Paměť mojí babičce
Petra Hůlová
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/36022/bmid_pamet-moji-babicce-3R5-36022.jpg
4
779
779
Druhé vydání románu, který se stal českou literární událostí (získal mj. cenu Magnesia Literera za objev roku a umístil se na prvním místě ankety Lidových novin o nejzajímavější knihu roku) a byl přeložen do řady evropských jazyků. Dvaadvacetiletá studentka Petra Hůlová debutovala v roce 2002 mimořádně vyzrálým prozaickým dílem, jehož děj se odehrává v Mongolsku a osou příběhu je strhující vyprávění žen tří generací o všem, co v životě viděly, zažily, protrpěly. Kniha je psána živým jazykem s množstvím místních slangových výrazů, vtahujících čtenáře do jedinečné atmosféry života v Mongolsku.... celý text
Přidat komentář
Tato kniha mě minula, i když jsem se velmi na čtení těšila. Po celou dobu jsem se přemlouvala, abych četla dál. Chtěla jsem vědět co se stane, ale zároveň mi nikdo nebyl sympaticky, nikomu jsem nedokázala fandit. Opravdu hodně mě štvaly cizí slova, které se opakovaly pořád dokola a kterým jsem nerozumněla, jako by autorka chtěla ukázat, že se jich během pobytu několik naučila. Líbilo se mi prostředí, které kniha popisuje a bylo pro mě také zajímavé a překvapivé rozdělení na jednotlivé kapitoly.
Do knihy Paměť mojí babičce jsem se zprvu nedokázala pořádně začíst. Ovšem život v geru, v prostředí velice chudém se svými zvláštními zvyky byl tak zajímavý, že jsem prostě i přes podivný sloh chtěla číst stále dál a dále.
Přenesla jsem se přes bezútěšný život ve městě a pochopila, že lidé z mongolských samot a vesniček ani pořádně nevěděli, jak žít. Co si se sebou počít a jak uchopit městský rušný a přesto neskutečně nudný a prázdný život. V mumraji lidkých těl dělali jen to, co jim přišlo nejlehčí k obživě. Až návrat domů hlavní hrdinky a rekapitulace života jí jakž takž dá odpověď jejího snažení, její touze po domově, po rodině, po návratu ke kořenům, k jejim předkům.
Konec považuji za nejpovedenější z celé knihy.
Číst tento román je jako poslouchat rázovitou tetičku, jak mele na svatbě o všech svých příbuzných, místech, kde bydlela, sexuálních zkušenostech a vaření. Třebaže to může být v prvních chvílích poutavé, exotické, ba až uhrančivé, po pár hodinách (respektive po pár stovkách stran) se to začne zajídat hůře nežli kožní svrab a člověk lituje, že místo na veselce není přítomen na funusu za řečenou tetkou.
Paměť mojí babičce tento přístup k vyprávění ještě vyšperkovává až příliš velkou snahou o jazykovou charakterističnost – občasné užívání mongolských výrazů ještě text zdárně koření, ovšem sledovat snahu o přirozenou řeč žen z lidu je chvílemi vysloveně mučednický zážitek. Ne, že by v tom byla Hůlová mezi českými spisovateli sama, napsat běžný hovorový jazyk nižších vrstev patří mezi těžko zdolatelné vrcholky, na které se zatím podíval jen málokdo; ovšem zde to působí obzvlášť falešně a hloupě, asi jako plastový náhrobek místo mramorového. Zkrátka a dobře, není nic horšího – a nic typičtějšího pro nejnovější českou kulturu – nežli pitvoření.
Na rozdíl od jiných dokázala Hůlová tento třeštivý handicap vynahradit alespoň originálním prostředím a neobvykle naturalistickými příběhy jednotlivých hrdinů. Lze dokonce říci, že všechny postavy jsou uvnitř mrtvé, což je na jednu stranu dobrá věc, jelikož to asi docela zdařile zachycuje vyprázdněnost života lidí z tradičních komunit, kteří se pod vlivem imperialistických snah (zde ruských) začali přesouvat do panelákových sídlišť a ubíjet čas nudnou průmyslovou výrobou či jinou nepřirozenou prací, pitím vodky a prostitucí. Na druhou stranu se člověku opravdu nechce věřit, že by všech pět vybraných vypravěček fungovalo jako lidské automaty bez špetky citu nebo čehokoliv, co byť jen nepatrně přesahuje každodenní materiálno žraní a reprodukce – tím spíše, že ještě k tomu všechny hovoří naprosto totožným jazykem a trousí dokonale shodný typ mouder (většinou něco jako „bezdětný matky jsou jako vopuštěný stromy ve stepi“ v tisíci a jedné variantě). Každopádně doporučuji komukoliv, kdo si chce trochu zazoufat.
