Ovocie hnevu
John Steinbeck
https://www.databazeknih.cz/img/books/73_/73891/ovocie-hnevu-73891.JPG
5
1193
1193
Ovocie hnevu je román Johna Steinbecka z roku 1939. Už v roku 1940 zaň Steinbeck dostal Pulitzerovu cenu. Horlivo sa o ňom diskutovalo po celých Spojených štátoch a v niektorých štátoch bolo dokonca zakázané. Je to príbeh rodiny Joadovcov - chudobných farmárov vyhnaných z ich zeme počas Veľkej hospodárskej krízy. Tento román patrí medzi klasiku svetovej literatúry a najväčšie diela sociálnej literatúry. Naturalistické detaily, sugestívne opisy postáv, lyrizmus a symbolizmus sú hlavnými črtami tohto diela. Steinbeck mal však nezvyčajný problém a to vymyslieť názov pre tento román. S názvom Ovocie hnevu prišla jeho žena Carol a dá sa povedať, že nič lepšie vymyslieť ani nemohla. Napriek pochybnostiam samostného Steinbecka dielo sa stalo najpopulárnejším spomedzi jeho sedemnástich novie... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1947 , SvojeťOriginální název:
The Grapes of Wrath, 1939
více info...
Přidat komentář
Opravdu kruté čtení... v dnešní době si to člověk ani neumí přestavit.... hodně mi to připomnělo třeba Jiskru života, kde se popisuje život v koncentračním táboře... tohle je asi ještě horší, protože tam byl člověk zavřenej, ale tady je na tom to horší, že ve finále může jít kam chce a stejně tomu neuteče...
Úžasně hrozná kniha! Rozhodně to není pěkné čtení, přesto ale považuji Hrozny hněvu za klenot v mé knihovničce. Při čtení jsem měla hlad a svírala mě úzkost.
Táto kniha sa nedá okomentovať, túto knihu si treba jednoznačne prečítať. Opis tej lásky k zemi, toho rozdielu keď sa o niečo staráš a keď to iba vlastníš - dokonalé. Kniha je ešte k tomu napínavá, postavy si obľúbite aj s ich chybami. Nie je to práve dielo pri ktorom by ste relaxovali, je skôr psychicky náročné. Takéto knihy ma po kúskoch menia. Ocenenie jej náležite patria.
Silně sociální román, který Steinbeck napsal, řekla bych, až s zuřivým vztekem. Tomu hlavně napomáhají krátké vsunuté kapitolky mezi hlavním dějem s údernými větami, až zoufalými výkřiky.
Nenadchlo mě to. Je to strašně rozvláčné, do detailu popisované banality, pro mě nudné. Ano, autorovi se nedá upřít obrovský spisovatelský um (o tom jsem se přesvědčila i na všech jeho ostatních knihách), ale tento jeho sociální zápal mě zkrátka neoslovil a kdyby to byla první kniha, kterou jsem od něho přečetla, po ostatních bych zřejmě nesáhla.
Tak teď nevím - za zpracování 4, za téma max. 1, takže 2,5 a protože mě to fakt nebavilo, tak 2 hvězdy.
Hnusné čtení! Několikrát jsem musel knihu odložit a občas se přemáhat k ní vrátit. A proč toto není negativní recenze, i když se tak může na první pohled zdát? Protože přesně takto se má člověk cítit, když mu velký spisovatel představí život v přílišné nespravedlnosti.
Joadovi představují malé lidi v soukolí vyšších zájmů, kterými ale není dobro, nýbrž výdělek. Bezskrupolózní, egoistický, nelidský výdělek. Příběh z velké hospodářské krize z první ruky. Trefné na tom je, že běžný farmář ani nevěděl, proč se mu to vše děje. Musely to být opravdu těžké časy. Bez informací, pochopení, sociální péče a schopnosti státu s tím něco dělat.
Tisíce lidí se vydávají na cesty, masy se dávají do pohybu. Co je zvedlo nevědí, ví jen, že musí odejít. Někdo říká, že to chtějí banky na vzdáleném pobřeží. Ano, banka, ta za to může. Ne vlastník, ne obchodník. Ti se jen všichni snaží dělat, co umí - levně nakoupit a draze prodat. Neustávající příliv chudých pracovníků snižuje cenu jejich práce, a tak vlastníci velkých sadů a plantáží více a více rozšiřují zprávy o dostupné práci. Aby šla cena více a více dolů. Budete pracovat? Ale za tuhle mzdu se neuživíme, umřeme hlady. Jestli nebudete pracovat vy, tak támhleti budou. Už čtyři dny nejedli, a mají děti, taky hladové. Bezpráví a hnus. Hrozny hněvu zrají sice k vinobraní, ale to v knize nepřijde. Jedinou útěchou tak jsou drobná dobrodiní nejchudších mezi sebou.
Ovocie hnevu je pre mňa ďalším z klenotov klasickej literatúry a právom sa môže pýšiť Pulitzerovou cenou.
