Osud člověka
Michail Alexandrovič Šolochov
https://www.databazeknih.cz/img/books/97_/97629/bmid_osud-cloveka-p3w-97629.jpg
4
256
256
Příběh válečného hrdinství, známý i z filmového zpracování. Jako ve všech sovětských dílech věnujících se válce i v tomto jsou patrné schematické prvky jako bezvadnost ruského vojáka, odpor ke zrádcům komunismu, hrdina obyčejný člověk a dělnictví. Dílo však klade i závažné otázky existence, nad kterými se může čtenář zamyslet. Šolochov toto své dílo věnoval Jevgenii Grigorjevně Levické, člence KSSS od roku 1903.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1971 , Mladá frontaOriginální název:
Судьба человека (Sud’ba čeloveka), 1957
více info...
Přidat komentář
Kniha se čte dobře jen mě vadí že to Kniha na objednávku od režimu co je vydával a bohužel jich podobných byla spousta příběh je film a ten je hodně dobrý na tu dobu realizace.
Tuhle útlou knížku mám moc ráda. Četla jsem ji už několikrát. Jeden smutný osud člověka. Podle mě je na ní právě úžasné, jak je krátká…vypravěč nepotřebuje mnoho slov…příběh strohý, jako je on sám. O to víc chytne za srdce.
A nejvíc mě dostává úplný konec knihy:
„Ne! Dospělí, za války zešedivělí muži nepláčí jen ve spánku. Pláčí i za bílého dne. A pak je hlavní – umět se včas odvrátit. Pak je nejhlavnější neranit srdce dítěte, aby nevidělo, jak ti po tváři stéká palčivá a sporá mužská slza…“
Z e Sovětského svazu se vrátil domů každý pátý německý zajatec. Evidentně se neměli v ruském zajetí moc dobře.
Tuto knihu jsem přečetla v době výročí vzniku naší republiky. Při kladení věnců se ptali jednoho opravdu starého veterána, co by si ještě přál. Odpověděl - aby už nikdy nebyla válka.
Tato jeho slova a kniha o utrpení ve válce mluví za vše.
Za mne se jedná o průměrnou knihu, ačkoliv zde vidím mnoho kladných názorů a komentářů. Problémem této knihy je, že je velice útlá. Celý příběh má neuvěřitelný potenciál. Jen je škoda, že vše bylo napsáno tam krátce, úsečně. Ale na druhou stranu chápu, že se jedná o vyprávění Sokolova, proto také tak krátké popisy a zjednodušeně vyprávění. Osobně se mi nejvíce líbila a dotkla část, kdy byl v koncentračním táboře. To bylo zajímavé a poučné. Ale rozhodně nemůžu souhlasit s tím, že Rusové bylo svatí. Co prováděli Němci je jedna věc, ale co prováděli bolševici je druhá. Tato kniha má za cíl pouze poukázat na to, jak byli Němci krůtí vůči nepřátelům. Ještě aby ne, kritizovat své vlastní by nemělo ani cenu. To si pak Šolochov zavařil kariéru. A že by se mně příběh a osudy vojáka nějak dotkli, ani moc ne.
(SPOILER)
O přečtení této knihy jsem uvažoval už několik let a konečně jsem se do knihy začetl.
Hlavní postavou je bývalý voják ANDREJ SOKOLOV, který vypráví autorovi o svém životě a o účasti během 2. světové války. Jedná se o novelu, kterou jsem přečetl během jedné hodiny. Kniha je krátká, úsečná, život Andreje během deseti let je popsán v pár větách, je to spíše poklidnější vypravování, vypravováno v ich-formě. Andrej je odvážný, pracovitý, skromný, zachovává si lidskou důstojnost.
Kniha se mi moc líbila a dojala. Možná je škoda, že novela není delší, protože čtení této knihy rychle uteklo, ale autor nepochybně věděl, co dělá. Určitě doporučuji tuto knihu k přečtení!
Kniha obsahuje černobílé ilustrace a v závěru knihy se nachází Doslov.
Šolochov obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Napsal také romány TICHÝ DON nebo ROZRUŠENÁ ZEMĚ. V dohledné době neplánuji číst další autorovy knihy. :)
Vůbec nevím, jak knihu ohodnotit hvězdičkami. Já jsem v ní tu hloubku neviděla. Četla se velmi dobře, ale připadala mi až moc uspěchaná a také mi vadily ty popisy až příliš dokonalých vojáků. Tomu jsem prostě nevěřila.
