Ošklivá vévodkyně
Lion Feuchtwanger
https://www.databazeknih.cz/img/books/94_/94538/oskliva-vevodkyne-94538.jpg
4
278
278
Historická freska o osudu zemí tyrolských, korutanských, bavorských a braniborských a panovnících, kteří měli načas ve svých rukou římskou říši - především o Janu Lucemburském, Ludvíku Vitelbašském a Albrechtu Habsburkém -, je postavena na protikladu dvou žen: krásné Anežce z Flavonu a Markétě Pyskaté. A právě ta poznamenaná, leč mocná prošla i našimi dějinami. ... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 1947 , Dělnické nakladatelstvíOriginální název:
Die Schrekliche Herzogin, 1957
více info...
Přidat komentář
Lion Feuchtwanger napsal historický román určený spíše pro historicky více zasvěcené čtenáře, hlavní postava Markéta Korutanská, řečená Pyskatá je z politických důvodů vdána za Jana Jindřicha syna mocného Jana Lucemburského, ale díky dalším politickým pletichám je její manželství zrušeno a ona se vdána za Ludvíka Bavorského. Za panování chtěla povznést své milované Tyrolsko, vydala mnoho ediktů ku prospěchu svých poddaných, povolila podnikání příchozím židům. Bohužel Markéta se bohužel dočkala pádu svého Tyrolska a ovládnutí mocným rodem Habsburků.
Přijemný historický román, pokud ho budeme brát spíše jako historií inspirovaný příběh, který obsahuje nějaké ty faktické chyby a nejspíš se takto vůbec nestal, protože je nepravděpodobné, že by vévodkyně Markéta byla až tak ošklivá, i když možná nebyla považovaná přímo za krasavici. I dnes jsou docela průměrně vypadající političky často označovány za ošklivé. Autor se přitom v ošklivosti hlavní hrdinky vyžívá, aby mohl ukázat, jak právě na tom ztroskotávají všechny její snahy o zvýšení životní úrovně v Tyrolsku, až na ně časem rezignuje a víceméně se stává tím, co jí je přisuzováno. Jak to bylo doopravdy se asi nikdy nedozvíme. Proto mám radši knihy o smyšlených postavách, které nemohou skutečnému člověku křivdit ani ho přikrášlit. Četlo se mi to ale lépe než slavná Židovka z Toleda.
Asi nejslabší román, co jsem zatím od Liona Feuchtwangera četl. Jak níže píše Rilian, ve chvíli kdy vévodkyně Markéta vyžene svého manžela Jana Jindřicha, tak kvalita románu jde dost dolů, najednou se příliš skáče po Tyrolsku, roky běží, objevují se nudné postavy. Ale i tak je to dobrý román, který jsem nyní četl potřetí.
Sledujeme život vévodkyně Markéty, přezdívané Pyskatá. Od narození ošklivá a jediná dcera slabošského Jindřicha Korutanského, který byl krátce i českým králem. Jako dítě je provdaná za Lucemburka Jana Jindřicha, kterého postupně zapudí, aby se znovu vdala. Ve svých očích se vévodkyně obětuje pro své Tyrolsko, aby vzkvétalo. Nejdříve to s ním myslí dobře, chce ho reformovat, přivádí do země bohaté Židy, rozvíjí průmysl. Ale po sérii několika rebelií a intervencí střídavě Lucemburků, Vitelsbachů a Habsburků to vše vzdává a stává se z ní zapšklá ošklivá panovnice, nenáviděná i svým lidem.
Celým románem prochází soupeření tři velkých středoevropských rodů. Na scéně se objevují i dobře známé postavy z naší historie král Jan Lucemburský a jeho syn císař Karel IV. Je zvláštní o nich ale číst tak nějak okrajově a vidět je hlavně jako Němce a ne jako Čechy. Naše země jsou zde také často zmíněny, ale vždy jako téměř německá země, pevně zakotvená ve Svaté říši německého národa.
Kdyby měl tuto knihu číst někdo jako první od Feuchtwangera, asi by po další už nesáhnul. Kdo má ale Fechtwangera rád, tak přečíst i tuto knížku je pro něho příjemnou povinností.
Markéta Korutanska přezdívaná Pyskata - nevzhledná žena v těžké době, kdy se krása a plodnost u žen cenily nade vše, navíc ze vznešeného rodu, takže jako mnoho jiných byla hlavně figurkou na politické snatkove šachovnici.
