Ostrov bez pamäti
Jóko Ogawa
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/486692/bmid_ostrov-bez-pamati-IiV-486692.jpg
4
92
92
Desivo-krásny orwellovský román o totálnom ovládnutí ľudských životov štátnou mocou od jednej z najoceňovanejších autoriek súčasnosti. Na bezmennom ostrove miznú objekty: najskôr klobúky, potom stuhy, vtáky, ruže. Obyvatelia na stratené predmety okamžite zabúda, akoby im ktosi vygumoval spomienky. Lenže po tých, čo neprišli o schopnosť pamätať si, pátra pamäťová polícia. Keď mladá spisovateľka zistí, že jej redaktor patrí do kategórie prenasledovaných, snaží sa ho udržať pri živote v tajnej skrýši.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno:
2021
,
Lindeni
Originální název:
Hisojakana keššó - 密やかな結晶, 1994
více info...
Přidat komentář
Byla to moje první japonská literatura a ten styl přesně odpovídal mým představám. Jako když plyne voda. Voda plynula a já se skoro celou knížku neuměla zorientovat, kam to směřuje. Až ten konec!
Nesu si z ní i pro mě aktuální poselství - nezakrnět.
Trochu mi v některých slovech vadil překlad - byly to pěsti na oko. A taky některé posloupnosti nedávaly smysl, autorka si ohýbala detaily, kam se jí zrovna hodilo.
Dál mě to nenakoplo, ale brouka v hlavě k tématu mám. A líbil se mi děda, i když to s ním bylo předvídatelné.
Táto kniha v sebe ukrývala tak veľa... Metafora o ľuďoch, o ich zabúdaní, pamäti, ako jazyk formuje myslenie a naopak. K tomu zima, sneh, mráz a veľmi, ale naozaj veľmi pochmúrna atmosféra a nálada. Do toho príbeh v príbehu a také typické japonské zakončenie... Knihe veľa uškodilo, že bola prekladaná z angličtiny, a nie originál z japončiny. Ktovie, o koľko hlbšie by kniha potom vyznela. Koketovala som ešte s prečítaním českého prekladu, ktorý vyzerá, že bol preložený napriamo, ale nakoniec som dala len tú slovenskú. Dajte Ostrovu bez pamäti šancu, zaslúži si ju!
Zážitek speciálního druhu. Na ostrově neustále něco/ někdo zaniká, něco/ někdo se ztrácí. Redaktor R. najde útočiště u autorky románů, jíž pomáhá děda žijící na lodi. Ve skrýši se snaží udržet při životě mnohé, co údajně přestalo existovat... Melancholická zpráva o zániku paměti, příběhů, života, světa. Jak přežije duše bez těla? O odevzdání, rezignaci, smíření. Krásný jazyk a množství silných metafor. A sníh padá...
Sugestivní příběh o ztrátách a zániku v jakémsi totalitním režimu, ale především o významu paměti pro člověka samotného, ale i pro celou společnost. Ke konci se mi to zdálo až moc bezútěšné, chybělo mi nějaké vyvrcholení nebo alespoň náznak naděje pro lidstvo.
Zvláštna to kniha. Ale nádherná. Inak, ako sme možno zvyknutí, no predsa vyjadruje hĺbku, ktorá však je ukrytá na hranici vedomia. Človek pri nej cíti aj smútok aj radosť, nepochopenie a ľútosť, tajomno aj priezračné spomienky. Po dočítaní nevie, čo si má myslieť, ako sa má cítiť, aký zmysel malo prečítanie tohto príbehu? A preto si myslím, že kniha vo mne dlho ostane, lebo budem vo svojom vnútri hľadať jej posolstvo.
Moudré podobenství o totalitě a postupném zániku světa, v němž postupně zanikají potřebné i milované věci. Nejdřív lze předměty oželet, ale později už se obětují a ničí věci i zvířata, dokonce i bez kterých nejde žít. Na zániku věcí se podílí ustrašení, obavami či netečností otupělejší lidé, kteří musí sami zničit to, k čemu měli vztah a stávají se tak aktivními otroky čísi nesmyslné zvůle (nikdo se neptá, proč zanikly třeba kalendáře, prostě došlo k dalšímu zániku, je třeba vše spálit a pokud tak neučiníte, půjde po vás tajná policie). Paměť je zbraň proti režimní nelidskosti, proto je třeba v totalitě na mnohé zapomenout či opomenout, a činíte tak, dokud neztratíte i své nejbližší a neztratíte sami sebe. Dochází k rozpadu a rozkladu celé společnosti.
