Paní Bovaryová
Gustave Flaubert
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/548435/bmid_pani-bovaryova.jpg
4
1977
1977
Nové ilustrované vydání světoznámého románu s obrazy věhlasného španělského malíře Emilia Grau Saly (1911 až 1975), doplněné podrobnou kritickou studií o románu a poprvé v češtině uveřejněným záznamem ze soudního procesu vedeného proti Gustavu Flaubertovi, při němž čelil žalobě za urážku „veřejné a náboženské morálky a mravnosti“, které se vydáním knihy dopustil. Román Paní Bovaryová (1857), zasazený do provinčního maloměsta v Normandii a vyprávějící příběh krásné Emmy, provdané za venkovského lékaře, která se nespokojenost v manželství pokouší kompenzovat únikem do světa snů a milostných dobrodružství, jež ji nakonec přivedou do záhuby, je českým čtenářům velmi dobře známý – u nás vyšel již zhruba třicetkrát (poprvé roku 1892) a dočkal se bezmála deseti překladů. Naše zpracování je ovšem v kontextu českých vydání ojedinělým počinem, a to hned z několika důvodů. Předně proto, že kromě textu samotného románu umožňuje českému čtenáři seznámit se s jedním z nejznámějších soudních procesů vedených proti spisovateli v dějinách literatury, a sice s žalobou proti Flaubertovi za urážku „veřejné a náboženské morálky a mravnosti“, jíž se měl uveřejním svého románu dopustit. Autor totiž podle slov císařského žalobce stvořil obscénní a bezbožné dílo, které nelze vnímat jinak než jako „chvalozpěv na cizoložství“. Flaubert se ovšem provinil nejen tím, že zavrženíhodné jednání protagonistky svého románu vylíčil „lascivními barvami“, nýbrž také – a možná především – tím, že počínání cizoložné ženy dostatečně jasně neodsoudil, nedistancoval se od něj a nepostavil proti němu žádný pozitivní příklad ctnosti. V románu totiž žádné skutečně kladné postavy, žádní hrdinové hodní obdivu a následování nejsou, všude vládne a vítězí měšťácká přízemnost, průměrnost a banálnost. Flaubertův „hřích“ pak spočíval primárně v tom, že se explicitně nepřihlásil k „posvátným“ hodnotám, které v podmínkách druhého císařství platily za nedotknutelné. Při četbě žalobcovy řeči, jakož i protiargumentů, jimiž se autorův obhájce pokusil nařčení z autorovy amorálnosti vyvrátit, se dnešní čtenář neubrání pocitu, že společnost se od doby procesu (1857) v některých ohledech vůbec nezměnila… Nařčení autora z amorálnosti či necitelnosti úzce souvisí s Flaubertovým chápáním literatury, k němuž se postupně dopracoval. Romanopisec vskutku své postavy nijak nehodnotí, nevnucuje čtenářům své názory. Jeho úkolem není vychovávat, natož pak soudit, nýbrž hledat a – daří-li se mu to – také nalézat nejvhodnější prostředky k tomu, aby vykreslil věrný obraz skutečnosti, aniž by se uchyloval k jakémukoli idealizování, moralizování či poučování. Řečeno slovy samotného Flauberta: „Umělec musí být ve svém díle jako Bůh ve svém stvoření: všudypřítomný, všemocný, ale neviditelný.“ O Flaubertově tvůrčí metodě, kterou při psaní Paní Bovaryové uplatnil a která znamenala významný předěl v dějinách (nejen) francouzské literatury, o jeho poetice neosobní pravdy a krásy, již vyznával, pojednává zevrubná analýza románu z pera jednoho z největších znalců Flaubertova díla Phillipa Dufoura, kterou se naše vydání uzavírá. Kniha je tak určena nejen čtenářům krásné literatury, ale i studentům a zájemcům z řad odborné veřejnosti.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2024 , Rybka PublishersOriginální název:
Madame Bovary, 1857
více info...
Přidat komentář
Prečo nemôžeme byť spokojní s tým čo máme? Mám pocit, že nemá zmysel snažiť sa pochopiť alebo rozumieť určitému konaniu. Kniha vo mne nechala veľa pochybností, mám však pocit, a doslov to vlastne potvrdzuje, že autor čerpal zo svojej skúsenosti, a tak dúfam, že toto dielo nie je definíciou žien.
Mám trochu zmiešané pocity... Na jednu stranu - je to román, v ktorom sa u hlavnej hrdinky asi videlo a vidí veľa žien, poukazuje na vnútorný konflikt hlavnej hrdinky, ktorá sa nevie zmieriť s uniformitou vtedajšej doby - narodila si sa pre to, aby si sa vydala a mala deti, tvoje osobné potreby a tvoje pocity idú bokom - a preto vyrába rôzne škandály, nevie, čo so sebou...