Nízké hodnocení rozhodně neubírá dílu na kráse jeho jazyka (i překladu). Nicméně se domnívám, že Feuchtwanger napsal lepší romány. Ostatně tato tématika je pro českého čtenáře velice obtížně stravitelná. Jakmile se příběh posune od skandálního rozvodu Markéty a Jana Jindřicha, začíná pro čtenáře skutečné utrpení v podobě často obtížně přehledném teritoriálním vývoji po smrti Ludvíka Bavora a jeho stejnojmenného syna.
Autor navíc vykreslil Markétu jako proaktivní hráčku, kterou "Bůh zbavil ženských předností, aby mohla sloužit své zemi", na politickém poli. Současné historické bádání od tohoto obrazu vévodkyně Markéty spíše ustupuje, což samozřejmě není autorova chyba.
Českému čtenáři určitě přijdou zajímavé pasáže o Janu Lucemburském, který "mnoho získal a málo udržel" a Karlu IV., který "se rozhodl být jiný".
Knihu bych spíše doporučil více zasvěceným čtenářům, ale rozhodně nikoliv pro první setkání s autorem.
Při čtení tohoto historického románu jsem si uvědomila, jaké mám v historii mezery. Pro mě tohle byla těžká četba, protože historických postav na mě bylo moc a ztrácela jsem se v tom, kdy s kým byl za dobře, kdo se chtěl koho zbavit, čí byla jaká politika. Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, ale znovu bych ji už nečetla a ani bych ji dále nedoporučovala.
Podle mého názoru není nejlepší začít číst Feuchtwangera od jeho prvotiny, Ošklivé vévodkyně. Při čtení jsem měl pocit, že jsem zpátky ve škole na klasické hodině dějepisu. Od začátku se začne chrlit na čtenáře velké množství jmen, příbuzenských vztahů a zkratkovitě se přeskakuje z jedné události do druhé. Pro člověka, který nemá v hlavě moc informací o dané problematice, je potom těžké se orientovat a hlavně udržet pozornost. Některé postavy mě zaujaly a bral bych, když by se více rozebraly. Jako výřez z jednoho období je to dobré, ačkoliv netuším, kde je hranice reality a fikce.
Řekl jsem si, že si přifouknu hlavu nějakou historií a otevřel tuhle brožurku, abych zjistil víc o týhle hříčce přírody. Lámal jsem si hlavu, jestli se tý Markétě říká pyskatá proto, že má mordu jako kříženec toho kraba z malý mořský víly od Disneyho a Rona Perlmana, nebo jestli je v tom něco víc. Nebo níž.
Skutečnost opravdu nevím, ale přikláněl bych se k tomu, že byla ošklivá, jako noc na Dolním Dvořišti. Zuby, huba, uši. Nevím, co se dělá v době, kdy nejsou Burger kingy. To si nemůžeš koupit velký menu do hradu a po večeři jí ten pytel přetáhnout přes hlavu.
Ale o tomhle ta knížka není. Krom toho, že ve vysvětlivkách se několikrát píše, že to bylo trošku jinak a že támhleto taky nesouhlasí, tak zjišťujeme, že Jan Lucemburskej žil stylem, při kterým musíš mít na hradě ubikaci pro Janu z Providentu, Albrecht byl pohyblivej jako Miloš Zeman a Jindra zase dobrej bařtipán.
Mezi tim všim pobíhá další hříčka přírody, která je ultimátní hajzl, kterej ale celou knížku udržuje v poklusu. Kdyby tam nekul svoje sviňárny, tak by to bylo bez jiskry.
Jistý je, že Markéta to neměla v životě lehký, ale na druhou stranu život se svým ksichtem jí naučil se bránit a jít si za svým. Dokonce byla i vdaná. Soutěž o to, kdo je větší svině ovšem prohrála. Neříkám že je ta knížka úplně špatná, ale není tak živá. Třeba Vondruška ten příběh zabalí tak, že je mnohem čtivější.
Ale znám i horší a neptej se jaký. Tohle je takovej střed se mi zdá.