Kniha mě osobně hodně zaujala.Četla jsem ji už skoro před 15 lety.A ačkoliv jsem si asi nevzala žádné ponaučení,tak se mě nesmírně dotkla.Vyloženě jsem si knihu vylosovala.Ale nelitovala jsem ani jedine minuty.Byla jsem vděčná...jinak bych si knihu asi nikdy nepřečetla pokud bych nemusela.Ale byla jsem ráda,že jsem vytáhla zrovna ji, Byla pohlcující....nevím jak jinak to se vyjádřit.Opravdu mě strhla....Zrovna teď si nevzpomenu a nevybavim jak a proč.Bylo to prostě asi vše dohromady.A hlavně ten vztah hlavní postavy k chlapci.Bylo to opravdu jedinečné...ale vím,že na mě kniha hodně zapůsobila...A co mě tenkrát nejvíc potěšilo byla pochvala za vlastní názor v eseji :-) Už v té době se vlastni nazor kopiroval z netu:-D Až splním resty...jakožto svá predsevzeti co přečtu. Tak jistě přečtu znovu.Stoji za to
Krásná historická kniha z období, kdy hlavní hrdina je zajat v zajateckém táboře.
Taková nenápadná útlá knížka a tolik emocí a námětů k přemýšlení. Snažím se vnímat to bez ideologického kontextu, který je samozřejmě patrný. Dnes se na to dívám tak, že jejím hlavním posláním je poukázat na nesmyslnost válečného běsnění a na to, jak tyto prožité hrůzy zasáhly obyčejného člověka a jaký dopad to mělo na život člověka po válce.
Sovětská literatura dnes tiše dřímá v poličkách a nebo se stěhuje do knihobudek , a regálú s vyřazenýma knihama nebo do depozitářů. Jak působila na lidi za doby , kdy vyšla , jak působila v sedmdesátých letech nevím. Na mě zapůsobila letos a bylo to překvapení. Osud člověka, kterou jsem celou přečetla je kniha povídková. Příběhy krátké i delší smutné i smutnější. O lásce lidí ke svým polím , o krutosti jiných a taky o tom , že založit kolchoz bylo často velmi tvrdé. Smutná ruská duše na mě sedla , a s ní smutek ,který i my v naší zemi poznali.
Je tady řada skvělých komentářů (Petr0101, Pink Martini, Triatlet, Marbo a michal0383) které nepotřebuji doplňovat, protože si nimi naprosto souhlasím. Ty komentáře jsou i o tom, že řada čtenářů se dokáže oprostit od povinného ideologického balastu, který v literatuře nacházíme nezřídkakdy i jinde a nejen u literatury ruské a především "sovětské".
Nicméně, pokud tady někdo chce peskovat (nebo se cítí být zaražený nějakým komentářem) a přitom prokazuje buď hloupost v kombinaci s omezeností (což je ta lepší varianta) a nebo přímo zlý úmysl, nezbývá mi než reagovat. Tvrzení bubky, že komentář michala0383, který píše, že se Sověti k německým zajatcům chovali stejně je nepravdivý a svědčí o neznalosti, je přesně ten naprosto lživý.
Němci při vpádu do SSSR deklarovali, že nebudou dodržovat konvence o zajatcích a jejich sonderkomanda začala vraždit i civilisty hned v těsném závěsu za postupujícím wehrmachtem. Němci na východní frontě zajali 5,2 mil. sovětských vojáků. Pouze 1,9 mil. z nich válku přežilo s tím, že ve chvíli, kdy se vrátili z onoho zajetí, tak byli v horším případě rovnou zastřeleni a v "lepším" putovali rovnou do gulagů a pokud přežili i zde, byli v roce 1953 na základě tzv. Berijovy amnestie propuštěni společně s řadou obyčejných kriminálníků. O tom, jak se chovali Sověti potažmo v převážné většině Rusové k vlastním lidem psal jeden z nejlepších ruských spisovatelů A. Solženicyn v Souostroví Gulag.
V roce 1941 proběhla prostřednictvím Červeného kříže a za asistence USA iniciativa, aby došlo k výměnám zajatců, kterou přeposlal Hitler Stalinovi. Ten mu odpověděl, že v Německu se žádní sovětští zajatci nenacházejí, že takoví neexistují, protože sovětští vojáci bojují, dokud nepadnou. Pokud se vzdají, automaticky ztrácejí sovětské občanství.