Na druhej strane je pre mňa závažný fakt, že podľa všetkého nie som týmto typom ženy a tieto ženy ma štvú a odpudzujú... Nebudem to hodnotiť úplne najlepšie, ani úplne najhoršie.
Po přečtení...mám pocit, ze je paní Bovaryová v každé ženě. V některé více, v některé méně. Muži to s nami opravdu nemají jednoduché :)
Při druhém čtení po letech snižuji hodnocení ze čtyř na tři hvězdičky. Nevadilo (by) mi číst o hloupé, nesympatické, zklamané a depresivní hrdince. Přestože, co si budem, Kareninová byla stejná, leč zajímavější postava. Jde o to, že už od začátku se přistihuju, že nevnímám, co čtu. Skutečně mě nezajímá délka licousů hrdinčina tchána v době, kdy ona ani nebyla na světě. Je to hromada vaty. Omáčka. Neslaná, nemastná. Někdo by to nazval náladovkou, ale mně se to teda do nálady fakt netrefilo.
Možná je to tím, že to čtu po třech Austenových, kde téměř žádná vata není. Rozdíl je dost propastný.
Přelomové dílo své doby, které ženám typu Emy dávalo hlas a osobnost. Slečna Bovaryová se cítí ztracená ve svém životě. Je nucena vlivem zastaralých a zkostnatělých sňatkových praktik poloviny 19. stoleté, které trvaly ještě sto dalších let začít žít způsobem života, který se jejímu charakteru příčí. Ema je mladá žena, která má své naděje a svá doufání. Zaplétá se do světa, kterému nepříliš rozumí a chování vůči svému okolí se učí za pochodu. Není poté divu, že se k některým situacím staví právě takovým způsobem, že je to v průběhu příběhu lehce otravné. Ema je zrcadlem své situace a všech postav, které se do ní nějakým způsobem otisknou. Je také velmi citlivá a křehká, není tedy jednoduché zabránit jejímu postupnému niternímu chřadnutí a nastupující citové prázdnotě, kterou má potřebu neustále kompenzovat dalším skandálním chováním. Dílo má menší náznaky "bulváru", což dle mého názoru jen kopíruje tehdejší zkostnatělost doby a nesnadné žití v tehdejší společnosti. Zároveň ale všechny vedlejší "příběhy" dokreslují nelehkou Eminu situaci.
(SPOILER)
Notoricky známý román, na který však často slýchám spíš negativní názory. Před maturitou jsem se k němu nedostala, takže teď konečně nastal čas si tuto klasiku odškrtnout ze seznamu. Jsem ráda, že až teď, protože nevím, jestli bych Paní Bovaryovou jako mladší úplně dokázala pochopit.
Emu, hlavní hrdinku, většina čtenářů asi nebude mít v oblibě. Jenže podle mě se na její postavu nelze dívat pouze černobíle. Byla naivní, lehkomyslná, romantická duše a v lecčem taky hloupá. Ale v tomto musím právě vyzvihnout Flaubertovo umění. Veškeré Emino chování bylo realisticky vykreslené, uvěřitelné - nespokojená žena, která byla na vše sama, bez životních zkušeností, pravděpodobně i v depresích (např. když si přála nežít a nebo stále spát). Hned všechny její činy začnou dávat smysl. A já ji prostě nedokázala jen tak odsoudit.
I přes mnoho popisných pasáží Flaubert nešel vždycky do detailů, nechal nám prostor pro představivost, pro emoce. A stejně tam bylo vše a nic nepřebývalo (možná až na trochu pomalejší začátek). Po dočtení ve mně zůstala už jen taková hořká pachuť a smutek z několika zničených lidských životů…
hlavni hrdinka my chvilemi hrozne lezla krkem, svou naivitou a snadnou manipulovatelnosti, ale je to vybrone napsane a nevahala bych ji cist znovu
Chápu, že kniha v době uvedení mohla vzbudit velký zájem a rozruch. Mně styl psaní přišel hodně ukecaný, asi tak, jako když vám někdo chce něco povědět, ale mele o všem možném kolem, až ho přestanete vnímat a myslíte na něco jiného. Takže děj se trochu ztrácí, ale jsou části, které nenudí a čtou se dobře. Na druhou stranu ta omáčka kolem hodně dokresluje dobu. Před osmi lety jsem viděl filmové zpracování z roku 1991 od Claude Chabrola, které vystihuje i tuto knihu: "Sledujeme nesympatickou hlavní hrdinku nudným, plytkým a přehnaně dlouhým filmem." 60%, 31. 7. 2022.
