Ostrovy uprostřed proudu
Ernest Hemingway
https://www.databazeknih.cz/img/books/83_/83944/bmid_ostrovy-uprostred-proudu-JY4-83944.jpg
4
135
135
V první části líčí autor tragiku jeho rodinného života, ve druhé zavádí na Kubu v době 2. světové války, kdy se hrdina aktivně účastní boje proti německému námořnictvu. Dějištěm poslední části románu je paluba průzkumného člunu, ve kterém hrdina pátrá po trosečnících z potopené německé ponorky. Kniha zaznamenává řadu Hemingwayových autentických zážitků z 2. světové války, kdy byl ve službách amerického námořnictva, a do postavy svého hrdiny vložil mnoho svých tehdejších pocitů a názorů Poslední dílo z autorovy pozůstalosti je tragickým příběhem malíře, žijícího osaměle na jednom z ostrovů Západoindického souostroví.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1998 , Knižní klubOriginální název:
Islands in the Stream, 1970
více info...
Přidat komentář
niečo nové?
vlastne ani nie. len dovysvetľovaný zložitý vzťah s vlastnými synmi a kdesi v pozadí aj spomienky na ich matky.
tvorba niektorých autorov by sa mala vnímať komplexne a naraz. v jednotlivých hemingwayových knihách nájdem množstvo sklíčok, zdanlivo rozhádzaných kdekade. a každou ďalšou poviedkou, každou ďalšou knihou začína vznikať mozaika – práve z tých porozhadzovaných sklíčok.
a je tu ešte jeden problém. mnoho Hemových vecí bolo vydaných posmrtne, boli to teda príbehy v rôznom štádiu dokončenia. a nie vždy to bolo najšťastnejšie riešenie. vidieť to aj na nevyrovnanosti príbehov v tejto knihe. neustále som mal pocit, že niečo také som už od Hema čítal...
Nestranný rozhodně nejsem, ale přesto musím dát plný počet. Hemingway je skvělý autor, u kterého mám jistotu na první pohled ledabylého stylu, který ale skrývá promyšlený a uvěřitelný svět. Ostrovy uprostřed proudu mají autobiografických prvků více než dost. je to autorovo vzpomínání a loučení se se světem. Fantastické.
Silný příběh, vystupující z trochu moc upovídané knihy spíš tak mimochodem. Je znát, že při psaní tohoto díla už nebyl Hemingway na vrcholu svých sil, přesto ale stojí za to začíst se.
Některé pasáže byly skvělé, zejména se mi líbily absurdní dialogy, které Hemingway umí. Ale celkově kniha nic moc, hodně často jsem se nudil. Například příběh o lovení jedné ryby na 40 stránek, to může zajímat asi jen vášnivého rybáře, což já nejsem. Pořád nechápu, jak mohl dostat Nobelovu cenu za literaturu...
Je to jedna z knih, která mě v průběhu čtení přišla taková normální, ale s postupem času si uvědomuju její sílu a nemůžu ji dostat z hlavy.
Co na to říct. Četla jsem toho od něj více a některé knížky jsem zhltla naráz a některé mi trvaly i celé roky. Tato byla jednou z těch, kterou jsem četla po chvilkách dlouho. Je to náročné čtivo a celkem jsem se trápila. Je to možná kvůli tomu, že knihu vydala až po jeho smrti manželka. Možná by jí sám Hemingway nevydal, kdo ví. V každém případě, po zdolání vysokých kopců a mnoha překážek, jsem po dočtení měla zajímavým způsobem zahřáté srdíčko. Je to prostě Hemingway a americká meziválečná literatura je skutečně silná.
Je to typický Hemingway. Dialogy, které neberou konce, sáhodlouhé popisy, střídající se prostředí, zdánlivě nesouvisející motivy. Chvíli je to o rybách, pak o kočkách, o děvkách, o manželkách, o dětech, o válce, pořád o alkoholu. Ale tohle všechno se nakonec pospojuje a najednou je to všechno o životě, jaký by měl být, a jaký je. Pomohlo mi, že jsem se před přečtením knihy podívala na film, mohla jsem si všechno líp představit a lépe se do knihy vcítit.