Hnev podobne ako ovocie rastie a zreje pomaly, ale jeho chuť určite nie je sladká ani príjemná.
Je až neuveriteľné, ako je tento príbeh o nádeji či beznádeji jednej obyčajnej viacgeneračnej rodiny, stále aktuálny.
Znovu aj v tomto diele obdivujem ako Steinbeck vyprofiloval postavy, ktoré vyznievajú veľmi realistický a dodávajú knihe úžasnú atmosféru doby charakteristickej krutosťou dopadov kapitalistického režimu na niektoré vrstvy obyvateľstva.
Knihu zaraďujem do mojej topky najlepších prečítaných kníh.
Hrozny hněvu představují "americký sen" v trochu jiném světle. Pro sociálního Evropana (i té doby) skutečně země trochu více dobrodružná a individualistická. Vykresluje se romanticky přitažlivá "rozeslané letáky do všech koutů" a nakonec je jenom proti uprchlická a pudově ustrašená proti "vokáčům" (chudčí Američané).....doba lidi nemění a proto jsou tyto knihy a tato zvlášť nezapomenutelná....
Nevím, jestli je to tím, že jsem četl vydání z roku 1968 nebo je to tak ve všech, ale ten jazyk je šílený. Chvilku mi trvalo zvyknout si na něj.
Oblíbil jsem si film, když jsme se na něj dívali v jedné hodině na gymplu, knihu jsem přečetl až po x letech a musím říct, že je skvělá. Některé myšlenky jsou prostě nadčasové a máma má často k rodině moudré poznámky.
Není to mé první setkání s panem Steinbeckem. To proběhlo minulého roku s velmi útlou knihou jménem O myších a lidech, kterou jsem vyvěsil až na nebesa. Avšak již po pár týdnech na mne ta kniha tak trochu přestala působit a dal jsem si dlouhou chvíli pauzu. Poté jsem sáhl po téhle knize a dlouho jsem otálel. Kvůli však jedné události jsem byl nucen tuhle knihu dočíst za pouhé tři dny. Tak jsem začal. A zvládl jsem to. Každopádně, Hrozny hněvu…
Kniha, za níž dostal autor Pulitzerovu cenu a která je považována za jednu z nejlepších knih tohoto amerického autora. Teď již chápu proč. Steinbeck se osvědčil u mne, že je schopen sepsat čtivý příběh s málo slovy. Avšak teď mi také dokázal to, že je schopen na mnoha stránkách sepsat příběh…který se čte skoro lépe! Nechápu, jak dokázal vytvořit něco, co je tak krásné a smutné zároveň a ani jednou na pětseti stránkách neztratil nit a servíroval nám jednu zajímavou událost za druhou. Ne, to je jedna z knih, které by měl každý přečíst a Hrozny hněvu je jeden příklad za všechny, proč se vyplatí číst.
HODNOCENÍ: 10/10
Když jsem před dávným časem nadšeně objevoval tvorbu Johna Steinbecka, tak jsem Hrozny hněvy vynechal, odrazovalo mě, že bych měl číst další proletářský román o tom, jak „vlky z lesů žene hlad“ a jak je pro blaho světa nutno zlikvidovat kapitalismus. Nakonec to tak bylo dobře, aspoň jsem si teď mohl užít první čtení bez předsudků. Stále sice považuji ten ideologický podtón za nejslabší prvek románu (třeba popis vládního tábora a jeho bezproblémového chodu pod dělnickou samosprávou působil téměř jako karikatura), ale pro celkové vyznění to není tolik podstatné - navíc je nutné si uvědomit, že Steinbeck neví o dvacátém století a komunistických experimentech to, co o něm víme my.
Fascinující jsou na Hroznech hněvu, jako u Steinbecka vždy, lidé. Jejich plastické popsání, jejich věrohodnost. Lidskost, to je, myslím, to správné slovo. Lidskost, s jakou dokázali Joadovic lidé reagovat na každou nespravedlnost osudu, jakoby je každé zhoršení jejich situace ještě víc donutilo se upnout na to nejdůležitější, na solidaritu a mezilidskou vzájemnost. A když jim nakonec nezůstalo materiálního nic, zůstalo právě jen to lidské. Velmi smutné čtení, bolestné, ale s velkou dávkou naděje, kterou není možné zničit ničím. Tak to mám rád.
Stejně jako Domuly a jistě mnoho dalších čtenářů jsem si nemohl nevšimnout, jak je marná snaha o dosažení lepšího místa k životu podobná situaci, ve které se nacházíme dnes. Je to až děsivé, vždyť stačí v leckteré větě nahradit „Okiové“ třeba za „arabáši“ nebo „ukáčka“ a celé věty by zněly tak, že bychom nepoznali, že nejsou z nějaké „vlastenecké“ facebookové skupiny. Trochu to pozměňuje naši optiku. To je dobře, to mají skvělé romány dělat – být nadčasové, burcovat, znepokojovat. Hrozny hněvu jsou v tomhle skvělé, další pětihvězdičkový důkaz Steinbeckovy geniality.
