Osvětimský orchestr
Fania Fénelon (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/428397/bmid_osvetimsky-orchestr-DNz-428397.jpg
4
285
285
Výborně napsaná, sugestivní výpověď francouzské klavíristky, která strávila jedenáct měsíců v „dívčím orchestru“ v koncentračním táboře Osvětim. Pod vedením rakouské houslistky Almy Rosé, neteře Gustava Mahlera, hrály vězeňkyně u bran tábora přicházejícím a odcházejícím pracovním četám nebo na koncertech pro dozorce a SS. Ve své knize tak popisuje jednu z mnoha absurdit táborového života s plným vědomím skutečnosti, že byl její osud shodou okolností snesitelnější než pro ostatní vězenkyně, zmiňuje rovněž černý humor, žárlivost a napětí mezi členkami souboru. Fania Fénelonová, vl. jménem Goldsteinová (1919–1983), francouzská hudebnice, zpěvačka a spisovatelka, jejíž rodiče pocházeli z Ruska. Vystudovala konzervatoř v Paříži a posléze se živila kromě hry na klavír i zpíváním v barech. Po okupaci Francie se zapojila do odbojového hnutí, záhy však byla deportována do koncentračního tábora Osvětim. Osvobození se dožila v táboře Bergen-Belsen, a přestože nakažena tyfem,zpívala ještě ten den vojákům na vlnách BBC. Své zážitky z pobytu v Osvětimi sepsala v 70. letech 20. století. O pár let později byl natočen film Playing for Time, ke kterému napsal scénář spisovatel Arthur Miller.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2020 , GaramondOriginální název:
Sursis pour l’orchestre, 1981
více info...
Přidat komentář
Na knihu OSVĚTIMSKÝ ORCHESTR mě v minulosti nalákala mamka od Irenky, která o ní poutavě mluvila, a tak jsem se rozhodl, že se do této knihy také ponořím. Kniha není žádná novinka, vyšla v roce 1984 pod jiným názvem – DÍVČÍ ORCHESTR. Nakladatelství Garamond změnilo název knihy, obsah zůstává stejný, patrně z komerčních důvodů, aby se kniha lépe prodávala a aby byla lépe vidět. Byla by škoda, pokud by kniha zapadla. Myslím si, že pokud by nakladatelství ponechalo původní název, mamka od Irenky by o knize nemluvila, tak bych asi tuto knihu přešel bez povšimnutí, a to by byla škoda. Na téma změny názvu u této knihy jsem už slyšel hodně názorů, je to diskutabilní. Možná mohla být v knize uvedena poznámka, že došlo ke změně názvu knihy. Knihu jsem četl v období Vánoc, což není asi úplně nejlepší volba v tomto čase, ale zrovna přišla na tuto knihu řada, tak jsem se začetl. Kniha určitě stojí za přečtení a knihu hodnotím na 100 %.
Kniha je založena na skutečných událostech. Kniha vyšla po 31 letech od ukončení 2. světové války. Autorka – Fania Fénelonová – byla klavíristka a zpěvačka, která s dalšími ženami tvořila orchestr, který hrál vězňům v koncentračním táboře Osvětim II – Březinka při nástupu do práce vězňů, při jejich příchodu a také Nacistům. Kniha je obsáhlá, útržkovitě se seznamuje se životem autorky a také se postupně seznamujeme s jednotlivými členkami souboru, jejichž osudy byly zajímavé. Zajímavý byl pro mě příběh IRENKY, ALMY a dalších žen. Orchestr vytvořený těmito ženami byl jediným orchestrem, který hrál v koncentračních táborech, takže z tohoto hlediska bylo zajímavé sledovat jejich očima život v táboře. Mezi ženami v orchestru vznikaly různé spory ohledně náboženského vyznání, národnosti, vyskytují se otázky ohledně víry v Boha, položidů a podobně. Většinou ženy, které nepatřily k tomuto orchestru, ho neměly rády z důvodů privilegií, které se ženám z orchestru dostávalo. Měly o něco jednodušší život, to je pravda, ale z druhého hlediska, když se na to podíváme v globálu, tak život v táboře měly také těžký, i když s určitými úlevami.
