Pamětní nápis

16.11.2019

Balbínova skutečně tvrdá a ostrovtipná satira nenechává na Bořitovi nit suchou. Postupně se vystřídají čtyři stavy (duchovenstvo, šlechta, města a vzdělanci včetně samého Balbína), aby tomuto politikovi mohly zlořečit.
Autor dovede rozehrát věru složitou symboliku (např. šternberské hvězdy v erbu Martinicovy matky a manželky = horké letní Psí dny = „nesnesitelné dusno“ pomátlo Bořitův rozum; Martinic se opravdu narodil v srpnu). Od filologa Balbína lze očekávat i záplavu slovních hříček, založených nejen na latině, ale i na němčině a češtině (BerNARdus = narr = blázen, Bořita = bořit). Rýpe do Bořity kvůli jeho diletantismu (z bohosloví si prý osvojil jedině klidné svědomí), a dokonce do jeho vzhledu (už zrzavá jidášská kštice ho předurčuje ke zlodušství). Nejzajímavější jsou autorovy biografické prvky: zážitek hrůz třicetileté války (z městských hradeb zbyla jen brána, utrpení lidu, statečný boj klementinských studentů r. 1648). Pobavil mě ale i jeho nestárnoucí humor: čtenář, který stojí na Bořitově hrobě, má prý došlápnout víc. :D

1. DUCHOVENSTVO vyčítá zloduchovi, že si jako sufragán osobuje pravomoci kněze (když si sám pokřtil syna, dítěti prý puklo srdce hněvem). Martinic kritizuje, instruuje a odvolává kazatele, mluví do pořadí obrazů na oltáři i pozice ministrantů, a navíc projevuje přelétavou „mileneckou“ lásku k různým řádům – jedny opouští pro druhé. K tomu z kontribucí sponzoruje kostely, čímž odírá daňové poplatníky (vždyť lid je také chrámem, hřímá Balbín). Tady se stavějí proti sobě dvě spirituality: Martinicova vnější, jevová (kostely, pohřeb v mnišském rouše) a Balbínova vnitřní (odpustit lze jen odčiněný hřích, a zničení země české odčinit nelze).
2. ŠLECHTA žaluje, že z jezdců učinil pěšáky (připravil je o koně), že chce asimilovat rytířský stav a že je členem rady vymáhající statky získané příliš levně na úkor koruny. Zaznívá tu tvrdá invektiva, že Martinicova zbožná matka po modlitbě prý malého Bořitu odkopla se slovy: „Kéž bych neporodila!“.
3. MĚSTA mu spílají např. za zničení Slaného. Balbín tvoří duchaplnou slovní hříčku na Martinicův titul purkrabí: Burgern grawer, hrobař měšťanů.
4. VZDĚLANCI naříkají, že je katolická a oddaná vlast, tedy Čechy, podezřívána z rebelie (motiv Obrany). Především ale kritizují metody rekatolizace – nelze nikoho přimět k víře „bez důkazu“, české země brzy zemřou v důsledku silného pouštění žilou (emigrace) a exulanti jsou zbaveni možnosti „oblíbit si katolickou víru“. („Kdyby nebyli bezhlavě vypuzeni, / vrátili by se do lůna církve, / jen je pomalu a postupně, ale tím užitečněji přesvědčit, / pozvolna dokládat, že se skutečně mýlí.“)

„Jinak je přece třeba pohladit vlastní ženu,
jinak se dotýkat oltáře,
jinak se držet při tanci,
jinak mít v ruce Kristovo evangelium,
jinak psát proti viníkům ortely smrti,
jinak je třeba šířit hranice náboženství."

Z dopisů mě zaujala např. tato poznámka, která svědčí o Balbínově pozorvatelském talentu: „dva (studenti) mají nadání skvělé, až ohnivé, současně však také milé a tvárné“; jiný má „průměrné nadání a nadto byl zanedbán od učitele v některé nižší třídě. Jenže (…) daleko překonává bystrostí a zralostí, velmi dobře vyřizuje svěřené záležitosti, nadto je dobrým divadelním hercem podobně jako jeho bratr (…).“