Nejdříve jen dochází k POSTUPNÉMU ubírání svobod a kvality života, lidé musí den po dni žít čím dál tím skromněji, přesto se všemu dokáží přizpůsobit a dokážou si nalhávat, že obavy jsou zbytečné, i když už stav překročil únosnou míru a toho, co je zakázané vlastnit, už je prostě příliš.
"Některé obavy zůstanou vždy jen obavami. Zvládneme to. Tohle jde přece taky oželet... Však si zvykneme."
"S každým zánikem odchází i slova, která se rovněž stávají nežádoucími."
Když vše kolem nás mizí, nezmizíme nakonec i my sami (včetně všemocné tajné policie)? Kdy je třeba přestat se přizpůsobovat a postavit se aktivně proti něčí zvůli a moci nebo se alespoň na ničení a zániku nepodílet?
P.S. Krásně vylíčený vztah ženy a starého rodinného přítele!
Ostrov ztracených vzpomínek je kniha, jejíž anotace zní skvěle - obyvatelům záhadného ostrova čas od času zmizí nějaká věc z každodenního života a to způsobí, že na ni obyvatelé zapomenou. Na příklad růže - jednoho dne se ostrované probudí s podivným pocitem a když vyjdou ven ze svých bydlišť, vidí, že řeka je plná okvětních plátků růží. Ty postupně mizí a pokud má náhodou někdo růže doma, musí se jich zbavit. Následně většina obyvatel na danou věc úplně zapomene - téměř neví, že někdy existovala, nemohou si vybavit název oné věci a tím, že už ji ve svém životě nevídají, naučí se fungovat bez ní. Je zde však hrstka lidí, kteří nezapomínají. Ti se musí ukrývat před tajnou policií, která po těchto zvláštních případech pátrá a odváží je neznámo kam.
Ano, přesně tenhle popis mě nadchnul; mám moc ráda utopické romány a tahle zápletka zněla velice slibně. Kniha je navíc dílem japonské spisovatelky a pokud mě sledujete už delší dobu, možná víte, že japonskou či korejskou literaturu mám ve velké oblibě.
No, kniha mě bohužel trošku zklamala. Příběh si po celou dobu drží nádech tajemna, jelikož netušíme, co se vlastně děje, proč lidé zapomínají, věci mizí a ti, co si pamatují, musí utíkat. Čekala jsem nějaké šokující rozuzlení, to ale bohužel nepřišlo. Příběh popisuje zvláštní věci, místy jsem i přemýšlela, zda mi neunikla nějaká zásadní informace na začátku knihy, díky čemuž nechápu zbytek. Ale ne, nic mi neuniklo, ono to je prostě na čtenáři, jak příběh pochopí a jakou paralelu v něm spatří.
Jednoznačně bych vyzdvihla prvky magického realismu, který v knihách miluju, a zároveň lehkost a poetičnost, s jakou je kniha napsána. Zbytek trochu pokulhával, avšak musím uznat, že je kniha díky svému tématu velmi dobře zapamatovatelná.
Hodnotím proto 3/5.
Nádherne hlboké dielo o nemenovanom ostrove s nemenovanými postavami, ktoré každou chvíľou čelia zániku niektorej z vecí, ktorá bola súčasťou ich každodenného života, plné rôznych vnútorných monológov, hlbokých dialógov na tému zabúdania i myšlienok, ktoré vám budú vŕtať v hlave aj po tom čo knižku odložíte.
V žiadnom prípade sa nejedná o jednoduché čítanie. Skrz filozofické úvahy sa občas ťažšie chápe, ale pochopiť sa dá. Najmä ak sa čitateľ nezameriava výhradne iba na život hlavnej protagonistky príbehu, ale aj na príbeh, ktorého autorkou je práve hlavná protagonistka.
