na obě hlavní postavy.
Dokonale popsal jejich cítění, úvahy a možnosti. Závěr mi připadá trochu zjednodušený - asi chtěl vyjádřit své pocity před svým odchodem ze života.