Hemingway se musel zastřelit už proto, že cítil, jak vymírají muži citliví, stateční a moudří. Viz např. některé komentáře zde. Kniha je vydaná po jeho smrti, bůhví, jakou prošla úpravou, ale příběh je dobrý.
Až na prostřední (pro mě slabší část), jsem byl s knihou spokojen. Netuším kolik toho bylo redukováno, ani mě to nikterak nezajímá. Celkem totiž "Ostrovy uprostřed proudu" působí mistrně a nepostrádají nic z autorova typického rukopisu. Za mě něco mezi výbornou a chvalitebnou.
Odpad je pro tohoto autora silné slovo, ale předchozí komentář (Palivo) má v mnohém pravdu. Ještě že už je Hemingway po smrti, takové posouzení by ho asi mrzelo. Ale tohle daly dohromady dvě ženské (a prý to zkrátily, no fajn.) Spíš jde o to, že současní čtenáři nemají chuť na zdlouhavé popisy a zdlouhavé řeči, které tady jsou opravdu nezáživné. Já, promiňte mistře tam nahoře, taky jen jednu. hvězdu.
Rok se s rokem sešel a Palivo se opět usadil do záchodové komnaty s Hemingwajem v ruce. Nebyla to dobrá podívaná, a to v žádném slova smyslu. Příště bych šel raději do války nebo na lekci tanga.
Thomas Hudson je malíř, který žije na ostrově, kam za ním přijedou tři synové. Je tu ještě několik dalších postav, ale to je naprosto jedno, protože celá tato pasáž se točí kolem polodementních, naprosto neuvěřitelných dialogů, které nikdy žádné lidské bytosti na světě nevedly. Do toho Hemingway neustále vypisuje jméno hlavní postavy v celé délce, takže jestli někdy potkám "muže, jehož jméno je Thomas Hudson," tak přísahám bůh, že mu bez varování utrhnu hlavu holýma rukama.
Že Hemingwajovi šplouchalo na maják pak už není vidno jen v dialozích, ale i maličkostech, páč já nevím, jestli je ok titulovat sedmnáctiletýho syna "pucku," a heterosexuálnímu kamarádovi říkat "nepůjdeme do hajan?"
Vítěz je u mě ovšem přirovnání hodno mistra literárního smyku Kavčiaka, a to tato následující perla:
"Postavu těla měl jako boxer střední váhy, který trochu ztloustl, ale jak tam tak pohodlně ležel, v pozici, v níž člověk, který není v dobré kondici, nevypadá dobře, vypadal jako člověk v dobré pozici."
Tyhle věci samozřejmě nejsou moc důležitý, ale když právě toto tvoří výplň mezi dialogy, pak je to blbý. To věděl i Hemingway, tak knihu přesunul na Kubu, kde se Thomas Hudson nalejvá znovu - hned prvních dvacet stran si povídá s kočkama na lodi, tak to jsem už otáčel oči navrch hlavy, ale říkal jsem si, tak třeba už konečně s tím debilem nechce nikdo mluvit, ale ono ne, jen co přijde do baru, sedne si za šlapkou a dialogové peklo začíná nanovo, kdy ani vzpomínky na těžbu wolframu v Hong-Kongu nejsou na škodu. Závěrečný hon na ponorku už ani nehodnotím, protože jsem kvůli krvi v očích pořádně neviděl na stránky.
S přehledem v TOP 10 nejhorších věcí co jsem kdy v životě četl.
Dobře čtivý příběh o jednom životě nadaného umělce a jeho blízkých v Karibiku.
Kniha je rozdělena na tři části já osobně bych je nazval ráj/peklo/očistec.
První část se mi líbila nejvíce. Autor barvitě vylíčil prostředí a osobnosti. Část, kde umělec vyjel na moře rybařit se svými dětmi a dvěma přáteli je famózní a napínavá plná emocí.
Rajská atmosféra bahamských ostrovů z knihy doslova čiší. Člověk má nutkání při čtení si dát drink někde v houpací síti u moře s dobrou knihou.
Poklidné čtení na dovolenou. První část knihy určitě doporučím své ženě na dovolenou u moře.