Možno si pri čítaní poviete, že to jednoznačne nie je utopia, pretože sa obsahovo nepodobá na žiadnu utopiu, akú ste doteraz čítali. Práve kvôli tomu je dôležité vnímať to celé ako metaforu, keďže mnoho vecí vám môže pripadať nelogických, nepravdepodobných či nevysvetliteľných. Dá sa to autorke však odpustiť, keďže sa v tomto diele zamerala na to, ako sa príbeh čitateľovi snaží ukázať, že sa dá zvyknúť na všetko, že sa človek dokáže mnohému prispôsobiť. A to až do úplného konca, ktorý je v tomto prípade emočne veľmi náročný.
Kniha nepatří mezi strhující, ale poutavé, záhadné, zajímavé. Má něco maličko z Kafky, trochu víc z Murakamiho, ale jsou zde i další vlivy a paralely, které rozebírá výborný doslov překladatele Petra Holého. Přiznám se, že mé zaujetí ke konci začínalo slábnout, vše se již hodně opakovalo a chyběl mi další zajímavý vývoj. Z původně zamýšlených 85% tak dávám 80%. Kniha z nakladatelství LEDA je výborně připravená a moc se mi líbilo rozvolněnější řádkování - kniha se tak velmi dobře čte. 17. 9. 2022.
Vôbec nechápem, prečo to tým ľuďom niekto robí? Prečo je Pamäťová polícia zlá? Načo sú dakomu mocnému ľudia bez ľavej nohy a pravej ruky... ako to tí hore robia, že môžu takmer všetci zo dňa na deň zabudnúť, že ešte včera boli ruže, klobúky, vtáci... toľko vecí v tejto knihe ostane nevysvetlených, že som nepristal na autorkinu hru... nič mi to nehovorí!
Ale písať autorka určite vie...
Kniha je hezky zpracovaná a vlastně i napsaná, tolik k formě. Obsah byl zvláštní, někde kulhal, kde je pointa a (pozor, spoiler!) představa, jak za sebou lidé ze zvyku tahají odumřelou končetinu by byla hnusná i s lepším popisem účelu děje.
Oslovila ma obálka a anotácia, k tomu pre mňa neznáma autorka (ešte k tomu Japonka), nuž som sa skutočne tešil. Nie vždy sa stotožním s niektorými komentármi, ktoré knihe všeličo možné vyčítajú, prípadne sú zbierkou negatívnych emócií, no tentoraz sa k nim pridám aj ja. Možno je to tým, že japonská kultúra mi je na kilometre vzdialená a ich ponímanie reálií sveta je teda iné, no atmosféra knihy je na rozdiel od iných kníh inšpirovaných Orwellom, taká nijaká, bez chuti, farby, zápachu, akoby sa stalo v jedno ráno, že zmizla. Utrum, šlus, je po atmosfére. Samotný nápad je perfektný, no spracovanie (z môjho pohľadu) kríva. Literárne niet čo vytknúť, pani Yoko to píše remeselne veľmi dobre, nenudil som sa (kniha má skutočne málo strán), no to niečo orwellovské, to niečo neuchopiteľné a vzbudzujúce zimomriavky, tak to tu nie je.
Čakala som od tejto knihy oveľa viac. Jazyk je síce poetický a zápletka zaujímavá, ale čím ďalej príbeh plynie tým viac má logických dier a stáva sa nudnejším. Moja predstava o knihe na začiatku bola, že to bude kritika totalitnej spoločnosti, ale nakoniec to bolo o pamäti a spomienkach. To vyznenie je bez akejkoľvek údernejšej myšlienky. Po prvých asi päťdesiatich stranách som to len pretrpela a čítala dosť nasilu. Myslím si, že škoda potenciálu.
Knihu jsem odlozila nekde za pulkou. Jednani postav mi nedava smysl, nevidim mezi postavami zadne vazby, je to ploche, nudne a nelogické. Napad je super, ale to provedeni..
Působivá knížka, chvílemi mě až mrazilo... a čtivý, hodně kvalitní překlad Petra Holého.