Co se týče historických faktů, odvedl L.F. jako vždy solidní práci. Pro spisovatele musí být opravdová výzva popsat tehdejší spletitost příbuzenských vztahů a politických událostí. Jestli byla tehdy Olomouc biskupství nebo arcibiskupství je mi popravdě jedno. Zabývat se v beletrii takovými margináliemi je stejně ošidné. Třeba Zany ve svém komentáři píše, že Janu Jindřichovi bylo při svatbě s Markétou 8 let, Petr Hora ve svých Toulkách zase uvádí 9 let. Autor vycházel z kronik Jana z Viktringu a Giovanniho Villani, které určitě nejsou přesné, ale popisují tehdejší události očima současníků.
Na samotném románu mi vadilo více věcí, ale jedna z nich obzvlášť. Smrt Jana Lucemburského popisuje L.F. jako zbytečnou a hloupou. Já to vidím zcela opačně. Zemřít v bitevní vřavě bylo poslední přání slepého krále, úžasné zakončení jeho dobrodružného života, kterým se natrvalo zapsal do učebnic dějepisu.
Schopné ženy to mají mnohdy těžké i dnes, natožpak ve středověku. Protože historii píší vítězové nevychází z toho Markéta dobře. I ta její ošklivost je diskutabilní, protože odkazy na ní se objevují hlavně v dokumentech, které pocházejí od lidí spjatých s Lucemburky. Přitom jiné prameny zmiňují značný počet jejích milenců. Ale to jen tak na okraj.
Samotná kniha mě nikterak nenadchla. Vyprávění je místy hodně útržkovité a spíš popisné a neustálé opakování Markétiny ohyzdnosti je otravné.
A proč se v překladu používá Inšpruk, to mi také není jasné.
Historický román, který jsem si po letech znovu přečetl se zaujetím a bavil mě. Drsně, ale poutavě zachycený pohled na mocnou ženu tehdejší doby a Intriky o moc, které lidstvo provázejí od nepaměti.
Chytrá, vzdělaná ano, ale škaredá jak je popisovaná, snad ani nemohla být.
Krásný historický román.
Není lehké spravovat rozsáhlou zemi, když jste žena a už vůbec ne pokud jste ošklivá žena. Markéta se se svým "hendicepem" pere od dětství. Snaží se ho vyrovnat chytrosti a proto se jejími přáteli stávají učené knihy.
Ani v manželství nenajde spokojenost a porozumění. Prvního může vyžene že země, druhého nechá zabít. Dvě děti ji zemřou na mor a syn zemře násilnou smrtí. Baroni začínají zemi rozkradat, cupovat na kousky. V tom přichází záchrana v podání Habsburků, kteří se ujímaji vlády v Tyrolsku. Markéta prožije posledních 6 let ve Vídni.
Klasika z (i české) historie. Na dnešního čtenáře pomalé, ale netřeba spěchat, je třeba číst v klidu.
Románově zpracovaný nelehký život ošklivé, ale chytré a vzdělané tyrolské vévodkyně Markéty Pyskaté.Na historickém pozadí je popsán boj o peníze, území a moc v tehdejších zemích.
U této knihy, hlavně na začátku, jsem se výborně pobavil. Je totiž trochu netypická tím, že v podstatě nemá žádného kladného hrdinu. Autor na každé postavě najde něco špatného - někdo je ošklivý, někdo zbabělý, někdo vypočítavý a tak podobně. Ani našeho Karla IV. nelíčí tak pozitivně, jako většina literatury a můj oblíbenec, Jan Lucemburský zemřel podle autora hloupě a zbytečně, v bitvě, ve které neměl co dělat. Feuchtwangerovi to ale rád odpustím, líbí se mi jeho neobvyklý pohled na historické postavy. Příběh sám o sobě je zajímavý, historické události jakžtakž odpovídají realitě. I když jsem se hlavně na začátku hodně nasmál, tak děj knihy je vlastně dost smutný a vypovídá hlavně o lidské hlouposti a falešnosti. Víc už vám neprozradím, přečtěte si to a udělejte si vlastní názor :-)
Velmi dobré čtení, to jsem čekal. Co jsem ale nečekal, byli trpaslíci. To pro mne bylo velké překvapení a musím říci, že velmi příjemné. Jenom se mihli, ale příběhu mimořádně prospěli. Myslím, že si po letech z celého vyprávění budu pamatovat hlavně je. 90%
Štítky knihy
středověk 13.-14. století historické romány
Autorovy další knížky
| 2008 |  Židovka z Toleda |
| 2007 | Lišky na vinici |
| 1967 |  Ošklivá vévodkyně Markéta Pyskatá |
| 1992 | Židovská válka |
| 1967 | Žid Süss |
Autoři historických románů můžou k historickým faktům přistupovat různě - buď se jich můžou věrně držet nebo si je můžou kvůli uměleckému záměru "ohnout". Feuchtwanger v řadě případů sáhl k tomu druhému přístupu. Nemám ani tak na mysli obyčejné chyby (olomoucké arcibiskupství, věk Jana Jindřicha či jeho otce Jana nebo nikým ještě nezmíněné legrační vlastnoruční podepisování listin panovníky (kteří byli vesměs negramotní, navíc listiny se tehdy nepodepisovaly, nýbrž pečetily, a ani to panovníci a šlechtici nedělali vlastnoručně, na to měli personál)), protože to jsou skutečně jen chyby ve znalostech autora, jako spíš případy, že si skutečnosti záměrně pozměnil, aby mohl vystavět příběh podle své představy.