(SPOILER) Sociální román, řekla bych balzacovského typu, je kritikou prostopášné francouzské společnosti 19.století. Ve francouzské literatuře časté téma - mladá vdaná žena, která se poněkud nudí vedle svého postaršího usedlého manžela, se nechá strhnout sentimentální vášní k milencům a životem na vysoké noze. Ve své lásce je jako šílená a neváhá se až hloupě zadlužovat, lhát, naivně je schopna obětovat vše, na rozdíl od jejích pokryteckých vypočítavých amantů, kteří jí jenom využijí a posléze jí zahodí jako špinavý hadr. Není divu, že pod tíhou citového kolapsu, vzniklých dluhů, uvědomění si, že jí její lásky jenom lhali a využívali jí, a celkovém prozření končí paní Bovaryová tragicky, vlastní rukou.
Nepřidám se k řadě černobílých (tedy spíše černých) odsudků typu, jaká je Ema zhýralá, sobecká panička, která si za všechno může sama. Ale slovy Harolda Blooma: "how you see is who you are". Každý výborný román si zaslouží, abychom se jeho postavy snažili pochopit, byť s jejich jednáním nesouhlasíme sebevíc. Zde navíc mějme na paměti, jak odlišné bylo v té době postavení ženy v manželském svazku a celkově ve společnosti, než je dnes. A Flaubert chtěl ve jménu příběhu činy ženy nespokojené se svou situací dotáhnout do naprostého, tragického konce. Tím mohl na daný problém dostatečně výrazně upozornit a třeba i přispět k postupné změně paradigmatu.
Ema byla ve svých pocitech sama (ani kněz ji nevyslechl!), to neplodí dobrotu při běžných problémech, natož ve stavu deprese ("Přála si nežít nebo stále spát.", "Měla pocit, že se řítí do propastí, pro něž jméno není."). Ani její touha by třeba nebyla navždy nesplnitelná, kdyby si mohla v mládí vyzkoušet víc vztahů a nabýt tak určitého realismu.
U Flauberta zaujmou mimo jiné psychologické nuance, popisy některých ne zcela běžně zaznamenávaných emocí. Například to, že smrt někdy osvobozuje (viz Karlova první žena). Na hraně cynismu je zde znázorněna schopnost zapomínání: "Pojednou si však vzpomněl na nebožku a zachmuřil se. Když však přinesli kávu, už na ni nemyslil." Nebo vykreslení toho, jak občas činíme pravý opak toho, co chceme (někdy dáno společenskými ohledy, jindy rozloženou vůlí): "A tu buď ze zbabělosti, z hlouposti nebo puzen oním nevysvětlitelným citem, který nás nakonec přinutí udělat něco, čemu se celá naše bytost vzpouzí, nechal se odvést k Bridouxovi..."
Okamžiky jako stvořené pro čtenářovu fantazii: co ta pětihodinová jízda v drožce?
A skrytě drsný humor: "Co je vlastně našemu zajímavému strephopodovi?"
Ani přese všechny přehmaty jsem hlavní hrdince nepřál zkázu. Kéž by tak měla Homaisův nadhled: "Vařili jsme si punč v pitevně! Nicota neděsí filosofa."
Knize se nedá upřít jedna věc a to ta, že ve vás příběh a osud hlavní hrdinky vzbudí emoce. Je to již 10 let, co jsem ji četla, ale dodnes si pamatuji tu pachuť v ústech po dočtení poslední kapitoly. Ačkoliv si u ní moc neodpočinete, má určitě co nabídnout. Celkově ji však hodnotím jako nevhodnou pro dospívající publikum (je v povinné literatuře k maturitě).
Takmer až strašidelná kniha v dnešných dobách "hľadania vlastného šťastia" ako najvyššej životnej hodnoty jednotlivca. Mám pocit, že veľa ľudí v súčasnosti zmýšľa podobne ako Emma a nevidia kam až to môže zájsť.
Nevím, co jsem přesně očekávala kromě nic neříkajícího "klasika, kterou by měl asi každý přečíst", každopádně jsem dostala fantastické vyprávění od autora tak rozkošně odtažitého až cynického, že se mi tomu skoro nechtělo věřit. Přijde mi nesprávné o této knížce hovořit jenom jako o "příběhu úpadku jedné (pitomé) ženy", protože tak jsem o knize dosud různě četla a přijde mi, že ji tak spousta čtenářů vnímá, ačkoliv je šíře toho, co Flaubert popisuje, mnohem rozsáhlejší. Například "šmejd" dodávající "luxusní" zboží a směnky by se dal skoro beze změny přenést do dnešní doby a fungoval by stejně. Autor se nezastaví, aby doslovně vysvětloval, kdo všechno měl na Emmu, vývoj její osobnosti a její rozhodování vliv, ale dodává všechny potřebné informace, aby se nad tím čtenář mohl zamyslet sám, a odsudky typu "za všechno si mohla sama" mi tak přijdou dost líné a nespravedlivé. -"Přece," říkal lékárník, "není přirozené, aby se muž obešel bez ženy. Už se staly zločiny..." -"Ale sak na ryby!" zvolal duchovní. "Jak byste asi chtěl, aby muž žijící v manželství zachoval třeba zpovědní tajemství?"