Je hrozný, kolik hněvu dokáže vyvolat tato zásadní kniha i po 80 letech.
O pracovní dělnické krizi psal v USA už pěkně Jack London a bylo to čtení krušné jak hory, ale pořád tam člověk vnímal jisté „záchytné“ body, pod které už nešlo jít.
Tady se to spolehlivě podaří a troufám si tvrdit, že většina čtenářů hladověla a živořila společně s hlavními hrdiny, kteří nemají přehnané ambice a žijí si svůj poklidný zemědělský život a najednou se musí dát do pohybu a ve své dobré víře naletí falešným inzerátům o lepším životu v Kalifornii. Strasti způsobené cestováním po pouštní krajině dodávkami a valníky,které už měly být dávno sešrotovány, asi nemá cenu popisovat a smrt prarodičů při rodinné pouti je toho jasným důkazem.
K podobné situaci už dnes sotva dojde v USA a Evropě, ale radši netoužím zjišťovat podrobnosti, za jakých se pracuje v Bangladéši a jiných zemích. Stejně tak i díky této knize zjišťuji že USA a jejich historie nejsou tak idealistické, jen mají nejlepší „marketing“.
"Vodříkal jsem modlitbu a ty starosti se na ni nalepily jako mouchy na mucholapku a modlitba stoupala k nebesům a vodnesla s sebou ty starosti. Ale teďkon to nefunguje". Tom poznamenal "Modlitba nikdá nepřinesla maso. Na to musí mět člověk prase".
Dobré čtení, ale určitě ne pro každého. Je nutno vzít v úvahu, že je to dnes již klasický román z povinné četby, je to četba vážná a ne zrovna "napínavá".
S knihou jsem strávila několik měsíců, nejedná se o lehké dílo a rozhodně stránky neubíhají rychlostí blesku. Dialogy se mi opravdu těžce četly, jelikož se jedná v překladu o upravené východočeské nářečí a já jsem z Moravy. Je to ale kniha, která mi dala hrozně moc. Vůbec jsem nevěděla, jaký dopad měla Velká hospodářská krize na obyvatele USA. Situace nechtěných lidí z Oklahomy, kteří dřou bídu s nouzí, aby přežili, semknutá rodina na cestě do neznáma s úpěnlivou vidinou na zlepšení situace a především jejich jednoduché myšlení a náhled na život mi svým způsobem učaroval. Ať chci nebo ne, jejich cesta do krajiny bohatší, než byla jejich rodná zem, kde jsou odmítání a vykořisťováni, připomíná situaci lidí, kteří v dnešní době proudí z chudých zemí do Evropy. Celkově mi to dalo trochu jiný náhled na věc a to je podle mě to nejlepší na knihách - když nás něco naučí či nám rozšíří obzory.
S postavami jsem prožívala sílu jejich rozhodnutí, obětování i bolest a konečně pochopila jakou sílu má pro člověka i pouhý záblesk naděje.
Měla jsem problém se začíst a vlastně po celou dobu jsem se nedokázala zbavit rušivého pocitu z použitého nářečí v přímé řeči. Také kapitoly, které se přímo netýkaly rodiny, mě moc nebavily. Ovšem vše ostatní stálo za to vydržet a dobrat se až do onoho otevřeného konce.
Chtěla jsem už zase psát nějaký sáhodlouhý komentář,...ale je to prosté: kniha o tom, co vše člověk vydrží a překoná, když v tom není sám....a když jej vede nějaká silná žena. ;P Ne vážně...paní Joadová....? Drsná to žena.
Příšerně depresivní čtení. Kniha vtáhne do děje až mrazí... opravdu bych tu dobu nechtěla zažít a doufám, že už se nebude opakovat.
Nedovedeme si ani představit život a dobu, o které kniha je. Knihu jsem četla asi v roce
1965, tehdy na mě silně zapůsobila. Síla života těch nejutlačovanějších.
Štítky knihy
Kalifornie zfilmováno 20. století americká literatura putování Pulitzerova cena hospodářská krize hladovění sociální romány Oklahoma
Autorovy další knížky
| 2004 |  O myších a lidech |
| 2006 | Na východ od ráje |
| 2002 | Na plechárně |
| 1941 | Hrozny hněvu |
| 2003 | Toulavý autobus |
Kniha chce trochu (trochu víc) trpělivosti - pokud čekáte rychlou akci, měl byste si vybrat něco jiného, u této knihy strávíte hodně času. Pokud však vytrváte, budete přebohatě odměněni. Kniha vás dokonale vtáhne do Ameriky v době velké hospodářské krize a sakra dobře si uvědomíte, co máte a mít byste vždycky nemuseli. Třeba kdyby došlo ke zničující válce nebo kdyby přišla zdrcující sucha... Mimochodem velmi zajímavý konec, konkrétně jeden obraz - pokud si chcete zkazit překvapení, přečtěte si poslední stranu.