Ostrov
Aldous Huxley
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/396758/bmid_ostrov-xka-396758.jpg
4
114
114
Autorova optimistická vize spravedlivého uspořádání společnosti, která svým občanům dává ideální podmínky pro rozvoj osobnosti. Huxley vydal tento protipól ke své negativní vizi Konec civilizace v roce 1962 po "dvaceti letech přemýšlení a pěti letech psaní".
Přidat komentář
Můj základní poznatek u utopií: neuskutečnitelné. Vyprávění pro upokojení mysli. Obvykle i trochu nudné; po této stránce však Huxleyho vize je ještě poměrně čtivá.
Ano, všichni toužíme po šťastném světě...
Ne a ne.
Vážně je to pitomost. Což u knihy, která nechce a rozhodně nemá být oddechovým čtivem, poděsí.
Navíc to napsal celkem kmet a zkušený autor, čili tady je špatně úplně všechno, nákupu knihy lituji a varuji před ní.
Z Huxleyho děl se mi toto jeho poslední také zdálo nejslabší, ač se snaží sdělit celkem nadčasovou myšlenku. Myslím ale, že dílo skvěle uzavírá jeho tvorbu - od Konce civilizace až po Ostrov.
Huxley je jeden z mých nejoblíbenějších intelektuálů 20. století. Miluju způsob, jakym přemýšlel, jakým se vyvíjel a jaký měl neuvěřitelný rozhled do všemožných oborů. Byl snílkem a pozoroval společnost - s láskou i se strachem. Strach jde z jeho Konce civilizace. V Ostrovu je naopak vyobrazený koncept společnosti žijící v absolutní lásce a míru. Huxley samozřejmě věděl, že realizovat takovou civilizaci není v podstatě možné. Byl ale zastáncem myšlenky, že společnost se obrozuje a posouvá k míru a porozumění skrze osvětu a vzdělání a že klid a lásku člověku nejde nějakou centrální autoritou vnutit - naopak každý se tímto směrem musíme rozvíjet sám a pomáhat si v tom i vzájemně. A toto je tedy poselství knihy pro každého z nás.
Tak dokonale a podrobně popsat prostředí a celý systém dokáže snad jen analytický filozof:) nebo snílek. Nejdříve jsem chtěla letenky na Pálu, ale možná by stačilo chvíli pálansky myslet...nebo zkrátka myslet.
"Je tak nešťastný, že se směje jako hyena."
"Naši lékaři jsou placeni za to, že jsou lidé zdraví."
"Už od dětství se učí, jak lze plně vnímat svět...proč bychom se tedy měli uchylovat ke skútrům, whisky, televizi, Billymu Grahamovi nebo jiným druhům vašich rozptýlení a náhražek?"
Možná malinko slabší než ostatní Huxleyho díla (chtěla jsem hodnotit 3,5, avšak po vstřebání pocitů zasloužený 4 hvězdičky), ale za to neuvěřitelně uklidňující, potěšující a zasněné. Zároveň v širším kontextu, v porovnání s Koncem civilizace a jeho mnoha dalšími díly; je to děsivé, vyzrálejší a vcelku zneklidňující; bylo to napsáno v roce 1962 a dnes to není o nic méně aktuální než tehdy, a tak si tak říkám jakou máme MY naději na nějaké "šťastné zítřky" či "lepší budoucnost" -- neexistuje... Jak je psáno na samém závěru (publikovaný článek pod názvem "Stále báječný a nový Aldous Huxley" r. 2004): "Utéct nebude kam - ostrov Pála zůstává v nedohlednu."
Za mě tohle dílo může být bráno jako nepřesnější definice utopie - čiré utopie.
Dlouhou dobu mi to přišlo takové příliš idealistické a mentorské, ale teprve když to v poslední třetině začalo být poněkud osobnější, spojilo se mi to dohromady a začalo se mi to líbit.
