Pačinko
Min Jin Lee
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/401574/bmid_pacinko-uYG-401574.jpg
4
430
430
Pačinko je hazardní hra, kterou všichni hrají, ale společnost jí opovrhuje. Pačinko jsou peníze a jakuza. Sundža je negramotná dívka z malé jihokorejské vesnice, která za celý život pozná hodně dřiny a jen málo vlídnosti a pochopení. Těsně před válkou ji osud zavane do Japonska, kde se kromě bídy musí potýkat i s pohrdáním a diskriminací. Rodina je pro ni vším, požehnáním i prokletím. Svým dětem se ze všech sil snaží zajistit lepší život, ale vzdělání samo o sobě nestačí. Podnikat v pačinku je pro Korejce v Japonsku jediný způsob, jak zbohatnout, ale peníze nejsou zárukou štěstí. Strhující příběh korejské rodiny se odehrává na pozadí dramatických událostí, které ve dvacátém století změnily tvář Koreje i Japonska. Kniha, na které se stanete závislí stejně jako na pačinku.... celý text
Přidat komentář
Není to špatné čtení, ale na můj vkus moc povrchní. Klidně bych brala víc stránek a hlubší sondu do života Korejců v Japonsku. Díky roztěkanosti a nesouvislým skokům v čase, jsem si nedokázala "vytvořit vztah" s žádnou z postav. Dobře se to četlo, ale asi se brzy propadne do zapomnění.
Pačinko by mohla být skvělá kniha. Příběh pokrývá život čtyř generací Korejců mezi lety 1900 až 1989, začíná na Korejském poloostrově pod japonskou nadvládou a končí v moderním Japonsku západního stylu. Hlavním tématem je zde přistěhovalectví, stará dobrá japonská xenofobie a předsudky, díky nimž se sice stále posouváme významnými dějinnými událostmi, ale dotýkáme se jich jen jaksi zlehka. Osud před až poválečných japonských Korejců je totiž ještě o patro těžší než osud čistokrevných Japonců a tak se nové problémy překrývají s těmi, které přetrvávají celých sto let a v určité formě jsou znatelné i dnes. V tomto ohledu je kniha skvělou sondou nejen do jedné rodiny, ale i do tří různých vzájemně pronikajících společností.
Ale.... Styl psaní není nijak složitý, ani umělecký. Spíše obyčejný, čte se však dobře. Zamrzelo ovšem, že autorka měla tendenci významné životní události řešit v rámci jedné věty na konci kapitoly a pak se posunout o pár let dál, aniž by se zabývala emocemi, příčinami a následky. Čtenář si může vše samozřejmě domyslet. Trochu mi ale přišlo, že odvádím polovinu práce. Co mě ovšem štvalo až k nepříčetnosti a kvůli čemuž i teď uvažuji o sražení jedné hvězdy, je vysoký výskyt zcela zbytečných korejských a japonských slov v textu. Příklad: Dvě postavy se spolu baví korejsky, a přesto je text prošpikován korejskými výrazy pro matku, otce, ženu, muže, apod. Dvě postavy se spolu baví japonsky, a přesto je text prošpikován zcela běžnými frázemi jako Hontó desu ne?, Šoga nai, Sumimasen apod. A moje úplně nejoblíbenější všude se vyskytující "nee" na konci věty bez ohledu na jazyk. Proč? Neřeknu, kdyby se v korejské promluvě vyskytlo japonské slovo nebo naopak, s přivřenýma očima bych omluvila i nějaké jazykové specifikum postavy. Takhle to ale vůbec nedávalo smysl. Text se dá lokalizovat i jinak, přijatelněji. Tohle je diletantismus na úrovni amatérských překladatelů anime. Čím víc sempaiů, tím víc Adidas.
Typ na konec: Pro srovnání by mohlo být zajímavé přečíst knihu Lidé z rodu Nire, která je rovněž rodinnou ságou a která pokrývá v zásadě stejné období, jen očima rodilých Japonců. Krásně tak vynikne rozdíl mezi Korejci v Japonsku a samotnými Japonci.
Měla jsem šťastnou ruku, když jsem sáhla po knize s nicneříkajícím názvem a půvabnou obálkou. Velmi mne zaujal příběh korejského rodu, zahrnující skoro celé dvacáté století, jehož čtyři generace žily od doby anexe Koreje Japonci v Japonsku. Celá korejská komunita byla považována za občany druhé kategorie, živila se těžce podřadnými pracemi a tento způsob života se v podstatě příliš nezměnil ani po konci kolonizace. Korejci měli naději na dobré uživení, případně zbohatnutí, snad jedině, pokud se jim podařilo dostat se k provozování herny" pačinko", které jsou doménou především korejských občanů. Příběh mne tak zaujal, že jsem se rozhodla jej dát do Výzvy, přesto, že autorka, i když původem Korejka, žije od dětství v Americe. Náměty ke knize čerpala při několikaletém pobytu v Koreji hledáním a rozhovory s pamětníky, takže příběh je sestaven z jejich vzpomínek.
První kniha asijského autora. Mě se moc dobře četla, nakoukla do života jiné kultury.
Pro mě jedna z nejlepších knih, které jsem za poslední dobu četla. Odtažitý styl psaní a ne příliš intenzivní emoce mi nevadily, naopak mi ladily k příběhu odehrávajícím se v rezervovaném Japonsku. Ač se jednalo o exotické prostředí s jinými mravy a zásadami (pýcha a čest), autorka postavy vykreslila tak, že i přes vzdálenost k našim povahám, jsem chápala proč dělají, co dělají.
Poslední část knihy byla uspěchanější, a kdyby v takové rytmu probíhal celý příběh, tak bych hodnocení snížila, ale jednalo se asi jen o poslední čtvrtinu.
