Orthodoxie

„Poslední stoikové jako Marcus Aurelius byli právě lidé, kteří věřili ve vnitřní světlo. Jejich důstojnost, únava, zasmušilá vnější péče o jiné, beznadějná vnitřní péče o sebe, to vše vycházelo z vnitřního světla a existovalo jen v jeho ponuré záři. Stojí za povšimnutí, že Marcus Aurelius klade důraz jako všichni introspektivní moralisté na drobné úkony: to proto, že nemá dost nenávisti ani lásky, aby provedl mravní revoluci. Vstává brzy ráno, právě tak jako naši aristokraté žijící „prostým životem" vstávají brzy ráno, protože takový altruismus je mnohem snazší než zrušit zápasy v cirku nebo vrátit anglickému lidu jeho půdu. Marcus Aurelius je nejnesnesitelnější lidský typ. Je to nesobecký egoista. Nesobecký egoista je člověk, který je pyšný, aniž by měl pro to omluvu ve své vášni. Ze všech možných druhů osvícení je nejhorší to, které tito lidé nazývají „vnitřním světlem". Nejstrašnější ze všech náboženství je uctívání boha v nás. Každý, kdo někoho takového zná, ví, k čemu to vede. Každý, kdo zná někoho z Ústředí vyšší myšlenky, ví, co z toho vzešlo. Bude-li Jones uctívat boha v sobě, bude to nakonec znamenat, že Jones uctívá Jonese. Ať raději než vnitřní světlo uctívá slunce nebo měsíc, ať uctívá kočky nebo krokodýly, najde-li je ve své čtvrti, ale ať neuctívá boha v sobě. Křesťanství přišlo na svět především proto, aby důrazně prohlásilo, že se člověk nemá dívat jen dovnitř, nýbrž má hledět ven, vnímat s úžasem a s nadšením přítomnost božského lodivoda. Být křesťanem má svůj vtip právě v tom, že člověk není ponechán o samotě s „vnitřním světlem", nýbrž rozhodně poznává světlo vnější, krásné jak slunce, jasné jako měsíc a strašné jako armáda s prapory."

Jestliže lze nějaké lidské jednání nazvat v povšechném smyslu bezdůvodné, pak jsou to drobné úkony zdravého člověka, který si píská při chůzi, seká holí do trávy, přešlapuje nebo si mne ruce. Právě šťastný člověk dělá zbytečné věci; nemocný není dost silný, aby dělal zbytečnosti /.../ Každému takovému bezpečnému počínání by šílenec přikládal konspirativní význam. Domníval by se , že sekání do trávy je útokem na jeho soukromé vlastnictví. Přešlapování by považoval za smluvené znamení pro spiklence. Kdyby se šílenec mohl stát na okamžik bezstarostným, uzdravil by se /.../ Budete-li debatovat s šílencem, je nanejvýš pravděpodobné, že prohrajete, neboť v mnohém směru se jeho mysl pohybuje tím rychleji, že není zdržována věcmi, které provázejí správný úsudek. Není brzděn smyslem pro humor, ani láskou, ani němými jistotami zkušenosti /.../ Šílenec není člověk, který pozbyl rozumu. Šílenec je člověk, který pozbyl všeho kromě rozumu.

Existuje úzce pojatá univerzalita; existuje zmenšená a omezená nekonečnost;lze to pozorovat na mnoha moderních náboženstvích /.../ Kdybychom měli co činit s duchem propadajícím morbiditě, naší hlavní starostí by neměla být argumentace; měli bychom mu spíš poskytnout čerstvý vzduch, přesvědčit ho, že vně dusného ovzduší jediného argumentu existuje něco čistšího a svěžejšího...

Gilbert Keith Chesterton: Ortodoxie (1908 / 1992)

https://youtu.be/5_nV7tDn1tI

https://is.muni.cz/th/au5yk/Vliv_G._K._Chestertona_v_povidkach_Karla_Capka.pdf

#letnicteni #3K #klubklatovskychknihomolu #chesterton #knihomolove #LidodiDante #17

Ortodoxii jsem si pořídil hlavně kvůli eseji Etika říše pohádek, která je vynikající obranou pravdivosti pohádek a jejich důležitosti pro naše vlastní životy, z pohádek by se nikdy nemělo vyrůst.
Každopádně i ostatní eseje jsou hodny pozornosti, klíčové je si uvědomit, že Chesterton žil v době, kde bujel nihilismus, materialismus, determinismus apod. defektní myšlenkové systémy. Chesterton tak pak bere svou ortodoxii jako obranu katolictví (obecněji křesťanství) právě vůči těmto systémům, a ač to samozřejmě není teologicky odborná publikace (jsou to nakonec eseje především novinářské/literární persony, nikoliv striktně teologické), o to jsou možná jednotlivé eseje přístupnější, i když, popravdě, i já jsem se leckdy zapomněl či ztratil, ale vždycky jsem se náramně bavil. Ač jsem sám spíše systematik a tíhnu, pokud jde o odbornou literaturu, spíše k rigidní přehlednosti, nelze touto perspektivou na tuto knížku nahlížet. Určitě se k ní ještě vrátím.

