Ostrov včerajšieho dňa

18.11.2014

Tohle je jediný Eco, kterého jsem dočetl (i když i zde byly pasáže, které nešlo nepřeskakovat). Jedna rovina knihy - na moři - má opravdu kouzelnou a trošku děsivou atmosféru; druhá rovina, kde se hrdina knihy vrací ve svých vzpomínkách na různá kolbiště, ať už vojenská či politická, je pro mě daleko únosnější než v jiných autorových opusech.

24.06.2014

Jako leknce z literárního manýrysmu dobré. Kdo to ale má vydržet, že? Ale ať nejsem tak příkrý v hodnocení: velmi mne zaujala druhá rovina románu, kde Eco (spíše mimoděk) popisuje tehdejší úroveň znalostí - mořeplavba, vojenství, filosofie, zeměpisné znalosti... To se mi opravdu líbilo, narozdíl od literárních schválností, které jsem takřka nezvládl.
Není to lehká kniha, jsem ale rád, že jsem jí četl, byla to svým způsobem od autora výzva.
...jo a navíc tak nemožný hlavní hrdina..

01.02.2014

Přeskakovala jsem. Některé úvahy a popisy byly únavné. O děj ani tak nešlo. Oceňuji jeho smysl pro humor (velká radost, když mi něco došlo). Bylo podnětné číst si o myšlení lidí 17. století (to co nyní považujeme za samozřejmost nebo pitomost) a také o jejich vnímání, které bylo plné symbolů. Docela mě zaujalo, na co vše Roberto vzpomínal, protože jeho minulost se stala jeho záchranou. Hm, a to je asi všechno, ke knize se vracet nechci a kdybych Ostrov četla jako první, byla bych vůči Ecovi ostražitá.

27.12.2013

Jako předchozí Eccovy knihy, nic lehkého.

19.12.2013

stotožňujem sa s shenandoah, nebavilo ma to, samozrejme, slovné spojenie "nudne napísaná kniha" v Ecovej tvorbe neexistuje, ale musím povedať, že ma toto fakt nebavilo, niekoľko riadkov ma zaujalo, ale slabé a chýbal mi tam aj jeho humor, veľmi málo ho tam bolo... Il Nome della Rosa je zatiaľ pre mňa najlepší román a dovolím si povedať, že v prvej azda trojke najlepších historických románov 20. storočia!

10.11.2013

Umberto Eco píše často jako by až za hranici únosnosti, aby čtenáře dostal na takový stupeň varu, aby jím mohl přeci jím maličko ovládat a uvedl ho do protiútoku, který může čtenář vést pouze formou dialogu se sebou samým. Pro svůj myšlenkový prostor který vtěsnal do této knih si nemohl vybrat lepší dobu. Opět se snaží ( velice zdařile) čtenáře pobláznit vším tím neodhadnutelným a jen poloodkrytým, ovšem u mě je to s ním vždy tak trošku boj neboť veškerá ta jeho tendence vysvětlovat, opatřovat nějakou nefalšovanou pravdou se mi mnohdy zdá hraniční a bez příchutě.. Ovšem zbytek vám podá opět luxusně, nepředvídatelně a kvalitně. Je to jako na okamžik zaprodat duši s tím že na konci jí chci vždy hezky nazpátek. Ale už pro tu výzvu má jistý význam téměř každý jeho text.

08.06.2013

Opravdu hezký historický román zachycující život středověké společnosti, myšlení i pohledu na svět. Provede čtenáře tehdejším životem na venkově, vojenským obléháním pevnosti, životem v pařížské společnosti plné různých spolků, zachycuje tehdejší filosofii, různé vynálezy a objevy a v neposlední řadě objevy zámořské, především pak hledání metody určení zeměpisné délky. Když to takhle vypisuju zní to strašně suše a nudně, ale mistr Eco nedokáže psát nudně, dokáže člověka uchvátit svou fantazií, myšlenkovými obrazy, svými znalostmi, svou moudrostí a krásným jazykem a navíc příběh má dvě linie. Tou druhou je ztroskotání hlavního hrdiny na tajemné lodi, na které není ani živáčka poblíž tajuplného ostrova, na které se kromě velkého množství hodin skrývá i záhadný vetřelec... Celkově se mi knížka líbila, 3/4 jsem jí přečetla poměrně rychle, pak následovala asi stostránková únavná část plná filosofie a dumáním o všem a o ničem, a nad tím, kdy se hlavní hrdina po kousnutí jedovatou rybou chtěl stát kamenem už jsem si nebyla jistá, jestli to autor myslel vážně nebo si ze čtenáře utahuje, ale dotáhl román do konce a konec se mi opět líbil. Kdo má rád filosofii a středověk (speciálně mořeplavby a zámořské objevy) tak si příjde na své... Jméno růže to nepřekonalo a tak za ty zdlouhavé úvahy dávám o bod míň.

14.11.2012

Ostrov včerejšího dne mne zrovna nenadchl. Dějove vůbec, ale tentokrát ani po stránce úvahové, přitom myšlenky Umberta Eca se mi jinde líbí. Snad zas u jiného románu....

24.08.2012

U první Ecovy knížky (Jména růže) jsem si toho pro napínavý děj navšiml asi vůbec, u Foucaltova kyvadla, oslňujícího spletitým množstvím faktů už to na mne dýchalo více a u tohoto třetího románu to čiší skoro z každé věty. O čem mluvím? O Ecově relativizování všeho a nevíře v nic, zejména v Boha, o kterém přitom tolik píše. Eco ve svých románech čtenáře udivuje svými znalostmi a odhaluje nesčetné množství slepých uliček lidského hledání (pro což má knihy cenu číst) a na nich se snaží dokázat, že svět nemá žádný vyšší řád a lidské dějiny jsou jen dějinami po sobě následujících omylů. Nejvíce to vystihuje asi závěr knihy:
"Robertův příběh by pak nesloužil ani jako morální ponaučení,..., a nakonec by nám nezbylo než přiznat si, že v životě se věci přiházejí jen tak, protože se přiházejí, a jen v Říši Románů se zdá, že se přiházejí prozřetelně a kvůli něčemu"
S tímto postojem naprosto nesouhlasím, pro obohacení znalostí a pro podněty k přemýšlení si ale nejspíš ještě další román časem přečtu.

28.02.2011

Byla bych radši, kdybych to nečetla.