Celou knihou se line hudba. Kdo hraje na nějaký hudební nástroj, je učitelem hudby, anebo skládá hudbu, tak mu kniha může být bližší a více se sžije s hrdinkami knihy než čtenáři, kteří nikdy nehráli na žádný hudební nástroj nebo je hudba nezajímá. Osobně věřím, že hudba může léčit, může člověku dodat vnitřní sílu a naději, člověk může při poslechu hudby zapomenout na všechny starosti a plně se do ní ponořit. Důkazem je, že Nacisti tento orchestr zřídili mimo jiné proto, aby sami mohli poslouchat hudbu, patrně aby zklidnili svoje nervy z každodenního zabíjení a přeneslo je to alespoň na okamžik na jiné myšlenky.
Většina knihy se odehrává v Osvětimi II – Březince, menší část v koncentračním táboru Bergen-Blesen. V knize se dočteme o zvěrstvech, které se zde odehrávaly, některé okamžiky byly hodně drásající a smutné! V knize se také setkáme s Dr. Mengelem!! Autorka měla štěstí, že uměla zpívat, a tak se mohla dostat k tomuto orchestru. Myslím si, že to ji zachránilo život. Kdoví, jak by to s ní dopadlo, pokud by se do orchestru nedostala.
Kniha je pomalejší, ale když jsem se do knihy začetl, tak jsem knihu přečetl poměrně rychle. Autorka píše poutavě, procítěně, po stylistické stránce je kniha na vysoké úrovni, čtenář se lehce přenese do Osvětimi a bude napjatě sledovat osudy žen tohoto orchestru, bude věřit každému slovu, které si přečte. Jako bonus oproti jiným knihám z tohoto žánru pronikne čtenář do zákoutí orchestru a přípravy na vystoupení. V knize se nachází hodně postav, takže mi trvalo nějaký čas, než jsem se v nich dokázal zorientoval, ale postupně když jsem se seznamoval s příběhy jednotlivých žen z orchestru, tak jsem do toho více pronikl.
Kniha má pěkný přebal. V knize se vyskytují poznámky pod čarou, což oceňuji.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Žít neznamená rezignovat, ale bojovat, že je třeba si pomáhat, držet pohromadě, vytvořit jednolitou zeď proti všem.
Kniha si zaslouží opravdu 5 hvězdiček, silný příběh,krásná kniha,no...jestli se to tak dá o knize a hrůzách co si vězni v koncentračních táborech prožili napsat.Fania mi byla svým chováním velmi sympatická,jestli se to tak dá říct,vůbec si nedovedu tu hrůzu a vše co tam zažívaly představit.Je dobře,že se dostala do ženského orchestru kde to měla o něco lepší a aspoň se pobyt odlišoval od toho co si musely prožít jiné ženy v těch nelidských podmínkách,ve kterých museli žít v jiných blocích koncentračního tábora.Já jsem zbabělec určitě bych to nedala a po přečtení mi kniha bude delší dobu ležet v hlavě.
Kniha si zaslouží 5 hvězd už jen za to že vznikla. Ovšem za mě mnoho postav, mnoho jmen a já osobně se k tomuto dílu musím vrátit. Pro lepší orientaci, pro pochopení .... budu určitě číst ještě jednou.
Spolu s Chlapcem, který následoval svého otce do Osvětimi, je tato kniha (přes nový, nehezky upravený název) nejsilnější možnou výpovědí, jakou si je možné na téma Osvětim přečíst.
Psáno jako román, a to povedený a čtivý (leč neskutečně drastický) přesto jde, na to nezapomínejme, o přímé svědectví, tedy literaturu faktu.
Přiznám se, že knihy s touto tématikou mám ráda. Je hrozné to říct, ale myslím, že je dobře, že vychází a že jsou čtené, protože bychom neměli zapomínat na to, co se dělo.. Nicméně s touto knihou jsem měla na začátku trochu problém a musela jsem si na styl vyprávění zvyknout. Zmatek jsem měla trochu v časové období, některé události na mne byly moc rychlé a musím říct, že jsem zde zaznemanala i chyby, jako zapomenuté uvozovky, háčky, čárky. Nicméně jsem si později zvykla a od poloviny knihy jsem ji hltala. Jeden večer to prostě nešlo a musela jsem dočíst..
