Paměti aneb Moje filmové 100letí přehled
Otakar Vávra
https://www.databazeknih.cz/img/books/68_/68896/pameti-aneb-moje-filmove-leti-68896.jpg
4
28
28
Doplněné a rozšířené vydání pamětí Otakara Vávry, které vyšly poprvé a naposledy v roce 1994, je holdem této filmové a režisérské legendě k jeho 100 letům, které oslaví 28. února 2011. Jeho memoáry nejsou jen ohlédnutím za více než 70 let života respektovaného filmového tvůrce, ale i obrazem doby od třicátých let minulého století až po současnost. Neexistuje a také nemůže existovat jiná kniha, kde by ve vzpomínkách jednoho člověka defilovaly stovky lidí od Karla Čapka, Adiny Mandlové, Lídy Baarové či Hugo Haase až po současnou generaci filmových, ale nejen filmových tvůrců.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Paměti aneb Moje filmové 100letí. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (8)
Velice zajímavá mozaika složená z životů lidí v minulém století, historie našeho filmu, názorů autora na umění, ale i obyčejného života tohoto neobyčejného člověka.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Paměti aneb Moje filmové 100letí v seznamech
| v Přečtených | 36x |
| ve Čtenářské výzvě | 5x |
| v Doporučených | 3x |
| v Knihotéce | 17x |
| v Chystám se číst | 10x |
| v Chci si koupit | 7x |
| v dalších seznamech | 2x |
Autorovy další knížky
| 1996 |  Podivný život režiséra |
| 2011 | Paměti aneb Moje filmové 100letí |
| 1982 |  Zamyšlení režiséra |
| 1986 |  Třikrát před kamerou (Putování Jana Amose,Komediant,Veronika) |
Řadu Vávrových filmů mám rád, mimo jiné i ty poslední z let 1983–1989, proto jsem byl zvědavý na jeho paměti. Určitě se čtou dobře a čtenář se dozví nové údaje, ale především Vávrovy názory na různé záležitosti. O hercích jsem se toho moc nového nedozvěděl, o pozadí natáčení jeho snímků ano, ale čekal jsem ještě více. Překvapilo mě, kolik filmů mohl natočit dříve, ale stalo se tak až po letech či desetiletích, např. Sokolovo, Putování Jana Amose, Oldřich a Božena, Veronika. Jeho hodnocení českého národa a naší historie se mi ze začátku spíše líbilo, avšak později uváděl zavedená klišé o naší poddajnosti, malosti apod. Přece však jsou jeho názory v tomto směru snesitelnější než názory jeho "žáka" Jiřího Menzela (ten dokonce v Polsku veřejně mluvil o Češích jako o malých a zbabělých lidech). Nesouhlasím ani s Vávrovou charakteristikou našeho ilegálního odboje v letech 1939–1945 jako malého. Pokud mu někdo v životě něčím vadil, nebojí se to v pamětech uvést (mj. o slavných režisérech Krejčíkovi a Sequensovi neuvedl nic dobrého), napsal i několik věcí, jež si mohl nechat pro sebe (např. milostná zkušenost s Mandlovou, což by však jí samotné těžko vadilo, viz její memoáry). Podobná kniha by měla mít poznámkový aparát od odborníka. Alespoň na největší výkřiky do tmy by podle mě měl odborník čtenáře upozornit. Vávra např. zcela nesmyslně označil barona Trencka za milence Marie Terezie, Bedřich Reicin podle něho udával gestapu ilegální činnost Julia Fučíka a tím ho zničil (ve skutečnosti svině Reicin odjel do SSSR již na podzim 1940, zatímco Fučík byl zatčen až v dubnu 1942), a Slánský měl pro změnu zavinit Švermovu smrt, ačkoliv tohle tvrzení bylo v padesátých letech účelové a nikdo soudný Slánského vině v tomto bodě nevěřil a nevěří. Vávrovým memoárům uděluji slabší čtyři hvězdičky a doporučuji je jen těm, které zajímá Vávrova osobnost či česká kinematografie od třicátých let po osmdesátá léta, byť k tomuto tématu existují určitě i přínosnější publikace.