(SPOILER)
Opět jsem nemohla odolat modernímu japonskému románu, zejména když je na pomezí hned několika žánrů: fantaskní až dystopický obraz naší doby v malém, na japonském ostrově, kde prostě mizí věci, a to komplet i z paměti lidí. Nicméně hrstka lidí je tak nějak odolná vůči těmto zásahům shůry a vše si pamatují a pokoušejí se aspoň v malém uchránit vše určené ke zmizení. Tajná policie na ně proto pořádá hony, lovy na paměť. Hlavní hrdinka je ovšem spisovatelka a nyní píše román, který se ubírá děsivě sci-fi thrillerovým směrem, což představuje jakýsi vložený smyšlený příběh. Napínavý se záhy stává i hlavní příběh, když se hrdinka rozhodně ukrýt v domácí tajné skrýši svého redaktora, který zjevně patří k těm, kdo si pamatují... Takže námětů (včetně ničení myšlenek, pálení knih) a žánrů se tu schází opravdu hodně.
Zajímavé, trochu neuchopitelné, ale hlavně zcela bezvýchodné - oba příběhy spějí k jasně hrůzným koncům, bez špetky světla na konci tunelu. Špatně se proto hodnotí, napsáno je to čtivě, i nějaké ty japonské kulturní reálie se dozvíme, včetně vztahů mezi třemi hlavními hrdiny a podivného tykání/vykání mezi nimi (hrdinka svému nejbližšímu pomocníkovi, "dědovi" tyká, on jí vyká; redaktorovi ovšem vyká, zatímco on tyká jí). Ani tsunami a zemětřesení nejsou hrdinové ušetřeni. Vzhledem k temnému obsahu i poselství 85%.
Titul v češtině je poněkud zavádějící, žádný romantický příběh se nekoná. Stejně jako slovenský Ostrov bez pamäti může naznačovat leccos, ale skutečnému obsahu se také plně neblíží. Původní název zní Tajná krystalizace, což je velmi neuchopitelné. Možná lépe obsah objasní titul anglického překladu - The Memory Police, i když až tak orwellovský příběh také není, tajná policie je na pozadí, proč se to všechno děje, to se nedozvíme.
V tom nám děj může být docela reálně povědomý: většina lidí přijímá ze dne na den zmizení další a další věci jako zcela přirozenou součást života, a hned se seberou a jdou jak ovce se věcí dané kategorie zbavit na veřejnosti, aby nezmizela jen z jejich paměti, ale vůbec ze světa. Nikdo se neptá proč to tak je, kam to spěje, zde se proti tomu dá něco dělat, a vůbec zda je záhodno proti tomu něco dělat. A to dokonce ani ve chvíli, kdy začínají mizet části těl a smysly... Všichni konají, co se má, a svorně se bojí tajné policie. A snaží se vyhnout těm, kdo si ještě pamatují - nejen jako zdroje nepříjemností, ba smrti tajnou policií, ale v zásadě proto, že těmto lidem už prostě vůbec nerozumějí, mají doslova vymyté mozky. Ale autorka (v jediné své pozitivní náznakové linii) ukazuje, že paměť není tak snadno vyčistitelná a že náznaky zasutých vzpomínek lze vydolovat při správných podnětech. Ovšem co je to platné, když prostě mizí po částech tělo a smysly.
"Důležité věci zůstávají důležité, ať se se světem venku děje cokoli. Jejich podstata zůstává stejná. Když je zachováš, určitě budou schopné ti něco dát. Nedopusť, aby tvoje paměť byla ještě prázdnější."
Velmi originální a ponuré, v dnešní době hodně nutí k zamyšlení. Konec byl hodně zvláštní. Knihu jsem četla v angličtině a velmi se mi líbil poměrně jednoduchý jazyk, který neubíral vážnému tématu.
Zvláštní kniha. Ne moc lehké čtení, depresivní atmosféra. Nevím ale, zda bych knihu doporučovala dál, byla opravdu zvláštní. Víc se mi líbil začátek, o proti tomu závěr byl zajímavý a divný zároveň.
Tohle je mimořádná kniha.
