Ostny a oprátky
Jiří Padevět
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/381134/mid_ostny-a-opratky-pco-381134.png
4
162
162
Kdo byl chlapec, kterému mladý Ludwig Wittgenstein namaloval krémem na boty pod nos knírek? Proč si pomocník pražského kata Robert Týfa vzal do práce rezervní košili? Co dělal Edvard Beneš ve chvíli, kdy si Klement Gottwald všiml, že má každou ponožku jinou, a jakou roli se učila Jiřina Švorcová, když jí došel lak na vlasy? Velké a malé dějiny. Protínají se, nebo míjejí? Vědí o sobě, nebo mají každé svůj vlastní rytmus? Spisovatel a nakladatel Jiří Padevět v úsporně načrtnutých situacích a mikropříbězích ukazuje, že ani ve chvílích, kdy se tvoří dějiny, nepřestávají být jejich aktéři, strůjci nebo oběti obyčejnými lidmi, kteří se potýkají se svými slabostmi, životními stereotypy a představami o budoucnosti. Tragická monumentalita dějin procházející dírou na ponožce. Krém na boty, který rozhodne o osudech národu. Dvojnásobný držitel ceny Magnesia Litera vytvořil mozaiku na první pohled absurdních situací odehrávajících se ve zlomových okamžicích dějin dvacátého století. Přesvědčivěji než všechna fakta ukázal, že historie není to, co se popisuje v učebnicích, nýbrž to, co možná právě teď prožíváme, aniž si to uvědomujeme.... celý text
Přidat komentář
Jsem nadšená. Spousta zajímavostí zakomponovaných do zábavného textu, který člověka vzdělá a otevře mu obzory, jsem spokojená.
Tuhle knížečku mi doporučil kamarád, dost jsem se na ní těšil. Bohužel jsem byl zklamán. Příběhy se mi nečetly dobře, mnoho jsem jich ani nepochopil. Na to, že má pouhých 129 stran jsem ji louskal téměř týden, což se mi běžně nestává. Škoda.
Aby ti příběh měl sdělit to podstatné,nemusí být dlouhý.Dobré čtení.Mám ráda krátké a smysluplné příběhy.
Moje první knížka od autora. Chtěla bych vyzdvihnout způsob, jakými jsou příběhy podané. Jiří Padevět používá specifický útvar: velmi krátké příběhy; jejich smysl či pointu se dozví čtenář pravidelně až na konci podle jména, data, místa, nebo jiné indicie.
Chápu, že nemusí každému forma vyhovovat - např. (podle komentářů) kvůli tomu, že čtenář postavy či události nezná. Taky byla pro mě spousta postav a událostí nových, ale naopak to beru jako pozitivum, protože jsem si měla možnost rozšířit vědomosti a souvislosti. Zadruhé, nemusí vyhovovat strohost a krátkost příběhů. Z mého pohledu ale strohost příběhů oceňuji. Často ve mně vyvolaly svou naléhavostí o to větší emoce a jakoby zdůrazňovaly všednost a prostotu okamžiků pár momentů předtím, než se zapíšou do historie. Proto mě způsob podání příběhů tak moc zaujal. Chápu ovšem, že pro člověka, který tyto dějiny moc nezná, může být tato forma spíš překážkou.
Celkově je ještě potřeba zmínit, že příběhům dominuje hodně tíživá atmosféra, protože se zaměřuje hlavně na tragické události 20. století. Není snadné některé povídky emočně zpracovat a občas jsem musela knihu odložit. Není to však myšleno špatně vůči dílu samotnému. Naopak oceňuju, že autor vybírá právě tyto příběhy, probouzí je ze zapomnění a dokáže je (mluvím-li za mě) podat tak, že zapůsobí, zaryjí se do paměti a budou pobízet třeba i k hlubšímu zamyšlení.
Originální minipovídky, a nebo taky zajímavé kvízy a hádanky z dějin dvacátého století. Moderní dějiny mě vždy bavily asi nejvíc, závěr 19. století a celé století dvacáté bylo moje nejoblíbenější dějinné období, a tak jsem četla jednotlivé kapitolky s napětím a těšila se na pointu, někdy zcela jasnou s uvedením konkrétního jména, ale někdy taky s pointou poněkud zahalenou, kde čtenáře nakopne jen datum nebo nějaký drobný detail. A i když je psáno stručně, věcně a zcela nesentimentálně, některé příběhy přeci jen dojaly…
Výborná obálka, fotografie na přebalu a druhá v závěru – ta s padající kostkou do šálku a ta po dopadu jsou dobrou ilustrací celé koncepce knihy.