Je těžké napsat něco o těchto knihách. O pravdivých příbězích, které si neumíme představit. Mě tento příběh velice příjemně překvapil. Fania mi byla povahou velice blízká. Jak se chovala, rozhodovala a jak bojovala. V málo knihách si dokážu představit a vžít se do děje, ale zde jsem to prožívala s nima. Humor, bláznovství, vztek, strach, snění, to všechno jsem z této knihy cítila. Klobouk dolů před všemi, kteří přežili a dál žili, protože věřím, že to nebylo jen tak.
Příběh, ve kterém jde především o emoce. Fania má svůj specifický přistup k pobytu v Osvětimi,
který působí až lehce a s nadhledem. "Když už máme jít do plynu, ať se aspoň při tom zasmějem." Četla jsem původní vydání a nechápu, proč vydání z roku 2020 má jiný název? Je nutné, aby vydavatel nacpal do názvu Osvětim, protože je to teď v kurzu? Protože je to tak pomalu u každé druhé knihy? Má to kvalitní knihu degradovat mezi braky jako je Tatér z Osvětimi? Zrovna tato kniha by to neměla mít zapotřebí.
Fania, coby položidovka, je deportována do koncentračního tábora, kde se díky praxi klavíristky a zpěvačky dostane do orchestru. Spolu s ostatními holkami hrají u brány tábora pracovním skupinám, které přicházejí a odcházejí. I přesto, že jejich životní podmínky jsou pohodlnější než těch, kteří tvrdě pracují, panuje mezi nimi žárlivost a nevraživost. Fania se snaží pochopit chování ostatních a díky tomu je sama mnohdy nepochopena. Vyprávění je to jiné, není tak drsné jako jiné příběhy z koncentračních táborů. Přesto Faniu neminuly ani tvrdé pracovní podmínky, které ale s vypětím všech sil přežila. Fania mi byla svým přístupem sympatická, nenechala se jen tak zlomit.
Děkuji za tuto knihu. Ukazuje, že lidi jsou úžasní a někteří naprosto a nepopsatelně odporní, a to i mezi vězni. Autorka je mi velmi sympatická, jako i její subjektivní popis prostředí Osvětimského ženského orchestru. Je to psané hodně žensky, občas jsem se ztrácela ve jménech, intrikách a neshodách žen a toho, co tam vše řešily. Ale popis realistický a po přečtení knihy cítím jen prázdno a smutek a po tvářích utírám slzy.
Vím , že Březinka byla určitým způsobem Osvětim, ale přece jen, proč to neodlišovat? Přidám se taky ke kritikům druhého vydání Dívčího orchestru pod novým názvem. Proč? Je to opravdu nutné? Možná to tu knihu trochu degraduje. Opravdu by si podle vydavatele nenašla své čtenáře pod původním názvem? Podle mě byl původní název přesnější a hrdější....
Druhá věc je příběh samotný. Četla jsem již hodně knížek z koncentračních táborů a vždy se dost pozastavuju, jak jsou odlišně napsané. Předpokládám, že každý má jiné vzpomínky a jinak celé utrpení prožíval.
Tento příběh je vyprávěn z pohledu francouzské dívky hudebnice zpěvačky a klavíristky, která se díky svému nadání dostala do dívčího orchestru a celý svůj dlouhý pobyt v koncentračním táboře žila tak trošku odlišný život než jiní vězňové. Možná v některých ohledech trošičku lepší, přesto však neuvěřitelně hrozný.
Autorka popisuje život ze svého subjektivního pohledu, snaží se být objektivní, ale myslím, že to asi nikdy nejde. I když je šokující číst, jak se lidé v takových nelidských podmínkách změní, není to asi nic tak nečekaného, ruku na srdce....Přežití bylo pro většinu dívek na prvním místě a na povrch se dostaly ty nejhorší vlastnosti . V tomto směru kniha není nijak přikrášlená ani idealizována. I když občas se i to dobré a lidské na chvilku vynořilo.
Jsem moc ráda, že jsem v té době nežila .
Vždycky , když čtu takovou pravdivou výpověď , jsem zdrcená a nedokážu vůbec pochopit , jak se to dalo přežít. A chtěla bych to já přežít? To opravdu nevím, popravdě jsem zbabělec, takže asi ne.
Já jsem moc ráda, že knížka vyšla i když pod jiným názvem, protože za přečtení rozhodně stojí. A hodně mě zasáhla.