Poklidné a strohé vylíčení neklidného a barvitého života čtyř generací korejské rodiny, žijící v Japonsku. Odkrývá tradiční korejské morální hodnoty a z nich vyplývající způsob života. Ale i historické a lokální vlivy, které vyžadují změny. Vykresluje souboj tradic, morálky, soucítění a čestnosti s dravostí doby, předsudky a právními překážkami. Donutí popřemýšlet o národní hrdosti, vynucené emigraci, o vykořenění a bezpráví, kterým takoví lidé trpí. Děje se tak asi všude na světě, nejen v Japonsku. Je dobré nebýt k tomu slepý, ve světě i vlastní zemi.
Román je psán velmi suchopárně, více méně jen popisně, chybí zde hlubší city. Autorka se snaží čtenářům předkládat dílo, které by je mělo poučit, vzdělat a je to místy cítit.
Zpočátku se román vyvíjí velmi zajímavě, ale postupně autorka víc a víc zestručňuje, aby se dostala až do roku 1989. Chybí zde více detailů, více podrobností, více propracovanosti. Min Jin Lee jistě zaujala a zaujme hodně čtenářů (dnešní doby), ale mně by více zaujalo detailnější propracování ve stylu Ságy rodu Forsytů. Kniha se rozhodně nečte jedním dechem a jeví se mi jako přeceňovaná, i když ji rozhodně neodsuzuji. 75%, 20. 4. 2019.
Kniha Pačinko mě velmi příjemně překvapila, z počátku jsem se obávala, že kniha bude zabývat bysnysem Pačinko, ale opak byl pravdou. Autorka nás zde totiž provází příběhem jedné korejské rodiny se všemi radostmi a útrapami, bez příkras či kudrlinek. Život samotný se totiž nevyvíjí vždy dle našich představ a přání a záleží jen na nás jak se k daným událostem postavit.
Já osobně nejvíce oceňuji zasazenost příběhu do období korejsko-japonské války a následně do prostředí korejských migrantů žijích v Japonsku, do prostředí pro mě naprosto neznámého, které knize dává naprosto jiný rozměr. A samotné Pačinko? Jeho význam chápu spíše jako metaforický, přestože v příběhu hraje také důležitou roli.
Jak tedy hodnotím? Vlastně bych Pačinko přirovnala k české Haně od paní Mornštajnové. Tak silně na mě příběh zapůsobil a ještě dlouho ve mě bude rezonovat.
Jedná se o skvělou knihu a rozhodně stojí za přečtení!!!
Naprosto parádní čtení, které jsem si užil od první do poslední stránky. Čtenář se dozvěděl plno zajímavých faktů o životě Korejců v Japonsku v průběhu celého minulého století. Seznámíme se velice pěkně s vývojem společnosti během válek a období rozmachu. Autorka navíc nijak nerozmazávala smrt jednotlivých postav a na jejich místo nastoupila další generace, která se okamžitě chopila své role a nebyl problém si k ní najít vztah. Do osudu rodiny zasahuje neustále Ko Hansu a ovlivňuje její život v nové zemi. Nevím, ale já si jeho postavu oblíbil. Pro mě velice příjemné překvapení u knihy, od které jsme nic neočekával.
Kniha,ktora ma prinutila citat a citat....a na konci som so slzami v ociach lutovala, ze je koniec.Krasny pribeh, ktory je tak ludsky, ze cloveka prinuti zamysliet sa nad zivotnymi hodnotami.Teda aspon mna prinutil!Uz dlho som necitala nieco tak uzasne.
Vícegenerační román, který zachycuje život korejské rodiny s přesahem čtyř generací, která byla donucena opustit rodnou Koreu a v ponížení a bídě živořit v Japonsku.
Nezapomenutelná kniha, která bezesporu stojí za pozornost. Při čtení budete vděčni za místo a čas, ve kterém žijete.
Doporučuji. Více v mé recenzi v záložkách.
Pačinko
Veľmi rada si čítam o ázijskej kultúre a bolo veľmi zaujímavé vhĺbiť sa do generácií kórejskej rodiny ako menšiny v Japonsku. Ale, nemôžem knihu hodnotiť plnou päťkou, vadilo mi tam pár vecí. Štyri rodinné generácie viac-menej šťastie nezažili, a keď už po neviem koľkýkrát nastala kombinácia choroba-smrť, väzenie-smrť, dieťa-smrť, manželka-smrť, manžel-smrť, tak to začína byť otrepané. Áno, ja viem, že život je o tom, a nečakala som žiadne bláznivé osudy, ale očakávala by som v tom prípade, že autorka bude písať o prežívaní tých ľudí, ako ostatní navôkol vnímali stratu, a práve tie časti, až tak detailne popísané nie sú. Život je tým pádom len cyklicky opakujúci sa proces.
Ale teda tým viac rozhodujúcim dôvodom, prečo som strhla jednu hviezdičku, boli pre mňa otázniky o historických záležitostiach. Napríklad, overila autorka, či v 30.rokoch 20.storočia mali v Japonsku kondómy? A či sa aj používali? A či už aj v 40.rokoch mali školský systém nastavený tak, ako ho popisovala? Alebo naozaj boli v 50.rokoch parky, kde sa chodilo súložiť a nikto nemal problém s tým a neboli policajné razie a homosexuálni ľudia si tam mohli užiť? Pretože historické reálie mi neprišli uveriteľné a vyzeralo to občas, že autorka popisuje súčasnosť.
V doslove sme mali možnosť dočítať, že autorka tento príbeh písala 30 rokov, ale tie moderné vsuvky mi tam proste nesedeli...