„Proč jenom nemohou zločinci mluvit o svých záměrech na rovinu. Ty odporné idealistické žvásty – člověku se z toho chce zvracet.“
Ostrov je utopie. Doslova. Novela je někdy označována za vrchol Huxleyho tvorby, protipól Konci civilizace, myšlenkový experiment na téma utopické společnosti. A opravdu, nejedná se o typickou novelu s dějem, protagonisty a antagonisty, odbočkami a linkami a závěrečným vyvrcholením. Jde spíše o sérii úvah z různých společenskovědních oblastí naroubovaných do zdánlivě podstatného příběhu. Přesto jde o podnětné a inspirující čtení. Zdánlivě přímočarý děj je pomalejší, s častými psychedelickými pasážemi. Protagonista, zpočátku trosečník, nalezne cestu pralesem do „civilizace“ ostrova Pála, setkává se s různými lidmi a formou rozhovorů s nimi se dozvídá vše podstatné o uspořádání ostrovní společnosti, o jejích hodnotách, cílech a názorech. Zaujme především téměř Malthusiánský postoj k plození potomstva, eugenika, cílené vybírání genových linií, dále postoj k halucinogenům v podobě drogy Mókši, náboženství vycházející z Budhismu, přístup k rodině a rodičovství, sexu a smrti. Zaujme též krátká a trefná úvaha o charakterových vlastnostech a typech diktátorů a tyranů, demonstrována na porovnání Hitlera a Stalina (Hitler jako Petr Pan, Stalin jako surovec, když už nic, minimálně tohle stojí za zapamatování). Přes zmíněnou jistou pomalost je děj dostatečně zajímavý, dostatečně tajemný, s příslibem budoucích odhalení, že čtenáře nutí číst dál. Dává možnost nahlédnout do mysli utopistů a idealistů. Je zřejmé, že někteří současní snílci si to přečetli jako návod.
Úžasná utopie. Společnost ve které vše funguje jak má. Každý naplní svůj potenciál, berou halucinogeny, jsou štastní a na lidi kteří jsou jiní hledí s obdivem místo aby se jim vysmívali.
Ideál.
Koukám, že tady nemám komentář, tak napravuji. Četla jsem vydání z roku 2001 pár let zpátky. Knihovna mi říká, že roce 2013.
Tahle kniha mi zapotila zadek. Je to náročné a hutné čtení. Po své zkušenosti doporučuji dávkování po troškách a pojistit si, že nikdo nebude rušit. Jinak tuhle knihu nedáte. A to by byla škoda. A jelikož znovu vyšla, je jasné, že skončí na mojí poličce.
Ostrov se nedá číst, musí se studovat. Stejně tak nevěřím, že může někoho skutečně bavit, může ale zaujmout. Že nejde v pravém slova smyslu o román, napsali komentující přede mnou. Schématičnost postav, děje a dialogů nevadí, děj je jen metaforická stafáž pro vědecký popis utopie. Huxley v mnoha názorech předběhl svou dobu a dá se z něj i dnes čerpat inspirace (některé pálanské názory už jsme ostatně přijali za své - např. rovnost homosexuálních vztahů nebo důraz na kritické myšlení). Vyloženě fascinující pro mě byl popis drogového zážitku, tam byl Huxley nečekaně obrazný a živý.
S čím jsem měla problém, možná osobní, je nedostatečnost jeho revolučních myšlenek a občasný příklon k těm metodám, které v Konci civilizace odsoudil.
K prvnímu bodu: každá utopie může být jen tak dokonalá, jak dokonalý je její autor. Tudíž nemůže. Huxley sice proklamuje duchovně-vnímající přístup k životu, přitom se ale opírá o totální rozhodovací moc vědy. Psychická stránka člověka je zcela závislá na fyziologii, rizikové povahové rysy odhalíme rentgenem zápěstí ve věku pěti let(!), dotčeným dáváme léky a před-převychováme je k obecné potěše a prospěšnosti. Vylepšujeme genetickou informaci obyvatel umělým oplodňováním spermiemi vynikajících jedinců, vedeme přesné genealogické záznamy o každém. Co až bude pět procent populace mít mezi blízkými předky téhož geniálního chemika? Budou se pořádat seznamovací večery pro nepříbuzné? Posměch Freudovi a Pavlovovi se dá pochopit a je i osvěžující (a byl nejspíš ještě víc před 50 lety), ale absurdní loutkové představení demontující Krále Oidipa působilo jako nezamýšlená fraška. V kontextu jen mírně nedomyšleně působí, že při vší propagaci širších rodinných skupin nepadne slovo o možnosti rozvodu, byť popisuje příklad nefunkčního manželství.
Ke druhému bodu: Nemůžu si pomoct, ale místy ostrov působil jako Konec civilizace popisovaný některou upřímně šťastnou alfou. Svoboda volby jistě je, ale jen potud, pokud se člověk nevymyká obecně schvalovaným zásadám společenského soužití, práce, milosrdenství. Kdo se liší, je něžně převychován při prvním náznaku odporu, kdy to je ještě možné. Pálanci se od alf liší tím, že vidí pozadí svého vývoje a bez výjimky ho schvalují. Stejně tak dobrovolná cenzura je totalitní nástroj, pohled na život se ověřuje, a musí ověřovat, srovnáním s jinými cestami, ne vírou ve správnost toho jediného.
S tím souvisí mizivá pravděpodobnost, že by se skupina lidí mohla dlouhodobě chovat jako Pálané.
