Pád vzhůru

02.02.2023

Určite už viacerí z nás si všimli, že „sme len nešikovnými správcami našej vlastnej duše“; že „hriechu a omylu sa vyhnúť nemôžete, a ak sa o to pokúšate s nadmerným zápalom, narobíte si ešte väčšie problémy“. Našťastie je tu dobrá správa, ktorú svätý Pavol vyjadril slovami „keď som slabý, vtedy som silný (2 Kor 12, 10)“ a Richard Rohr ju vo výnimočnej knihe Padanie do výšky variuje a rozvíja (hoci daný Pavlov citát explicitne tuším ani raz nespomenie) v mnohých podnetných úvahách a myšlienkach, napríklad:
„Duchovne rastieme omnoho viac práve vtedy, keď robíme chyby, než keď sa nám všetko darí.“
„Zlyhania a poníženie vás donútia pozrieť sa tam, kam by ste sa inak nikdy nepozreli.“
„Nakoniec už ani veľmi nežiadame späť, čo sme stratili, lebo sme v tomto procese a vďaka nemu objavili úplne nové ja.“

Na rozdiel od anotácie (a autora) si nemyslím, že je toto jeho dielo nutne o dvoch poloviciach života (aspoň nie v chronologickom slova zmysle, čo vlastne aj sám viackrát naznačil). Skôr to pre mňa je kniha o tom, že hoci „nás pravda zvykne najprv potrápiť, než nás oslobodí“, že to v podstate stojí za to; že v našom živote majú svoje miesto (dokonca dôležité a nie až také ohrozujúce, ako sa na prvý pohľad zdá) aj slabosť, zlyhanie, pokorenie. Že ak „človek odmieta bolesť, ktorá je nevyhnutne spätá s jeho existenciou, v dlhodobom horizonte bude prežívať desaťkrát viac utrpenia.“

A hoci sa „vpred posúvame spôsobmi, ktorým nerozumieme a za pomoci tichého pôsobenia času a milosti“, táto kniha môže byť k tomu vhodná pomôcka. Autor píše pútavo, múdro a pritom sa nesnaží tváriť ako niekto, kto pozná odpovede na všetky otázky. Skôr sa cez predložený text stáva sprievodcom na ceste, ktorou raz (Bože daj) prejde každý – na ceste od pocitu, že všetko (alebo aspoň väčšinu) vieme a zvládneme, k realite, kde to tak nie je; a kde sa snažíme zistiť prečo.

02.05.2022

Knížky Richarda Rohra, františkánského mnicha a zakladatele center spirituality po celém světě jsou napsány pro lidi hledající, s touhou po poznání a touhou více porozumět problémům naší společnosti a sobě samému. Křesťanské náboženství mělo v minulosti tendenci utvářet lidi spíše s pevným přesvědčením, že mají Boha v kapse. Lidi s rychlými, jednoduchými a snadnými odpověďmi. Proto také tak velká část Západu toto náboženství, které je pro tuto oblast tradiční, opouští. Lidé nějak cítí, že velké tajemství nemůže být tak snadné a jednoduché. Jestliže je Bůh opravdu Velké Tajemství, povede nás k paradoxu, k temnotě, po nikdy nekončících cestách. Proto františkán Richard Rohr píše knihy, dělá přednášky a přináší pohled na křesťanskou spiritualitu v novém světle, které může být pro moderního člověka přínosem.

V současnosti z úst papeže Františka opakovaně zaznívají slova po tom, abychom stále hledali Boha ve všech věcech. Je nutné při tomto hledání a nacházení ponechat místo pro nejistotu – musí zde být. Tvrdí-li někdo s naprostou jistotou, že našel Boha a nedotkne se ho ani náznak nejistoty, není to v pořádku. Má-li někdo odpovědi na všechny otázky, je to důkaz, že Bůh s ním není.

Tato knížka může být pro duchovní hledání člověka kvalitním vodítkem. Už její název “Pád vzhůru” je paradoxem. Podtitulem naznačuje, že jde o porozumění principu rozdělení našeho života na dvě části.