Stále se opakující téma, stále aktuální- o ženě, která chce vše a zanechává za sebou spálenou zemi……a to vše v letech, kdy byla úloha ženy pevně stanovená.
Dnes už takové chování patří k naší zvláštní době- bohužel
Paní Bovaryová je žena, která chce všechno, chce si užívat. Je to prostě zhýralá panička, která si to nemůže dovolit. Má zástupy milenců, ale v problému nemá přítele.
Klasický příběh se smutně příkladným osudem.
Podle mého kniha určitě stojí za přečtení. Ano, jsou tam obsáhlejší, místy až nudné pasáže, první polovina knihy je pomalejší, ale mistrně popisuje postupnou zvrácenost pohledu hlavní představitelky na život, rodinu, její snění o lepším životě ve vyšší společnosti, o lásce, kterou doma nepociťuje, toužíc vždy po tom, co nemá. V druhé polovině její zvrácenost graduje a nevím, zda se najde čtenář, který by ji litoval.
Za mě perfektně popsaná zkaženost osoby, která za svůj osud může jen a jen sama.
Knihu jsem četla kdysi jako povinnou literaturu a dnes po letech znovu - myslím, že jako povinná literatura, je to nesmysl. Dnes se mi knížky líbila víc - člověk možná musí mít něco odžito. Knížka je dobře napsaná - ale nečte se dobře kvůli příběhu - člověk cítí, jak se to všechno řítí do maléru. Přemýšlela jsem, jak by to vyznělo jako divadelní hra zasazená do současnosti - madam Bovary s mobilem v ruce věčně na instagramu sledující a postující :-) Možná tenhle náhled by teenagerum mohl knížku pochopit víc. Jinak zajímavý popis tehdejší situace - móda, cestování, divadlo (popis operního představení).
(SPOILER) Musím říct, že na více než 150 let staré dílo je stále velmi aktuální. Nečte se úplně lehce, protože autor nabízí přehled postav, které jsou téměř všechny charakterově závadné. SPOILER Charles - slepě milující a zcela naivní, Rudolphe - prototyp sukničkáře, kterému jde jen o vlastní prospěch, vypočítaví lékárník nebo lichvář říkající si obchodník. León je snad jediný jakž takž normální. No a titulní postava? Sice chytrá, ale zcela sobecká, zhyralá a bez jakýchkoliv zábran, bez špetky mateřské péče, prostě husa. Děj ubíhal hezky, některé popisné pasáže jsem přelétávala očima. Za mě doporučuji dospělému čtenáři, ale podobně jako u Zločinu a trestu mi přijde přehnané chtít, aby tohle četly 16leté děti, pro mladou duši naprosto nevhodné. Citace ze str. 100: "Mladý muž proklouzl za záclonou - byl vždycky stejně oblečen a nikdy neotočil hlavu."
Jednoducho povedané, je to (až prekvapivo súčasný) román o jednej pipinke, ktorá nevie čo chce a nedá pokoj pokiaľ to nedostane.
Štítky knihy
nevěra ženy 19. století zfilmováno Francie francouzská literatura manželství manipulace (psychologie) manželská krize rozhlasové zpracováníAutorovy další knížky
| 1973 |  Paní Bovaryová |
| 1959 |  Citová výchova |
| 1920 | Salambo |
| 2004 | Byli jednou dva písaři |
| 1929 | Pokušení svatého Antonína |
Porovnanie s Annou Kareninou je na mieste, aj keď mi Ema Bovaryová pripadala viac hysterická ako Anna.
A tento román jednoznačne hodnotím na základe toho, že som čítala podobný román, ale oveľa lepší.
Ema je ufňukanejšia, nerozhodnejšia, chaotickejšia a naivnejšia než jej ruská verzia.
A pri doslove, keď si čítam o Gustavovi Flaubertovi ani sa teda nečudujem.
Je nemilosrdnejší voči svojim postavám, menej filozofický voči ľudskej existencii, viac vecný, málo psychologický, no zároveň neskĺza tak do banalít, nemá také kvetnaté vety a na svoju dobu musel byť veľmi škandalózny spisovateľ.
Lenže s jeho postavami som sa tak nezžila, prišli mi niektoré veľmi čierno-biele, nie také komplexné a tento štýl písania mi veľmi nesadol.
Proste priemer... , keby som chcela byť veľmi objektívna a brala viac do úvahy dobu vzniku románu, tak možno aj za 4*, ale nie, až tak ma to nezasiahlo.