A k českému vydání - Ostrov je kniha, která k pochopení vyžaduje vysvětlivky. Nedivím se, že nakladatelství šetřila, nicméně takto je kniha čitelná pouze v dosahu internetového připojení, případně ve vědecké knihovně. I samotný překlad je místy zvláštní, např. pták mynah je dle popisu majna, netřeba ho dělat tajemnějším než je, o příšerném skloňování mynahové, mynahů ani nemluvě. Srovnáním s anglickými vysvětlivkami se mi také zdálo, že překladatelé zjednodušovali a přizpůsobovali se českému čtenáři (paradoxně) víc než bylo nutné.
Poté, co jsem si přečetla Konec civilizace, jsem se nemohla dočkat, až si přečtu další z Huxleyho slavných románů. Ostrov pro mne byl však zpočátku spíše zklamáním. Zatímco Konec civilizace si mě získal hned, u Ostrova jsem dlouho bojovala s myšlenkou, jestli knihu nezahodím. Ani ne tak pro pomalejší děj jako spíše pro neoriginalitu, kterou pro mne bylo jeho odvolávání se k východním náboženstvím. Nezahodila jsem a dobře jsem udělala. Kniha nakonec obsahovala mnohem širší záběr témat, než se zprvu jevilo. Neodvolávala se jen k návratu člověka k přírodě, jak to u podobných témat bývá, ale Huxley dokázal pracovat i s využitím vědy ve prospěch lidstva. Nebál se kontroverzních myšlenek jako je například umělé oplodnění pro vylepšení genetického potenciálu společnosti. Naboural i naši představu rodiny, když navrhl systém, kdy dítě může z rodiny odejít k jiné adoptivní rodině a zase se kdykoliv vrátit ke své původní. Díky těmto myšlenkám se vyrojilo v mé hlavě spousta otázek na téma: "Co by bylo, kdyby . . .?" a "Jak by to asi fungovalo?". A právě to mě na tomto typu románů tolik baví. Když půjde člověk trochu do hloubky, tak se tam najdou mouchy jako: Jak konkrétně kontrolovali porodnost? Co dělali s dětmi, co přicházeli na svět řekněme nad rámec normy? Co třeba umělé oplodnění jen k tomu účelu, aby "obyčejní" rodiče měli chytré a nadané dítě? Na tak malém ostrově, který se ani nenachází na žádné mapě, asi nebude mnoho géniů, kteří by mohli darovat své DNA. Nebyla by za chvíli většina ostrova příbuzná? A jak se pak vyznat v tom, kdo je s kým spřízněn apod.? Pravděpodobně by takovýto přístup vedl spíše k degeneraci obyvatelstva atd. atd. I tak se mi kniha líbila. Je to zkrátka utopie a utopie se nazývá utopií právě proto, že není realistická.
Dovolím si začít citáty z velmi dobrého doslovu l. bosche:
...je zúročen autorův "přípravný výzkum" na poli politiky, filosofie, ekonomie, kolonialismu, literatury, historie, náboženství, mytologie, lingvistiky, antropologie, evoluce, darwinismu, eugeniky, psychologie, farmakologie, neurofysiologie, komunikace a vzdělávání a z něj vycházející úvahy o přelidnění, kontrole porodnosti a umělém oplodňování, rakovině, smrti a umírání, hodnotě lidského života, rodinných a společenských vztazích a vazbách, nadměrné organizaci společnosti, anebo psychologických metodách výuky ve spánku či umění prodávat, reklamě a aplikaci Pavlovových reflexů na ovládání mas. (str. 313)
Tak jako předchozí Huxleyho romány je i Ostrov všeobecně didaktický a nijak se nevymyká označení "román idejí", v němž jsou úvahy a dialogy sókratovské povahy upřednostněny před psychologickou drobnokresbou postav. (str. 317)
Mými slovy: Ostrov měl být vydán v jiné podobě - formou esejů a úvah, ne jako román. Ono se totiž v podstatě ani o román nejedná. Děj je prakticky žádný, vše je naroubované na snad 30 témat (viz první citát výše). Dílo se velmi špatně čte, je to jako číst učebnici filosofie doplněnou o poesii a další témata. Je to celé hodně znásilněné za účelem nacpat spoustu myšlenek do jednoho románu. Čtenář při četbě románu nejspíš očekává nějaký čtenářský zážitek, který se zde ale ne a ne dostavit (tedy ne ten pozitivní). 45%, 3.7.2016.
tohle byla pro mě první kniha od huxleyho. ani jsem vlastně nevěděl co mám čekat. velice zajímavý začátek a po zbytek knihy hodně dialogů atd. takže jsem byl trochu zmatený a asi na měsíc jsem knihu odložil a proložil něčím lehčím. po měsíci jsem ostrov dočetl skoro jedním dechem a užil si psychadelické pasáže, jeho vizi dokonalé společnosti a náhled na východní náboženství. je to zhruba 2 měsíce co jsem ostrov dočetl a pořád mi leží v hlavě. kniha je na čtení docela těžká, ale když jsem se pak začetl byl jsem spokojený. v ostrovu je plno myšlenek a zachycuje myšlenkové pochody jako takové. dle mě určitě stojí za přečtení, ale asi ne všem se bude líbit.