"Dnes, kdy je tolik povyku kvůli rovnoprávnosti žen, se často zapomíná, kolik toho dlužíme jejich výsadám a tyranii, neboť to ony řídí výchovu až do doby, kdy je zbytečná a dítě jde do školy. Kdy už je pozdě, aby se něčemu naučilo. To podstatné už bylo vykonáno a díky Bohu téměř vždy ženami. Každý muž je poženšťován faktem svého narození." (s. 205)

Jako by se Anna ze Zeleného domu stala filozofkou a napsala knihu.
Ne, vážně. Nebojme se být snílky a dívejme se kolem sebe. Tenhle svět není zdaleka tak obyčejný, jak si někdy myslíme. Skvělá kniha obohacující i nekřesťany.

Nevím, nějak to bylo na mě moc útočné, nekompromisní. Bez ohledu na to, kolik hezkých myšlenek, se kterými veskrze souhlasím, jsem v knize našla. Ten styl mě odrazoval. Nemam to ráda ani u autora ekonomických knih, natož u apologeta křesťanství, to tak úplně nesedí s pokynem sv. Pavla: "buďte připraveni se obhájit s pokorou a mírností." Nebo spíš mě prostě ten "já vím všechno a ty nevíš nic" odrazuje i tam, kde mluví ve prospěch mého názoru a to platí v politice, vědě i náboženství a obecně asi i v životě. Každý to vidí ale jinak.

Specifickým vtipem psaná filozofická kniha o křesťanství byla sice vydána v roce 1908, ale mnohé z ní je aktuální i dnes. Našel jsem tam plno zajímavých myšlenek a určitě se k ní ještě chci vrátit.

Jedna z těch nejvíc klíčových knih, které přispěly k mojí konverzi. Velmi hutný text, který je mnohem lépe stravitelný až při druhém čtení.

Už si přesně nepamatuji, ale určitě to bylo jedno z mých prvých setkání s mužem, který věnoval maximum své životní energie i radosti ze života přemýšlení a oblékání do slov prosté pravdy, kterou zde zmiňuje woodward: víra v Boha je vírou v řád.

Bylo to v době totalitního temna a stal se pro mě světlem na radostné cestě.
Ano, četba není vždy snadná a orientace v jeho myšlenkách přímočará. Pokaždé rozhodně v něčem obohacující a jeho paradoxy tolik realistické a vlastně lidsky prosté.

Pominu-li (na mě až moc) silnou obhajobu křesťanství, která na čtenáře z této sbírky esejí silně dýchá, jedná se o opravdu kvalitní obhajobu lidského rozumu a jeho užívání. Není to paradox? Autor uznávající křesťanství, jakožto zastánce rozumu? To je přeci nesmysl ne?

Avšak opak je pravdou.

I když se jedná o jistý druh paradoxu, tak to vše dává dobrý smysl a myšlenky, které nám zde Chesterton předkládá mi byly schopny změnit styl mého uvažování nad jistými věcmi. A vše to začalo právě tím paradoxem, který ani zdaleka nebyl to poslední, co vás vyvede z míry při četbě této knihy.

Autor se pracně a zdlouhavě zabýval různými teoriemi, až dospěl k poznání,
že to co potřeboval vědět mohl nají v nejbližším katolickém kostele !! Dlouho mu trvalo než POCHOPIL o co jde.
A byl to člověk chytrý a vzdělaný.
Četba knihy je dosti únavná.
Vyhmátnout to podstatné je dobrodužství.

Poměrně těžké čtení, nevím jestli to bylo překladem ale měl jsem s tím celkem problém.

Hodně zajímavé čtení, užíval jsem si ho, i když to pral do řad, ve kterých sám pomyslně stojím.

Nicméně na autorovo břitkou argumentaci nestačím ani náhodou, a na yt jsem našel jenom fight s Nietzschem (počkám si na fight třeba s Feynmanem nebo Dawkinsem, to přeci musí někoho dřív nebo později napadnout), a musel dát Chestertonovi za pravdu, že ten člověk nemohl skončit jinak než v blázinci..