Nejlepší kniha Petry Hůlové. Smutný příběh mladé ženy, která se snaží žít kak nejlépe to dovede, a že to v mongolském velkoměstě není snadné! Dávám plný počet hvězdiček a věřím, že se autorka někdy alespoň přiblíží této své prvotině.
Sám pochopitelně těžko posoudím nakolik je autorčino vcítění se do mongolské mentality věrohodné, na mě ale působí neuvěřitelně autenticky. Tím mi román trochu připomněl skvělou Frištu od Petry Procházkové. Pět žen-vypravěček, pět různých úhlů pohledu, z nichž se postupně skládá mnohotvárný příběh jedné mongolské rodiny. V něm dochází ke střetům generačním, kulturním (venkov versus město) ale i čistě charakterovým. Nic není černobílé, pro každou z hrdinek lze najít pochopení. Jedna ctí tradici a rodové kořeny, jiná se jim snaží uniknout do víru civilizace, další se bezprizorně zmítá mezi tím. Po formální stránce mimořádně vytříbený debut, i když výraznější rozlišení jazykových prostředků u jednotlivých vypravěček (všechny mluví podobným hovorovým stylem) by nebylo na škodu. A za pozornost určitě stojí i zručnost, s jakou Petra Hůlová protkala text spoustou mongolských výrazů, tak nenásilně, že jejich význam není vůbec třeba nikde dohledávat.
„Nikde nemaj takovýhle hrozící město, který z gerů stahuje plstěnou plachtovinu a oblíká je do rozpukanýho betonu. Který se panelama dotýká oblaků a gerama vrůstá do posvátný nekonečný stepi.“
Velké překvapení! Vůbec bych si netipla, že mě jednoduchým, prostým jazykem přiblížené osudy jedné mongolské rodiny tak moc „chytí“. Petra Hůlová se pro mě stala objevem letošního roku :-).
Co jsem očekávala? Každodenní příběhy vyprávěné 5ti ženami z tří generací jedné mongolské rodiny.
Co jsem dostala? Naprosto originálními, neotřelými, nápaditými a nesmírně zajímavými jazykovými prostředky vyprávěný příběh. Je jeden: jedna rodina – jeden příběh, mění se jen perspektivy, úhly pohledu jsou různé, vždy totiž záleží na tom, kdo se dívá, a každá z těch 5ti žen se dívá trochu jinak, a tak i vidí něco, někdy trochu a někdy radikálně, jiného ...
... všechny se vystřídají v roli vypravěčky, všechny popisují ohromující kontrast mezi tradičním polokočovným životem ve stepi, mezi starými rituály a tradicemi, životem v malém místním komunitním centru (nebo centrální, či centralizované, vsi, jak to chcete nazvat) a životem ve Městě, se všemi jeho destruktivními účinky, kde ne každý dokáže obstát, protože realita života v něm je natolik „fantastická“, jako v dost divokých snech, zdá se totiž, že čím víc informací o okolním světě získáte, tím míň jste najednou schopní mu porozumět ... a rozlišit krutou realitu.
Co pak nejvíc vyzdvihuji, je text samotný ... nepřetržitý proud myšlenek ... vypořádávající se s realitou, roztříštěný ve vzpomínkách, ukazující často na skrývanou touhu po svobodě a vlastním názoru.
A úplně nejvíc se mi pak líbí naprostá jazyková přirozenost textu ... je velmi spontání (i díky původním mongolským výrazům, které neruší, naopak, dodávají textu právě na přirozenosti, hledat, co který výraz znamená opravdu nemusíte ... z kontextu většinou záhy, celkem přirozeně, pochopíte).
Vyprávění je to pak na jedné straně empatické, a až naivní, ovšem na té druhé, ... cítíte určitou necitlivost, povrchnost až frivolnost s dost značnou dávkou drzosti, behozhlednosti, vulgárnosti až obscénosti. Jako celek to pak působí, jako velmi rafinovaný text, který jen vypadá, nebo se tváří, trochu naivně, ale vůbec takový není, těch variant, jak se k textu postavit je víc, stejně, jako úhlů pohledu z kterých je vyprávěn (minimálně 5, ale, když budete hledat, je jich tam víc, co postava, to další alternativa :-). Osobní zážitky a názory na proběhlé události se tak všechny různě prostupují, jsou vzájemně porůznu konfrontovány, ale především, všechny spojené dohromady ... relativizují pravdu, a tak, to co je skryto uvnitř a můžete jen tušit ... musí, ovšem leze na povrch dost neochotně, a ví, proč ...
Že tahle útlá knížka je prvotina, mi v podstatě vyrazilo dech ... netradiční kulisy ji pak udělaly výjimečnou, s Petrou Hůlovou jsem se tak určitě nesetkala naposledy :-).
