Paměti aneb Moje filmové 100letí
Otakar Vávra
https://www.databazeknih.cz/img/books/68_/68896/pameti-aneb-moje-filmove-leti-68896.jpg
4
28
28
Doplněné a rozšířené vydání pamětí Otakara Vávry, které vyšly poprvé a naposledy v roce 1994, je holdem této filmové a režisérské legendě k jeho 100 letům, které oslaví 28. února 2011. Jeho memoáry nejsou jen ohlédnutím za více než 70 let života respektovaného filmového tvůrce, ale i obrazem doby od třicátých let minulého století až po současnost. Neexistuje a také nemůže existovat jiná kniha, kde by ve vzpomínkách jednoho člověka defilovaly stovky lidí od Karla Čapka, Adiny Mandlové, Lídy Baarové či Hugo Haase až po současnou generaci filmových, ale nejen filmových tvůrců.... celý text
Přidat komentář
Velice zajímavá mozaika složená z životů lidí v minulém století, historie našeho filmu, názorů autora na umění, ale i obyčejného života tohoto neobyčejného člověka.
Výborné memoáry. Od první republiky do současnosti, opravdu 100 let. Napsané zajímavě.
Asi nejlepší kniha tohoto žánru, co jsem četl.
Kniha jistě zajímavá a stojí za přečtení. Pro mne ale příliš neosobní. Jako by autor nežil a jen z nadhledem komentoval tok dějin.
Celkem hezká knížka, člověk si udělá obrázek o dobách minulých . Beru to jako subjektivní názor, ale jako názor vzdělaného a schopného člověka. Pan Vávra nešetří kritikou a je místy schopen i sebekritiky. Kniha se hezky četla , člověk si udělal obrázek o historii, lehce i tom jak to fungovalo a jakou moc měli komunisté.
Autobiografická kniha Otakara Vávry, kde je znát, že je psaná "spatra", jak autorovi přišly vzpomínky na mysl, takže i přes chronologické uspořádání událostí na mě působila tak nějak chaoticky. Kdo bude očekávat převahu historek z natáčení, perličky o hercích apod., bude trochu zklamán. Na knize lze ocenit, že je jakýmsi odrazem českých dějin popsaných člověkem, který zažil veškeré zvraty naší novodobé historie, a doplňuje tak školní znalosti dějepisu o běžné osobní zážitky a postřehy (přece jen pan Vávra zažil dvě světové války a osm převratů). Také je milé, že se v knize setkáte s českými osobnostmi i z jiné perspektivy, než z jaké jsou běžně nahlíženy a všeobecně prezentovány. Kniha se mi přesto nečetla příliš snadno, považuji ji sice za hodnotnou (především kvůli výše zmíněnému uvedení dobových souvislostí atp.), ale nudnou.
Zajímavá kniha, těšila jsem se na "zákulisní" vztahy mezi českými hvězdami, kde jsme se ale nedozvěděla nic nového, co bylo napsáno i v jiných memoárech. V čem je Vávrovo vyprávění jiné je, že máte pocit, jakoby při čtení seděl u vás v křesle a vy poslouháte jeho vyprávění. Cítítě z něj pevnost v rozhodování, přirozenou autoritu, sebevědomí, zájem o jeho práci. . .trocha ješitnosti (ale jaký chlap ji memá :-)))).. . . možná právě proto ustál tolik režimů, odváděl kvalitní práci, hotový profesionál!!!! I přes čtená písmenka autor na vás působí silně, odhodlaně, řídil se rozumem a ne jen city (také se i vyhýbal heroinu a alkoholu :-))), jak tomu bylo u ostatních herců, režisérů té doby.Toto vše krásně shrnula na konci knihy jeho žena Jitka Němcová. Co jsem u knihy ocenila já, bylo vlastně popisování historických dějin z pohledu autora (vzpomínám si jak nám byly ve škole jinak prezentovány :-( ) . věta, kterou Otakar použil ve své knize použil jsem si hned založila a cituji:
". . Kdyby byli Němcové (autor myslí tím Boženu Němcovou poskytli zavčas takové peníze, co stál ten slavný pohřeb, nemusela tak předčasně zemřít. Ale myslím si, že to je právě ten pravý obraz české kulturní společnosti, která zabíjí svou malostí a závistí, aby mohla honosně pohřbívat a uctívat po smrti."
Knihu doporučuji. . .potkáte se s Fučíkem, Hrubínem, Baarovou,Hassem atd . ale i s politickými špičkami té doby. Potkáte závist, zlobu, lidskou zbabělost . . prostě život. Takže pane Vávro: "Díky za Vás! :-)"
Autorovy další knížky
| 1996 |  Podivný život režiséra |
| 2011 | Paměti aneb Moje filmové 100letí |
| 1982 |  Zamyšlení režiséra |
| 1986 |  Třikrát před kamerou (Putování Jana Amose,Komediant,Veronika) |
Řadu Vávrových filmů mám rád, mimo jiné i ty poslední z let 1983–1989, proto jsem byl zvědavý na jeho paměti. Určitě se čtou dobře a čtenář se dozví nové údaje, ale především Vávrovy názory na různé záležitosti. O hercích jsem se toho moc nového nedozvěděl, o pozadí natáčení jeho snímků ano, ale čekal jsem ještě více. Překvapilo mě, kolik filmů mohl natočit dříve, ale stalo se tak až po letech či desetiletích, např. Sokolovo, Putování Jana Amose, Oldřich a Božena, Veronika. Jeho hodnocení českého národa a naší historie se mi ze začátku spíše líbilo, avšak později uváděl zavedená klišé o naší poddajnosti, malosti apod. Přece však jsou jeho názory v tomto směru snesitelnější než názory jeho "žáka" Jiřího Menzela (ten dokonce v Polsku veřejně mluvil o Češích jako o malých a zbabělých lidech). Nesouhlasím ani s Vávrovou charakteristikou našeho ilegálního odboje v letech 1939–1945 jako malého. Pokud mu někdo v životě něčím vadil, nebojí se to v pamětech uvést (mj. o slavných režisérech Krejčíkovi a Sequensovi neuvedl nic dobrého), napsal i několik věcí, jež si mohl nechat pro sebe (např. milostná zkušenost s Mandlovou, což by však jí samotné těžko vadilo, viz její memoáry). Podobná kniha by měla mít poznámkový aparát od odborníka. Alespoň na největší výkřiky do tmy by podle mě měl odborník čtenáře upozornit. Vávra např. zcela nesmyslně označil barona Trencka za milence Marie Terezie, Bedřich Reicin podle něho udával gestapu ilegální činnost Julia Fučíka a tím ho zničil (ve skutečnosti svině Reicin odjel do SSSR již na podzim 1940, zatímco Fučík byl zatčen až v dubnu 1942), a Slánský měl pro změnu zavinit Švermovu smrt, ačkoliv tohle tvrzení bylo v padesátých letech účelové a nikdo soudný Slánského vině v tomto bodě nevěřil a nevěří. Vávrovým memoárům uděluji slabší čtyři hvězdičky a doporučuji je jen těm, které zajímá Vávrova osobnost či česká kinematografie od třicátých let po osmdesátá léta, byť k tomuto tématu existují určitě i přínosnější publikace.