Nedočteno, i když jsem hrozně chtěla. Padevět v kraťounkých skečích staví absurdní situace, který mohly předcházet velkým historickým událostem 20. století. To je fajn, ale já reálně musím furt něco googlovat, což by mi nevadilo, kdyby ten každej příběh měl víc stránek, ne jenom jednu. Navíc nechápu, jak se mohl Hácha potkat s Máchou. Možná, že kdybych tu knížku měla doma a četla ji průběžně rok, že by mi něco dala. Už ji mám ale z knihovny přes dva měsíce a musím ji vrátit.
Odkládám bohužel do poličky 'Na tohle nemám kapacitu'. Padevět je nepochybně velice inteligentní člověk a já si u čtení připadám jak debil.
Originální nápad. Vystavění situací a příběhů mě bavilo. Bizarní až absurdní. A přesně takové dějiny jsou.
Na začátku jsem měl z knihy smíšené pocity. Stávalo se mi, že ten očekávaný "plot-twist" okamžik, který si autor tak užívá, kdy na konci mikropříběhu odhalí jméno jeho hlavní postavy, pro mě nefungoval, protože jsem jednoduše to jméno neznal. Wittgenstein, Kafka nebo Emil Hácha - tato jména jsem znal. Ale lidé jako Alfred Rosenberg či Herta Kašparová mi v hlavě z hodin dějepisu neuvízli. Po chvíli jsem si ale začal neznámá jména dohledávat. A v půlce knihy, když jsem narazil na na sobě neznámé jméno Josefa Hiršala, hned jsem se těšil, až mi internet poví, kým byl. Po dočtení už byly mé smíšené pocity dávno rozmíšené.
Ve sbírce desítek mikropříběhů nutně musí být některé méně a některé více povedené. Všechny ale stojí za přečtení. Jiří Padevět je mistr krátkých vět, ve kterých svým zaměřením na detaily každodenního života dokáže rychle vyvolat živou atmosféru nejen místa, ale i doby. Přesto ale nutno říci, že mikropříběhy, které popisovaly jeden okamžik z pohledu několika různých osob mi většinou přišly trochu přebytečné. Neříkaly skoro nic o nikom ze svých aktérů. Naopak epizody ze života obyčejných lidí, ve kterých není důležité jejich jméno, ale spíše datum a místo konání (Lidice, 9. června 1942), často patřily mezi ty nejsilnější a nejzapamatovatelnější.
Ostny a oprátky jsou spíše zážitkem než historickou četbou. Atmosféra, kterou vykouzlí často emotivní a dramatické příběhy doplněné dobovými útržky z novin a nádhernou obálkou, určitě stojí za návštěvu.
Telegrafní zpravodajství nebo umění minimalismu? Emoce, nálada, postoje...informace. Nejsou. Čtenář je ponechán napospas. Autor zkratkovitě nahodí a do pár řádků vecpe sebedelší a sebevýznamnější historické úseky. Po přečtení takových pár řádků se musí zarazit/zastavit a popřemýšlet, co to "všechno" vlastně přečetl? Padevět píše, jako když si nahazuje osnovu toho, o čem bude psát historie. Spoléhá na vzdělané nebo zvídavé čtenáře? Ovšem představivost mu upřít nelze. A historie už své taky řekla. A přece bych uvítala hlubší odkrytí jednotlivých příběhů, které nabízí hned celá plejáda osobností 20. století, které se v tomto almanachu mihnou a zmizí, jak bublina ve větru. Vlastně nevím, komu je publikace určena. Znalí nemusí docenit, neznalí nemusí pochopit. Příznivci Padevěta, který literární talent rozhodně má, však určitě Ostny a oprátky uvítají. Působí to jako sled hádanek. Jména Padevět servíruje prakticky vždy až na závěr svých mikropříběhů :-). A kdyby třeba na závěr knihy přihodil jmenný rejstřík (ne všechna jména člověk zná), mohla by z toho být skvělá doplňovačka, ovšem neveselých událostí našich dějin.
Pan Padevět zkrátka umí. Silné, nápadité a úderné. Geniální.
"Jenže dvacáté století zanechalo tolik šrámů, že tu s námi bude navždy. Bude nás pořád nutit myslet na mrtvé, na přeživší, na zrádce i na hrdiny. Bude nás nutit přemýšlet, jak bychom v rozhodující chvíli obstáli my sami."
