Orákulum

31.10.2018

Přestože jsem "Orákulum" četla v době vydání, po 18-ti letech ve mně nezůstala žádná vzpomínka a mohla jsem si tak dopřát čerstvý zážitek. Snad jen s vlažnějšími dojmy.
Resnick zůstal věrný svému stylu, kterému dominuje množství dialogů - důvod, proč se autorovy knihy louskají snadno a rychle. Popisnějším se stal ohledně prostředí i akčních pasáží, ovšem jako už tolikrát předtím selhává po stránce budoucích technologií. Příběh je zasazen do velmi vzdálené budoucnosti, mezihvězdné cestování je záležitostí hodin až dnů, ale lidé například nemají k dispozici oblek, co by je ochránil před pouštními teplotami. Musí spoléhat na své obyčejné oči a ve tmě si svítit, ani profesionální zabijáci nemají implantáty nebo brýle s různými režimy vidění. Komunikace s počítačem připomíná špatný vtip (podobně si ji mohli SF spisovatelé představovat už v 50. letech) a takto by se dalo ještě chvíli pokračovat, Resnick zkrátka postrádá byť špetku technického vizionářství. U některých jeho románů to nevadí, jejich síla je ve schopnosti přimět člověka přemýšlet na určené téma. Nicméně "Orákulum" je spíše akční vycpávka, klade stejnou otázku jako první díl, akorát s nižší intenzitou: lze využít člověka s neskutečnou mocí, nebo je lepší předejít problémům a raději zkusit dotyčného zlikvidovat? Hlavní (anti)hrdinové v tomto smyslu dumají a planě teoretizují o rozsahu schopností Orákula od začátku do konce knihy, kdy se konečně objeví i Ona, někdejší pronásledované dítě, nyní dospělá Penelopa Baileyová. Stále mi absolutně nesedí způsob, jakým manipuluje s událostmi, to už není o efektu motýlích křídel, nýbrž zcela z říše kouzel.
Jako oddechovka to ušlo, přesto jsem od Resnicka čekala větší hloubku, tak budu v hodnocení přísnější.