Podle mě chtěl Feuchtwanger zpracovat příběh ženy, která to měla těžké, protože byla ošklivá - a proto Markétu takovou vylíčil, ač taková zřejmě vůbec nebyla. Proto taky velkou část této knihy naplňuje napětí mezi (údajně) ošklivou Markétou a krásnou hraběnkou Anežkou z Flavonu (zda šlo o skutečnou historickou postavu, nevím). Tento protiklad zřejmě měl být největším dramatickým prvkem příběhu (Markéta intrikovala proti Anežce, Anežka zase proti Markétě), ale podle mého subjektivního pohledu se Feuchtwangerovi moc nevydařil. Možná proto, že autor se ve zkratce snažil postihnout celou dobu Markétiny (spolu)vlády, takže často odbíhal k jiným záležitostem, k intrikaření tří panovnických rodů a k intrikaření šlechty, a napětí mezi oběma fyzicky protichůdnými ženami se tak ztrácelo v přehršli spousty dalších událostí. Nabyl jsem dojmu, že Feuchtwanger honil několik příslovečných zajíců najednou a logicky všechny nemohl dohonit.
Souzním s jedním z předchozích komentářů, že kniha byla lepší na začátku. Například pasáž »Ve stanovený den se pak konal skvělý turnaj, na který se celé Tyroly již léta těšily. Byla to náramná švanda. Čtyři rytíři byli probodnuti, sedm jich bylo smrtelně zraněno. Kdekdo uznával, že už dávno se nevydařiila tak znamenitá kratochvíle.« ve mně vzbudila čáku (tj. očekávání :-) ), že si Feuchtwanger v příběhu bude utahovat z různých nehezkých stránek tehdejšího středověku, leč toto mé očekávání se nesplnilo, spíš se autor podle mě až moc snažil budit dramatickou náladu, až se mně to někdy zdálo přehnané, ale jízlivá nota se přece jen občas vrátila (»Jakub ze Schenny byl bohatší a mocnější než jeho bratři Estlein a Petermann. Měl sedm pevných hradů, devět újezdů a dominií, rozsáhlé vinohrady, četná privilegia, hojné přímy z daní i hotové peníze. Mluvíval o tomto majetku opovržlivě a s jistou ironií. ... Často děvčeti vykládal, jak tyrolská a korutanská šlechta dobrého krále Jindřicha zle vykořisťuje. A on sám musí bohužel držet s nimi krok, jinak by jeho podíl uchvátil někdo jiný, kdo by toho byl méně hoden. A tak s veškerou skepsí, láskyplnou lítostí a naplněn soucitem k oškubávanému Veličenstvu si nahrabával i on.«).
Konec Markétiny vlády nad Tyrolskem a její odchod ze země je v knize vylíčen dramaticky a docela přitažlivě, zase až na to, že ve skutečnosti to bylo jinak (Markéta dožila na předměstí Vídně). Takové ohýbání faktů spisovateli sice v některých lehkověrných čtenářích může zanechat mylné domnění, na druhé straně nejednoho zvídavého čtenáře přiměje historický příběh zapátrat, jak to skutečně s těmi historickými postavami bylo, což platí prakticky o všech historických románech.
Můj subjektivní soud je, že tato útlá knížka má pasáže zajímavé i poněkud mdlejší, ale celkově za přečtení stojí. Přes všechny nedostatky je to zajímavé okénko do středověké mocenské politiky.