Z Dívčího orchestru se postupem času stal Osvětimský orchestr. Osvětim je dnes "značka" , která prodává, tak to bohužel je. V době původního vydání knihy to určitě bylo něco, co bylo jedinečné. Dnes když se podíváme na ten zástup účetních, knihovnic, tatérů a nevím koho všeho z Osvětimi tak se kniha až skoro ztratí. Jedná se o příběh francouzské zpěvačky Fanii, která se to transportu do Osvětimi dostává do tamního ženského orchestru. Z toho důvodu je částečně oddělená od hrůz, které se dějí okolo. Pohled je hodně subjektivní hlavně v osobním přístupu k celé té hrůze okolo a možná trochu naivní. Důstojníci SS jsou většinou popsáni jako brutální bestie, bez špetky inteligence a proto je možné jim podstrčit dokonce zakázané autory hudby. Je tu hodně popsáno jak prostředí změní obyčejné lidi a co jsou potom schopni dělat za jakoukoli i nepatrnou výhodu. Kniha se čte svižně, rychle.
Pro me je toto těžké téma, ovšem i tak se k němu jednou za čas vracím. Osvětimský orchestr je kniha skvěle napsaná, plná hrůzy a absurdity. Ženy vybrané do orchestru měly velké štěstí a o něco lepší taborovy život než ostatní, ovšem ani tak to nebylo pro ně ani trochu jednoduché. Kniha čtivě napsaná bez zbytečne brutality, přesto lehce představitelne hrůzy, které si čtenář lehce domysli.
Knihu napsala zpěvačka a klavíristka Fania,která Osvětim/Březinka přežila a vypráví jaké to tam bylo.... .Četla jsem mnoho knih z války a koncentračních táborů,je to stejně šílené jako bych o tom četla poprvé.
"Hudbo, vpřed!" To slovo je tu alfou omegou. Hudba je v Březince to nejlepší, i nejstrašnější. Nejlepší, protože uvádí do pohybu čas, skýtá zapomnění jako droga, člověk ji opouští otupělý a vyřízený... A nejhorší proto, že naším publikem jsou oni - vrazi - a ony - oběti. a neneseme i my, hráčky v rukou vrahů, svou vinu?" (s. 151)
Krutá zpráva o koncentračních táborech Osvětim a Bergen Belsen z neobvyklého úhlu - francouzská zpěvačka Fania vypráví o čistě ženském společenství, jež mělo za úkol pěstovat v letech 1944 a 1945 v hnusném táborovém prostředí něco tak žádaného a přitom zbytného, jako je hudba. Vypravěčka je věcná - ale přesto nabízí neidealizovaný, nejednoznačný a tu a tam až surový pohled na jednotlivé hráčky (Almina nevybíravost, přitom nezastupitelnost a Klářina cesta od naivního sopránu k odlidštění jsou až monstrózní), na vztahy určované egoismem a touhou přežít a na trochu jinou realitu umělkyň oproti zbytku lágrového světa. A více než v jiných zprávách na toto téma vystupuje do popředí fakt, že některé problémy, třeba ty čistě fyziologického rázu, nejsou pochopitelné pro nikoho jiného než právě pro ženy... a některé kompromisy jen pro ty, kdo někdy dělali umění v nelidských podmínkách.
Nádherná kniha o hrozných věcech. Pro mě už snad desátá kniha na toto téma a opět za to stála, zase to bylo něco jiného než ty předtím.
Silný příběh ze světa koncentračního tábora. I když si mnozí mysleli a také jim záviděli, jaká je to výhoda být v orchestru, nebylo to tak. Ano měli se trošku lépe než vězni, kteří museli pracovat a tak se mohli alespoň chvílemi cítit zase lidmi. Knihy s touto tematikou čtu hrozně ráda, je to asi má šestá kniha a určitě přibyde do mé knihovny. Protože tyto zvěrstva by neměly nikdy být zapomenuty.
Silný příběh, který mě zpočátku zaskočil stylem psaní. I když si mnozí mysleli, že být v orchestru je výhoda, nebylo to tak.
"Dítě" Mandelové bylo zmiňováno i v jiné knize.
Děsivé svědectví o nejhorším zločinu spáchaném "lidmi".
Trochu zvláštní, jakoby strohý, styl vyprávění smutného příběhu.