No a co se týká německých zajatců v Sovětském Svazu, tak těch bylo 2,4 mil a přežilo jich 85%, zatímco sovětských zajatců jenom 40%. Ale, například ze necelého statisíce zajatců od Stalingradu přežilo pouhých 6 tisíc lidí. Paradoxně, nejvíc sovětských zajatců zahynulo krátce po zajetí, během nelidských transportů.
Osud těch sovětských byl neskonale krutější, po Němcích je vraždili vlastní lidé. Stejně jako za války, kdy na základě nechvalně proslulých Stalinových rozkazů č.270 a 227 byly postříleny jednotkami NKVD a tzv. blokačními oddíly desetitisíce vojáků bez ohledu na to, za jakých okolností ustupovali. Další byli "zařazeni" do tzv. trestních praporů a rot, které byly nasazovány na vysloveně sebevražedné mise. Podle sovětských údajů na každý front připadal jeden trestní prapor a celkem existovalo 1.049 trestních rot (štrafrot). To jsou ve výsledku další tisíce a tisíce (nejméně 150 tisíc) lidí, odsouzených vlastními lidmi k de facto trestu smrti.
To, že Šolochov napsal svůj román tak, jak ho napsal, aniž by se zabýval tím, co jsem zde pod dojmem z onoho bubkova hloupého příspěvku uvedl, nic nemění na celkovém vyznění a ještě si dovolím dodat, že kromě dryjáčnicky budovatelských románů (a nejen v sovětské literatuře) je pozoruhodné, jak málo prostoru je věnovánu oněm "návratům" a reálnému životu po válce. Jediný, kdo se mi hned vybaví je Remarque. I v tom je cena Šolochovova románu.
No a nakonec, i když ne v poslední řadě, bych se ještě vrátil k onomu přispěvovateli bubkovi. Jako on navštívil Buchenwald, tak já jsem poznal dva lidi, kteří o těchto věcech věděli docela dost. Jedna kolegyně původem z Oděsy přivdaná do tehdejšího ČSSR tvrdila, že její otec byl hrdina a jako důstojník padl na začátku války. Její starší bratr žijící v SSSR až do doby jeho pádu ovšem v době glasnosti a perestrojky zjistil, že otec byl zastřelen příslušníky NKVD za údajnou zbabělost. No a tím druhým byl inženýr s Petrohradu, se kterým jsme spolupracovali a ten mi vylíčil přesně to, co píšu výše. Byl ročník 1940 a jeho otec byl zajat v roce 1941 na počátku zimy (nižší záložní důstojník - inženýr chemie), naštěstí, pro Sověty byl veden jako padlý a když se vrátil po konci války, skončil na Sibiři s tím, že z Gulagu se vrátil v roce 1956 a svého syna viděl poprvé jako šestnáctiletého. Tolik objektivní fakta i subjektivní poznatky...
P.S. Uživateli bubka byl účet zablokován, takže jeho příspěvek tady už není. S ohledem na jeho další "tvorbu" se člověk ani nediví.
Ano občas si člověk potřebuje připomenout co je to vlastně hrdinství a ze bez ohledu na to ,za jakou vlajkou stojíte ,tak tyto pojmy jako sebeobětování čest a vlastenectví jsou pojmy ,které už známe jen z filmu a knih . Žijeme si ty svoje životy ,neustále si na něco stezujeme a když se vrátíme o par desítek let do období buď válečného nebo období kdy museli obětovat něčí ruku aby se mohli najíst ... tak se musíme když nic jiného ,tak zamyslet ... hezké dílko .
Asi jsem zmlsaná Dostojevského vizemi a sondami do lidského nitra, Šolochovův Osud člověka mě nechal docela chladnou.
Autorovy další knížky
| 1960 |  Osud člověka |
| 1952 |  Tichý Don |
| 1950 | Rozrušená země |
| 1962 | Azurová step |
| 1967 | Donské povídky |
Uf. Já vlastně nevím, jak tuhle tu knihu hodnotit. Nakonec jsem přidala hvězdičku navíc.
Uvědomila jsem si, že když čtu nějaký příběh, z žánru, který nikdy neasperival na odraz reality, tak mi pohádkovost a cílená jímavost vlastně vůbec nevadí. To jen tady skřípu zuby nad bezchybnými heroickými vojáky sovětského svazu a nad utrpením čistého nezkaženého hrdiny .
Jo a má to 72 stran i s poměrně tlustým doslovem. Takže to zvládnete během 20 minut a pak můžete valit machra, že máte přečteného dalšího rusáka.