Zajímavé citace z knížky:
„Mám nutkání psát, neboť po čtyřiceti letech, které jsem jako františkánský učitel strávil na mnoha místech v mnoha zemích a pracoval s různými náboženstvími i institucemi, zjišťuji, že spousta z nich, ne-li přímo většina zůstává vězet ve starostech první poloviny života… Jsme kulturou “první poloviny života” zaměřenou na to, jak úspěšně přežívat… Všichni se snažíme dělat to, co, jak se nám zdá, život nejprve nabízí: budujeme si identitu, domov, vztahy, přátelství, společenství, bezpečí, stavíme důkladnou základnu svého života…
Jsme-li k sobě ale upřímní, vidíme, že náš život není jen optimistické zrání vyplněné úspěchy, ale také mnoho pádů a selhání. Tyto pády musejí mít nějaký smysl, který kultura ani církev zcela nepochopily.
V každém věku by si měl člověk uvědomovat život v jeho celku, k čemu tíhne a kam směřuje. O další cestě vpřed se dozvídáme z jasných a podmanivých slov těch, kteří tam došli, z posvátných i sekulárních textů, jež nás tam zvou, z vlastního pozorování lidí, kteří do tohoto nového teritoria vstoupili, a bohužel také od těch, kteří se tím směrem nikdy nevydají.“

27.03.2022

Jestli si správně pamatuju Rohrovo "Všechno má své místo", tak tohle jsou na to takové variace - nic zásadně nového, jenom se každé zásadní zjištění hned zopakuje pěti jinými způsoby... Dobrá je kapitola "Propusťte svého věrného vojáka"

01.03.2021

Hutné a velmi inspirativní čtení, které zve (nejen zabydlené křesťany) na náročnou duchovní cestu.

21.02.2021

Vcelku kratučká, avšak duchaplná úvaha nad tým, ako prebehne popri dospievaní, tom fyzickom v ľudskom živote aj vnútorné dozretie, nie len vo veci osobnej spirituality, na ktorú by mohol byť autor obmedzený, vzhľadom na jeho pôsobenie. Rohr sa nezamýšľa len nad nejakým ideálom uchopenia Boha a jeho premenami v procese starnutia, skôr sa snaží na pomerne malom rozsahu čo najintenzívnejšie sprostredkovať svoje mienenie o povahe a ceste zrelého a vyrovnaného človeka. Ako prísť k zrelosti? A ako viem, že som vyzretým človekom? Autor tento proces delí na dve podstatné a nadväzujúci časti. Vyjadruje to nasledovne:
"Človek má v živote dve hlavné úlohy. Prvou je vybudovať si pevnú "nádobu" či identitu, druhou je zistiť, čo by malo byť jej obsahom" a na inom mieste: "...v prvej polovici života píše človek text a v druhej píše komentár k tomu textu." Oba príkladné výroky vyzdvihujú hlavne význam vzájomnej a silnej prepojenosti.Je to ako vo futbalovom zápase, ak jeden tím vsieti gól a skončí prvý polčas, do druhého polčasu tímy nenastúpia za stavu 0:0 a všetko sa začína odznova, a tak i Rohr uvádza na svojich postrehoch, že mnohé z prvej polovice života nesie si človek do polovice druhej, mení sa len jeho postoj či vnímanie:
"Každý potrebuje na začiatku života zažiť úspech, prijatie a pozitívnu spätnú väzbu , inak sa za týmito vecami bude po zbytok života za nimi naháňať."
a inde:
"Ak ste odpustili sami sebe svoju nedokonalosť a svoje zlyhania, môžete ich rovnako dobre odpustiť každému. Ak ste to vo vzťahu k sebe neurobili, tak sa obávam, že budete svoj smútok, súdy a márnosť prenášať na ostatných."
Naše životné cesty sú úžasne jedinečné, ako každý, kto po nich prechádza, každý teda máme svoju súkromnú odyseu, nezabúdajme na to!