Mám s tímto autorem trochu problém, Chesterton používá svůj rozum jako hodně ostrý nůž ... snaží se tak oddělit nesmyslnost od logičnosti (občas se o něm mluví jako o mistrovi paradoxu) ... z jeho uvažování je zřejmý odpor k postojům a názorům tehdejší společnosti (poměrně kritizuje své současníky a jejich názory docela otevřeně používá proti nim), nejspíš tak chtěl poukázat na to, že ne vše co je běžně přijímané, musí být pravdivé, a že bychom měli více přemýšlet než jen prostě přijímat vše, co je nám předkládáno, jenže z textu je taky docela patrná jeho ohromná sebedůvěra ve vlastní úsudek a vlastní logické pochody :-)

Nechci být ale nijak extra kritická, protože v téhle útlé knížečce je toho poměrně dost, co mě oslovilo:

„Čím však dnes trpíme, je pokora na nepravém místě. Skromnost opustila oblast ctižádosti a usadila se v oblasti přesvědčení, kde se nikdy neměla octnout. Člověk má pochybovat o sobě, ale nemá pochybovat o pravdě.“

Dnes taky často věříme „v sebe sama“ ... a je hojně rozšířená představa, že neexistuje žádná trvalá hodnota, na niž bychom se mohli s důvěrou spolehnout :-) ... co si budeme povídat, ono s pokorou pohlédnout na pravdivý obraz sebe sama, je hodně obtížná záležitost :-)

„Otevřenost, to jsou zadní vrátka naší mysli, kterými mohou znovu přicházet myšlenky, které hlavní branou nevpustíme, protože je považujeme za vyřešené a pochopené ...“

... a tohle je asi to nejdůležitější co si odnáším .. protože otevřenost nám pomáhá „vidět věci očima druhého člověka“, pak můžeme respektovat, že se může jeho pohled od našeho více či méně lišit ... ale pozor! ... nebuďme zase příliš skromní a nepochybujme příliš o vlastních názorech ... jen si uchovejme v mysli určitou pokoru, která nám připomene, že nikdo není neomylný :-)

Včera koupeno, hltáme jedním dechem...

Kniha, která mě v životě ovlivnila nejvíc.

Pro mě zcela zásadní kniha. Především v dospívání hodně formovala můj pohled na svět a na život. Mám k ní vztah zcela osobní a ráda se k ní zase vracím.
Přidám jeden citát z knihy, který mě momentálně oslovil:
"Vlastně všechny mé první názory jsou přesně vyjádřeny v hádance, která mi utkvěla v paměti z dětství. Hádanka zněla: "Co řekla první žába?" A mělo se odpovědět: "Bože, to jsem se lekla, až jsem vyskočila." V tom je ve zkratce vyjádřeno všechno, co říkám. Bůh žábu vylekal tím, že ji stvořil, a ona od té doby skáče."

Varuju před vydáním od Ledy a "překladem" Alexandera Tomského; píšu schválně překlad do uvozovek, protože Tomský uvádí, že úmyslně vynechal pasáže, u nichž se mu zdálo, že zastaraly a "nevyjadřují univerzálnost Chestertonových myšlenek" (nebo něco v tom smyslu). Snaha knihu aktualizovat se může zdát ušlechtilá; ve skutečnosti ale měla za následek, že jsem při čtení pořád měla pocit, že to Chestertonovi nějak hapruje, což je dojem, který z něj při jeho slavné paradoxnosti a určité řekněme přímo nelogičnosti normálně nemívám. Takže ten pocit, který vedl k tomu, že jsem to ani nedočetla, připisuju tomu, že v knížce opravdu sem tam chybělo něco, co sice možná bylo neaktuální, ale spojovalo jednotlivé myšlenkové body k sobě... Tomský mimo to spáchal nejméně dvě knížky Chestertonových aforismů, a v tom, obávám se, je jeho problém: na Chestertonovi ho zřejmě baví spíš jednotlivý vtip než celková myšlenka. K tomu účelu se ovšem knížka tohohle typu moc nehodí. Doufám, že to někde seženu v lepší verzi.

Víra v Boha je vírou v řád, ve smysl který byl vesmíru a světu vrozen v momentu stvoření. Jinými slovy je to víra v odvěké, promyšlené a správné uspořádání všech věcí. A rozum je jejich neoddělitelnou součástí. Pokud jí přestane být, přestává být rozumem. Takhle to pan Chesterton nenapsal, ale takhle já jeho knize rozumím. A k tomu poznamenávám, že poznání a věda nemohou být odpůrci víry, protože poznáním se člověk může Bohu jedině přiblížit.

Víra je už z významu toho slova neobhajitelná důkazy. Je-li k něčemu důkaz, už v to nevěřím v tom pravém slova smyslu. Už to přijímám jako dokázaný fakt. Proto je v Novém zákonu ona pasáž o nevěřícím Tomáši. My po staletích už nemůžeme vložit prst do Jeho ran a hledáme důkazy jiné. I tato kniha hledá důkazy a vyvrací důkazy odpůrců. Jako takovou jsem ji četl kdysi. Po letech jsem ji přečetl znovu a beru ji jako další pohled na věc a to že mi předkládá myšlenky a formulace, které vydává za důkaz ignoruji, rozuměj ignoruji ono slovo důkaz. Hledám v tom novou myšlenku, její běh a její vliv na ostatní, které následují.