Zatímco Konec civilizace (Brave New World) pokládám za geniální analýzu pro naší každodenní realitu, Ostrov se dle mého vychílil k poněkud nudnějšímu a méně zajímavému moralizování. Ale uznávám, že to je dost subjektivní pohled. Každopádně tím netvrdím, že v knize je řada zajímavých pasáží, který by si měl člověk velmi pozorně přečíst.
Vnímáme-li Ostrov jako praktickou filosofickou příručku určitého zaměření, pak obstojí; vnímáme-li jej jako román, pak uspět šanci nemá. (Čili: čtyři hvězdičky jsou za autorovy myšlenky a úvahy; za děj by byla jedna nebo dvě.) Huxleyho mistrovství ironie a parodie se zde projevuje jen v detailech, avšak nikoli v rámci koncepce knihy. Ostrov čtenáře může dosti obohatit myšlenkově, ovšem bereme-li jej jako vysněný, třeba i uskutečnitelný svět, vysmějeme se jeho utopičnosti. Huxley se sice snaží řešit kdejaký detail, ale pochopitelně nemá a nemůže mít podchyceno vše; určité typy lidí podle mě mohou vzniknout v jakékoli společnosti a ani sebepokrokovější styl výchovy toho příliš nezmůže. Mluvím o lidech, kteří by i společnost lidí na Ostrově přivedli do záhuby.
Zajímavé jsou (anti)paralely s Brave New World: v BNW přichází "divoch" z rezervace do "civilizované" společnosti a znamená to pro něj zhoubu; zato na Ostrov přichází naopak se sebou nespokojený Will z "civilizované" společnosti mezi "divochy" a znamená to pro něj záchranu.
Čteno v originále.
Uf, uf. Byla to asi nejtěžší kniha co jsem kdy četl, o čemž svědčí i fakt, že jsem ji v půlce musel odložit, abych po téměř dvou měsících nabral síly k druhé polovině. Nakonec jsem rád, že jsem ji dočetl, nicméně si stále stojím za tím, že ač je příběh a ona smršť nápadů včetně celkového utopického tónu téměř dokonalá, Huxleyho forma a styl psaní, je nadmíru namáhavý a vyžaduje plnou koncentraci a otevřenou mysl. Všechny ty myšlenky vkládané do úst hromadě postav jsou zkrátka někdy až moc i na mě.
Edit: I po více jak 7 letech to ve mně pořád ještě rezonuje. Ta kniha je šíleně geniální a budu ji číst ještě znovu. Přidávám do doporučených.
Asi najslabšia kniha, ktorú som čítal od tohto autora. Ak sa minú nápady zostávajú idey, ak sú aj tie poslabšie zostávajú len utópie. Keď tak nad tou knihou rozmýšľam je to takmer gýč. Tá jedna hviezda je len z úcty k autorovi, ktorého napriek tomuto "románu" mám rád.
Hodnotenie na DK vnímam ako výsledok toho čím sa táto kniha snaží byť : "návodom pre žitie" a nie toho čím reálne je: "mizerný román".
Štítky knihy
drogy anglická literatura 60. léta 20. století utopie Polynésie
Autorovy další knížky
| 2011 |  Konec civilizace |
| 1996 | Brány vnímání |
| 2001 |  Ostrov |
| 1970 | Raněný slepotou |
| 1998 | Šedá eminence |
Než čistý román, je Ostrov spíš rozhovor Huxleyho sama se sebou v propůjčeném románovém oděvu. Prochází jednotlivé kapitoly své vlastní představy o ideálním světě a stejně tak je konfrontuje sám se sebou v minulosti skrze Willovu postavu. Jediná vada na kráse je v podstatě ta zásadní - v samotném ději upozorňuje, že západní civilizace (a východní taktéž) je neschopna plného pochopení/akceptování, nicméně dlužno dodat, že spíš než konstatování se jedná o nemohoucnost poskytnout jakékoliv východisko - tedy krom poslední kapitoly. Ale ať si sám každý odpoví, zda nějaké reálné východisko vůbec možné je - a to, zda zde nějaké je, tomu se Huxley věnoval v BNW.