„Ten příběh jsem slyšela mockrát. Mockrát mi ho matka vyprávěla (…) tak jsem si zas lehla, kolenama stiskla deku a dýmovym otvorem pozorovala nebe, který bylo tak modrý a nehybný jako kus nalepený látky. Jako kdyby na vrchol geru někdo připlácnul chatak.“
... „Asi se taky těšila na malýho bátara, na vnuka, a Ojuna bylo obyčejný holčičí mimino jako my všechny před ní.“
Příběh z Mongolska, s mongolskými výrazy, kterým jsem nerozuměla. Je napsán z pohledu několika žen a mne neuchvátil. Snažila jsem se, ale nedočetla jsem asi k mé škodě. Možná se k románu časem vrátím ...
Slibné téma, exotické kulisy, nadšené ohlasy čtenářů a moje velké očekávání. Možná proto to neklaplo. Místy syrový příběh o životě tři žen se trochu točil v kruhu, nimravě rozebíral zivotni dno postav. Chyběl mi moment, kdy knihu nemůžu odložit a hltám řádky dál nehledě na čas.
Uzasna kniha, ktera bere dech...uz dlouho jsem nic neprecetla tak rychle...vzhledem k tomu, ze se tato kniha objevila na nasem vysokoskolskem seznamu povinne literatury, bala jsem se, ze pujde o dilo s premirou filozofickych myslenek a podobne...ale tato kniha me uchvatila svou surovosti, nesmirne zivym jazykem a neotrelymi metaforami!!! Stoprocentne plny pocet hvezdicek ????
Měl by to být ideální mix podle mého gusta: Dálný východ, drsná všednost, ženské hrdinky, různé pohledy, spisovatelka sympatickou vrstevnicí, přísliby poetického jazyka. A přesto jsem tuto knihu někde ve dvou třetinách vzdal, což se stává málokdy. Prvotina 22leté autorky v reáliích cizí kultury je ambiciózní počin, ale při četbě jsem nenašel nic, v čem bych našel zalíbení. To se prostě může stát. Minuli jsme se.
Jedna z nějkrásnějších knih za poslední dobu. Nádherná tématická stránka románu (intergenerační otázka, rozpor mezi tradicí a moderností, střet mužského a ženského principu), neuvěřitelně nádherný jazyk (skvělá slovní zásoba, poetická přirovnání, dobarvení děje použitím místně příslušných slov cizího původu), zasazení děje do mongolských reálií bez přesně vymezeného časoprostorového rámce. Úžasná kniha.
Svým syrovým jednoduchým stylem kniha autenticky vtáhne do temnoty mongolských plání a špíny velkoměsta. Neuvěřitelné, že ji nenapsala autorka z Ulanbátaru, ale tehdy 22letá česká studentka. Teda až na tu "-ej" češtinu a nemongolská přirovnání typu "jako čamrda", to mi rvalo uši (oči). Drsné dílo, které se co se stylu týče lehce čte, ale těžce na čtenáře dopadá.
V našich vodách je tato kniha doslova zjevením. Příběh z Mongolska, s mongolskými slovy, výrazy a napsán z pohledu několika žen mě překvapil a dostal. Tato kniha asi nebude pro každého, ale já ji mám moc ráda. Petra Hůlová se parádně blýskla.
Kniha mi prišla do rukou v pohnutém okamžiku, možná i proto mě tak oslovila. Dědeček v sedmdesátých letech na koni procestoval Mongolsko a z těch dob nám zbyly dvě fotky. Nic víc.
Ve chvíli, kdy jsem na svou stěnu přidala mapu Mongolska se smělým plánem 4000 kilometrů cesty napříč, přišla Petra Hůlová. Blesk z čistého nebe.
Hned první věta mi přišla jak z jiného světa: "Když je u nás doma šoró a kolem geru...". Jo, říkala jsem si. To je přesně ono.
Žádný cestopis nečekejte. Krásné obrázky sice přijdou, ale musíte si je tam najít a počkat na ně. Nečekejte vyprávění evropské cestovatelky. Je to procítěná zpověď mongolské ženské a nic víc. Nebo spíš nic míň.
Kniha o tom, jak je kdo hluboko v ... a jak si ostatní myslí, že jsou na tom líp, a přitom jsou tam taky... Pro mě děsně depresivní, točící se v kruhu. Jediné plus popis prostředí, které neznám.
Neobyčejně sugestivní příběh vyprávěný z různých pohledů žen jednoho mongolského rodu a napsaný velice barvitým jazykem. Je zřejmé, že autorka mongolské reálie dobře zná a proto je kniha tak působivá. Cena Magnesia Litera jí právem náleží. Skvělý čtenářský zážitek.
Autorovy další knížky
| 2002 |  Paměť mojí babičce |
| 2008 |  Stanice Tajga |
| 2019 | Zlodějka mýho táty |
| 2006 |  Umělohmotný třípokoj |
| 2014 | Macocha |
Vynikající kniha přečtena jedním dechem. Dva dny jsem strávila v Mongolsku a teď se mi bude špatně vracet zpět.