Druhá část je poměrně depresivní a ponurá. Odehrává se na Kubě. Věrohodné pojednání, jak se člověk může vyrovnávat ze ztrátou. Tady mě nejvíce zaujali rozhovory a myšlenkové pochody v legendárním baru "El Floridita" kam moc rád chodil samotný E.Hemingway.
Třetí část je dobrodružná s příjemně pozvolným spádem děje, který se odehrává na moři s posádkou dobrovolníků, která stíhá přeživší posádku nacistické ponorky v Karibiku.
V knize nalezneme spousty podobností ze života E.Hemingwaye.
Také jde znatelně cítit, že knihu psal na sklonku života v době depresích hlavně ke konci knihy, člověk má pocit, že čte autorovo doznání/pokání.
To to dílo je veliký průlet životem samotného E.Hemingwaye.
V celé knize jsou flashbacky, které krásně dokreslují celý děj.
Knihu mohu jen vřele doporučit.
Zajímavý styl ten Hemmigway, samé dialogy, dá se říct takové jednoduché, ale první část se četla skvěle, závěr první části hodně šokoval. Třetí část napínavá, jen ta druhá část taková nic moc, zdálo se mi, že se tam jen tlachá, za druhou část bych dal tak dvě hvězdy, ale díky první a třetí části dávám 4 hvězdy.
V tuto chvíli, možná jedna z nejlepších, ne-li nejlepší kniha, kterou Hemingway napsal. Tak to vidím nyní s odstupem času. Jinak se na ni čtenář bude dívat ve dvaceti, jinak o dvacet, možná o čtyřicet let později. Čas je u knih velkým hráčem, zvláště u některých...
Charaktery zde mají sílu, vyplývají z textu jakoby nic. Ztotožňuji se s prožitky osob, úmyslně píši s prožitky, obzvlášť u tohoto autora, protože s postavami jako takovými se lze ztotožnit raz-dva i jinde. Vyjma kluků, díky jejich mládí, cítím hořkost v lidských srdcích, zbiti životem v něm bojují každý po svém. Málokdo dokáže čelit všem nástrahám, uchovat si charakter, energii a nadhled v průběhu celého života. Mnoho lidských vlastností naoko žádoucích, mohou člověka zničit. Asi je důležitá sebekontrola, ta by měla pomoci, aby z nás nebyli mrzouti přesvědčeni o své vlastní pravdě, ztrpčující život nejen sobě. Thomas příliš přemýšlí o budoucnosti, místo aby žil přítomností a často se vrací do minulosti, místo aby zapomněl, protože opakovat se nikdy nebude, nedokáže ji změnit a jeho trápení se jen prohloubí. Vzpomínky jsou fajn, ale i ty pěkné bolí. Moc dobře ví, že čas nelze zastavit, možná proto riskuje a trápí ho, co má přijít a pozdě lituje.
Pouštěla jsem se do čtení této knihy asi 5x a nakonec jsem to přelouskala jen kvůli tátovi, protože byla jeho nejoblíbenější od Hemingwaye. Mě to moc nechytlo.
Myslím, že Jirka to přede mnou shrnul naprosto přesně, palec nahoru. Tu atmosféru, to typické plynutí času... Doteď to mám pod kůží .
Kniha s velmi silnou atmosférou, skvěle popisující život ke konci druhé světové války v zapadlých koutech Antil. EH do knihy vložil velký kus sebe: možná proto bylo čtení knihy tak úžasným zážitkem a ačkoliv to je deset let, co jsem knihu četl, dodnes na ní rád vzpomínám.
Román vyšel až devět let po smrti Hemingwaye.
Není to filozofické rozjímání nad životem, ale jde o tři hlavní postavy, do nichž E.H. vkládá své pocity a své touhy.
Štítky knihy
americká literaturaAutorovy další knížky
| 2015 |  Stařec a moře |
| 1974 |  Sbohem, armádo |
| 1966 | Pohyblivý svátek |
| 2016 | Komu zvoní hrana |
| 1985 | Fiesta / Stařec a moře |
První povídka mne jako rybáře zaujala. Další dvě jsou slabší. Hemingway chtěl psát tak, jak maloval Vincent van Gogh. Tyto dvě povídky by zřejmě nevydal.