Hutná, promyšlená a mrazivě reálná.
Za každým fantazijním prvkem je ukrytá metafora, která odkazuje k dříve prožitému a (bohužel) znovu možnému.
Autorka prostřednictvím příběhu působí na čtenářovu realitu a využívá tak síly, kterou literatura má.
“Tam, kde se pálí knihy, dojde nakonec také na pálení lidí.” - Heinrich Heine
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie japonská literatura alegorie strach totalitní režimy tajná policieAutorovy další knížky
| 2021 |  Ostrov ztracených vzpomínek |
| 2023 | Profesorova milovaná rovnice |
("Netušila jsem, že knihy tak dobře hoří. Ale stejně bude pěkně dlouho trvat, než zaniknou všechna ta slova na stránkách, viď?")
Opravdu hodně čtivá kniha, která má sice svoje dost specifické tempo, ale naladila jsem se na něj poměrně rychle, takže za mě spokojenost. A co zbytek příběhu? Hmm, přemýšlela jsem, jak to napsat, abych toho zbytečně neřekla moc.
(No, tak snad se mi to povedlo...)
Moc se mi líbil ten základ samotného příběhu. Prostě postupně v čase mizí různé věci. Nejenom ze světa, ale též z našich myslí. No, ze světa...nejsložitější jsou vždy příběhy odehrávající se na ostrovech, kde lidé neví, co se děje venku. Proto je to tak snadné. Prostě se ráno rozhlásí, co ten den zmizí, večer se s věcmi každý rozloučí. A život jde dál. Pokud nemáte tu smůlu (?) a vaše mysl, duše srdce to odmítají. Ale bez obav! Tajná policie se o všechno a všechny postará!
Jak jde ten příběh dál a je poznat, co chce doopravdy říct, samozřejmě je otázka, kdy tohle skončí. A kam až tohle může vést. Ano, pokud zmizí ptáci nebo klobouky, tak to nějak vyřešit jde. Říkame si. Prostě si lidé najdou jinou práci a to lépe, když se tyhle drobné ztráty nadějí přímo nám samotným. Vždycky je lepší mlčet, když tu kulku za nás chytne někdo jiný. Navíc, když mi samotní nemáme tohle "prokletí", kdy si věci stále pamatujeme. Možná proto je příjemné, že právě hlavní hrdinka není ta, která si věci pamatuje. Přiznám se, to mi udělalo radost. Díky tomu vznikají dost zájímavé situace, když je pozorováno a z její strany komentováno mizení věcí, bez kterých by zvládla žít. A když má zmizet něco, co je jejímu životu nesmírně drahé.
Během čtení celé knihy v kombinaci čtení rukopisu jsem to všechno cítila, jako kdybych tam byla. Opravdu jsem byla vtažená. Konec byl pouze třešničkou na dortu, která mi sedla. A seděla i do příběhu. Přeci jen, ona tam padne ta zmínka.
Navíc je fajn, že si to čtenář může přebrat i tak trochu po svém. Co si myslí, že mu ten příběh dal, co mu chtěl říct a jak ho chápe. Takže proto moje spokojenost :)
("Však si rychle zvykneme. Ze začátku to možná nepůjde tak snadno, ale není to přece poprvé. Nakonec si na pocit z nového prázdna zvykneme.")
V komentářích jsem četla: čekala jsem, že to bude o kritice totality, ale ono to bylo o paměti a vzpomínkách. Ráda bych připomněla, že o tom je právě totalita. Vzít nám naše myšlenky a vzpomínky. A ideálně je předělat na to, co vyhovuje právě jim. Mmch, na to odkazuje právě ten jeden citát. A přišlo mi, že to nepochopilo asi víc čtenářů. Nechápejte mě vůbec špatně, ale: tahle kniha vás nutí o dost věcech přemýšlet a možná právě i těmi odkazy (pokud je tam nenajdete, jsou v doslovu) do jiných děl...možná to prostě není chyba autorky, ale čtenáře, který podobné knihy ještě nečetl. Jinak opravdu nechápu důvod, proč v tom něco nešlo nepochopit. Prostě mi to v jiné variantě nedává smysl...