Osudy horší než smrt

03.07.2021

Ač velký autorův fanoušek, musím přiznat, že Osudy horší než smrt mě natolik nezaujaly a nepobavily jako ostatní Vonnegutovy díla. Přesto knihu hodnotím jako zdařilou.

06.02.2021

Pokud jste Vonnegutovi propadli, tak tyhle texty dokreslují, že jako k románům přistupoval i k jiným žánrům. Pokud jste ještě na vážkách, dejte si jinou jeho knížku.

23.05.2020

Vypráví o druhých zaníceně, s pobavením, úctou i obdivem, popře a zesměšní sám sebe. A my najednou zjistíme, že to všechno nejvíc vypovídá o něm samotném. Nebo o nás?
"Mohli jsme ji zachránit, ale byli jsme až moc líní a chamtiví." (návrh epitafu planety)
"Jmenuju se Západní civilizace. Jsem chorobným připravovačem na válku. Přišla jsem o všechno, na čem mi kdy záleželo. Už jsem sem měla přijít dávno..." (schůzka Anonymních připravovačů na válku)

24.08.2017

Letošní volba četby na dovolenou byla v podstatě sázkou na jistotu, Kurt Vonnegut je pro mě dostatečně známým autorem, patří mezi mé oblíbené a tak jsem nemohla udělat s volbou knížky jeho esejů chybu :-).

Styl psaní autora znám, přesto mi malou chvilku trvalo zvyknout si na jeho poněkud chaotický vypravěčský styl (i proto jsem si na dovolenou vybrala knížku esejů, kratších útvarů, to se dá zvládnout i na pláži :-), ... autor prostě s každou událostí, s každou osobou, zachází se stejnou důkladností bez ohledu na její důležitost v textu, a na to si musíte zvyknout, protože pak se Vám zdá, že autor „přeskakuje od jednoho k druhému“, je to ale jen zdání, na konci Vám vše dá ten správný smysl :-).
„... jsou v životě postavy hlavní a postavy vedlejší, detaily podstatné a detaily nepodstatné, je plno lekcí, které je třeba udílet, zkoušek, kterými je třeba projít, vše má začátek, střed a konec ...“

Právě eseje a přednášky, které Vonnegut psal celkem v hojné míře, mi připadají, že pro něj byly takovou určitou terapií (je o něm známo, a i v esejích se o tom zmiňuje, že se pokusil spáchat sebevraždu, a v jejich rodině se vyskytlo dost duševních problémů), že si tak „po svém bojuje“ proti chaosu a ztrátě smyslu ve světě, který se na nás valí ze všemožných stran, většinou (konzumní společností „přibitou“ k televizním obrazovkám) naprosto ignorován..
„Knihy člověka učí imaginaci. Ti z nás, kteří nemají ve svých hlavách okruhy imaginace zničené informačními dálnicemi, se podívají do něčí tváře a vidí příběhy. Pro všechny ostatní je obličej prostě jen obličejem."

A je třeba říct, že autor „bojuje“ chytře, s ironií a vtipem a taky s místy provokativním, ale potřebným nadhledem, a tak nám, čtenářům, předává svůj vzkaz:
„Jsme, co předstíráme, že jsme, a proto si opatrně vybírejme, co chceme předstírat.“

Ukazuje, že všichni, jeho nevyjímaje, hrajeme ... společenskou hru: „To, že někteří z nás umí číst a psát a trochu počítat, ještě neznamená, že si zasloužíme dobýt vesmír. ... Mám pocit, že lidi prostě kašlou na to, jestli se tahle planeta bude točit dál, nebo ne.“

Hru s širokým záběrem, se spoustou rozehraných partií ... a tak se dotknete dilemat amerického způsobu života (jako je mýtus ideální komunity - městečka, kde se všichni znají, všichni jsou šťastní a nikdy se tam nic neděje, ale taky úřednické rutiny a nebezpečně vzrůstající role financí, ale taky prohlubující se propasti mezi generacemi atp.), bude se zabývat hrozbami globálních katastrof, krizí identity a ztráty smyslu života, proto se mj. vrátíte i hodně zpět, až k druhé světové válce (s kterou má osobní zkušenosti), protože se autor bude snažit ukázat na hloupost válečné mašinérie, na poválečná traumata veteránů neschopných zařadit se do civilního života, aj.

Vše Vám bude servírováno, přes závažnost témat, s humornou a lehkou formou ... proto nezbývá, než knížku doporučit :-).