21.12.2019

„Právě ta stvoření a lidé, kteří jsou na okraji toho, co definujeme jako normální, správné, dobré, nás mají nejvíc co naučit. Mohou nám odhalit stinnou a záhadnou stránku věcí. Tyto stále se objevující výjimky nás nutí přehodnocovat takzvaná pravidla a to, co považujeme za normální – a nutí nás měnit naše vlastní nastavení! Výjimky nás udržují v pokoře a hledání, nedovolí nám uspěchat rozhodnutí, jen abychom se zbavili úzkosti.“

Když na jedné z úvodních stran Richard Rohr cituje dalajlámu a jeho tvrzení, že je nutné se důkladně naučit pravidla znát i dodržovat, abychom věděli, jak je správně porušovat, ukazuje tím nejen svoji schopnost nalézat inspiraci i mimo svůj františkánský rybníček, ale zároveň tím představuje jedno ze svých zásadních témat - přesvědčení, že k duchovnímu růstu potřebujeme odvahu k překonání sebe samých, upřímný pohled na všechno v našem životě, co považujeme za jistoty, pojistky a konstanty, ale co je ve skutečnosti závažím na naší cestě za sebe-zdokonalením.
Zajímavý je právě důraz na provázanost oddané poslušnosti a odvahy k porušování zákona. Mám pocit, že je to v dnešní době poměrně nezvyklý přístup, zdá se mi, že často máme v našich postojích tendence k zaujímání ostře vymezených stanovisek a přehlížení všeho užitečného na názorech z opačné strany spektra – je to vidět jak na diskuzích v církevním prostředí (tradicionalisté vs. modernisté), ve společnosti (snad v úplně každé veřejné debatě!) i v našem přemýšlení nad mezilidskými vztahy. Otec Richard nás před tím ve svých úvahách varuje a povzbuzuje nás k akcím sice rázným, ale ne zbrklým a jednostranným. Říká nám, že to nemusí nevyhnutelně být „buď - nebo“, ale že může platit i „to i to“.

Řada myšlenek otce Richarda mně byla sympatická, protože povědomá :-) Leccos podobného – zvláště myšlenky o prvenství milosrdenství a nadřazenosti lásky nad zákonem – jsem našel u otce Heryána (který přiznává Richarda Rohra jako zdroj inspirace) a neubránil jsem se ani vzpomínkám na sv. Terezii z Lisieux. Tu sice Rohr zmiňuje jen okrajově, ale právě Terezčin životní příběh je dobrou ilustrací toho, co nám svojí knihou zkouší říct. Že je sice nejprve nutné si vytvořit silnou a stabilní osobnost („Nikdo nedokáže vést dialog s druhými, dokud s klidnou sebejistotou neuchopí svou vlastní identitu.“), ale že skutečná cesta ke svobodě vede přes opuštění sebe, přes své dobrovolné umenšení a vydání sebe jako místa pro Boha a druhé lidi. Že to ovšem není snadný proces, to jistě potvrdí každý, kdo něco podobného – byť jen náznakem – zkusil. Protože: „Ego nesnáší prohry, ani když ten, kdo vítězí, je Bůh.“

Měl jsem při čtení občas problémy s formou, kterou se mnou otec Richard komunikoval. Zobrazování myšlenek prostřednictvím postav z bájí mně nepřišlo funkční a také rozdělení života na dvě poloviny (v první ego budujeme, v druhé ho bouráme) bylo nepřiměřeně zjednodušující. Navíc se mi zdálo, že svými argumenty často podpírá své metafory, místo aby svými metaforami podpíral své teze. Ale na rozdíl od jeho Hledání svatého grálu (který jsem četl někdy před rokem) to v případě Pádu vzhůru v mých očích nezastínilo celou řadu výborných myšlenek, které překračují svět křesťanského čtenáře a mohou – jsem si jist – oslovit každého, kdo hledá způsoby, jak objevovat svoji vlastní osobnost. To je vidět třeba na jeho větách o upřímném přátelství, když nám říká, že „potřebujete jedno pravdivé zrcadlo, alespoň jednoho milujícího, upřímného přítele, který vás bude držet nohama na zemi. Může jím být dokonce zcela přijímající pohled Přítele, ale v každém případě potřebujete najít alespoň jedno pravdivé zrcadlo, které odhalí vaši vnitřní, hlubinnou a ano, božskou podobu. To je důvod, proč jsou důvěrné chvíle často odrazem překrásné vzájemné vnímavosti a proč nás taková blízkost hluboce uzdravuje.“

13.11.2019

Neskutečný koncentrát myšlenek. Myslím, že autor je u nás velmi nedoceněný, jinak si to (ne)množství hodnocení a komentářů nedovedu vysvětlit. Více prostoru pro Rohra :-)