Chápu, že krátkými medailonky o vystupujících osobách by kniha asi příliš nabyla na objemu, ale mně tam prostě hrozně chyběly. Ani jako vystudovaný historik neznám všechny postavy a souvislosti, dohledávání mi pak trochu rušilo požitek z četby, mohla být plynulejší.
Kniha je pro mě zklamáním, protože přednášky pana Padevěta poslouchám velice rád. Tato kniha obsahuje pouze dvě povídky – někdo pozoruje ptáky za oknem, podrobí si košili při snídani a tak podobně poeticky funguje, abychom posléze zjistili, že to je třeba Gottwald nebo Urválek. Druhý typ – co kdo dělal v historický okamžik – Havel koukal na hokej, zatímco Husák si na Hradě zapínal poklopec... Na jinou povídku zde nenarazíme, prakticky pouze tyto dvě v různých variacích.
A ještě bych řekl, že vyznění povídek spíše různá historická klišé podporuje, než že by nás jich zbavovala.
Myslela jsem, že knížku sfouknu za dva večery, ale fakt to nejde. Přečíst, googlovat, přemýšlet, hledat odkazy...takže hodně hutná učebnice. Mě to strašně bavilo, jen nevím, jak staré nebo spíše mladé čtenáře může kniha oslovit. Ale jako pomůcka pro učitele výborná.
Jsem rád, že volná linie Babel - Zweig - Drda pokračuje. 20. století bylo docela drsné, asi mnohem víc, než si zatím dokážeme připustit. Je dobré si ty věci připomínat, ačkoli si je připomíná jenom mizivá část lidí, a zbytek se radostně tetelí v nepřehledném chaosu dneška. Pan Padevět je velice erudovaný autor, a jeho výběr je zřejmě hodně dobrý. Respektuji, ačkoli mě moc netěší, jeho zakotvení příběhů "těsně před". Babel, Zweig a Drda se odvážili jít přímo do toho okamžiku; je to pochopitelně daleko nosnější. Tak třeba příště.
Příběhy jsou zajímavé pointou. U první povídky jsem hned nepochopila záměr proč byla napsána takovým stylem, ale později se snažila domyslet na koho budou zaměřeny.
Skvělá, skvělá, skvělá. Některé osoby jsem si musela dohledávat, ale stálo to za to.
Moc zajímavá knížka. Je sice útlá, ale záběr má široký – celé 20. století. Obsahuje desítky krátkých próz, které stojí někde na pomezí historie a beletrie. Jsou to situace, které se patrně přesně takhle nestaly, ale mohly. Skvěle propojují velké dějiny s těmi malými. Historické mezníky jsou zde představeny jako součást všedního, každodenního života (často jde o situace spojené s konzumací jídla, s osobní hygienou apod.). Na konci každého příběhu čtenáře čeká pointa, a to většinou v podobě odhalení jména dotyčné osoby, místa a času, kde a kdy se děj odehrál.
Příběhy po sobě následují chronologicky, ale největší prostor v knize dostává druhá světová válka, což je autorovo oblíbené období. To mě osobně trochu mrzelo, uvítala bych více příběhů z druhé poloviny 20. století.
Na knize si nejvíc cením toho, že často přináší na věci nový úhel pohledu a ukazuje nové souvislosti. 20. století bylo šíleně kruté a krvavé, což je v knížce hodně vidět. Mnoho příběhů tak vybízí k zamyšlení nad problematikou dobra a zla. Třeba člověk, který „pracuje“ v koncentráku, je představen jako milující otec a manžel. Zajímavé je také zamyslet se nad tím, které zážitky a zkušenosti z dětství mohou vést k tomu, že někdo v budoucnosti jedná jako Hitler a jiný třeba jako Palach.
Myslím, že čtení téhle knížky musí být lahůdka pro všechny znalce historie 20. století. Já se mezi ně tedy zrovna nepočítám, takže jsem si spoustu údajů (osoby, události) musela dohledávat, ale o to víc jsem se toho dozvěděla. Doporučuji nezhltnout knížku za jeden večer, ale číst jednotlivé příběhy pomalu a postupně.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2016 |  Krvavé léto 1945 |
| 2018 | Ostny a oprátky |
| 2015 | Krvavé finále: Jaro 1945 v českých zemích |
| 2017 | Tři králové |
| 2020 | Republika |
Zatím nejlepší Padevět, co jsem poslouchal - posloucháte klid před "bouří". U některých příběhů jsem si, pravda, musel dohledávat události, ke kterým se vázaly. Ale o to víc mě to bavilo. A zase o pár míst víc, kam se chci zajet podívat.